WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

20. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

24. října
Koncert ve Svinově
28. října
Modlitba za domov

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

1 Pt 1,3-7a 2,21-23 Dědictví darované Bohem

Kázání na svátek sv. Václava – září 2009 2 S 5,1-4; Mt 16,24-27

Sestry a bratři,
         zdravím Vás v tento den státního svátku, v tomto kostele, jehož 80. jubileum znovuotevření slavíme. Sbory naší církve byly většinou vybudovány v době mezi první a druhou světovou válkou nebo krátce po ní. Nové sbory v našich městech a obcích mají historii měřenou desítkami let. Tento sbor je naproti tomu velmi starobylý. Zdejší kamenný kostel na vyvýšeném místě na břehu Vltavy tady stojí staletí. Má dávnou a bohatou minulost. Kdo zná alespoň trochu historii tohoto kostela, tak ví, jak mnohé dějinné události naší vlasti se této stavby bezprostředně dotkly a poznamenaly ji. Protože zde vedla cesta kolem Vltavy z Vyšehradu na Pražský hrad, tak je dosti pravděpodobné, že zde kníže Václav chodil a je právem s těmito místy spojován. Tato chrámová stavba nese Václavovo jméno.
         Dnešní sváteční den – 28. září, přemýšlíme o Václavovi. On nebyl knězem, nebyl mnichem, ale byl světským vládcem, panovníkem, knížetem. V Bibli se dovídáme o mnoha vládcích a králích, kterým byla svěřena dočasně moc nad větším či menším územím. Někteří vládci, uvádění v Bibli, dobyli mnohé země a podmanili si mnohé národy. Ale před Bohem nezáleží na tom, jak byla veliká jejich říše, jak početné měli vojsko, jak velké nashromáždili bohatství. Před Bohem záleží na něčem jiném. „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ (Mt 16,26). Záleží na vztahu k Bohu, a to ať je člověk v jakémkoli postavení. Moudrý král je ten, kdo má vztah nejen k lidem, ke své zemi, ale i k Bohu. Který uplatňuje hodnoty, které Bůh na člověku žádá. Těmi jsou spravedlnost, milosrdenství a pokoj. V knize Přísloví slyšíme: „Milosrdenství a věrnost chrání krále, milosrdenstvím podepře svůj trůn“ (20,28). Ve Starém zákoně je takovým věřícím a zbožným králem David. I když nebyl plně dokonalý, přesto víra na jeho životě i rozhodování je zcela zřejmá. V našich dějinách byla již řada vládců. Někteří z nich byli i věřící. Takovým vládcem, který je spojen se samými počátky našeho českého státu, byl Václav. Vyznačoval se křesťanskou vírou a zbožností. Tak ho představují legendy psané v latině i staroslověnštině. Být věřící neznamená mít jakousi matnou představu o něčem, co je nad námi. Či věřit všemu a všem. Být věřícím znamená vzdělávat se v Božím slovu, v Písmu. Václav se vzdělával v knihách, v Písmu svatém ve škole v Budči. Kněz, který ho vzdělával, měl příznačné jméno Učen, takže Václav byl vskutku „učen“, dokonce na svou dobu „učený“. Účastnil se bohoslužby patrně také ve starobylém kostelíku v Budči. Ke svátosti večeře Páně přistupoval s hlubokou úctou, jak je to vykresleno na řadě obrazů. Podporoval stavby křesťanských kostelů a přispíval na jejich zařízení. Nechal zbudovat kostel – rotundu sv. Víta na pražském hradisku. Václav měl před očima Ježíše. Myslel na jeho kříž, na jeho spásné utrpení. Pochopil, že „Ježíš Kristus trpěl za nás a zanechal nám příklad, abychom šli v jeho šlépějích“, jak je to vyjádřeno v 1. listě Petrově (2,21). Václav znal z evangelia jeho příklad lásky, pomoci a služby druhým a sám šel v jeho šlépějích. To znamená, že šel stejnou cestou jako on. Následoval Krista ve své době, a to v době velmi drsné a tvrdé. Následoval Krista tím, že chtěl zlepšit poměry trpících lidí, pomáhal na svobodu nevolníkům a prokazoval mnohým skutky milosrdenství, jak to barvitě líčí legendy. Následoval Ježíše i v utrpení, v mučednické smrti, která je častým námětem výtvarného znázornění Václava. Najdeme ji také na stropě zdejšího kostela. Zemřel před zavřenými chrámovými dveřmi v Boleslavi. Výmluvné je, že za tímto činem byl jeho bratr a dveře kostela před ním zavřel kněz. Podle staroslověnské legendy Václavova poslední slova byla: „V ruce tvé, Pane, poroučím svého ducha.“ 
         Mučedníci, včetně apoštolů Petra a Pavla, a pro nás tak významného mistra Jana Husa, nám připomínají, že víra není nic laciného. Jim bylo dáno kvůli víře projít těžkými zkouškami. List apoštola Petra, ze kterého dnes čteme, byl psán na počátku křesťanské církve do situace zkoušených a pronásledovaných křesťanů. „Máte nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se prokázala pravost vaší víry.“ (1,6-7). Teprve ve zkoušce se ukáže, jak je to s naší vírou. Jestli to není jen iluze, klamná představa, chvilková nálada, ale zda je to dostatečně hluboký vztah důvěry a lásky. V těžkých obdobích a náročných chvílích se prokáže náš vztah k druhému člověku a naopak jeho vztah k nám. V těžkých dobách a situacích se prokáže i náš vztah k Bohu, zda má hodnotu vzácného kovu, který se zkouškou přetaví, nebo je jen prázdnou slámou, která shoří. Zkouškám bychom se chtěli samozřejmě vyhnout. Nemusely by být, mohli bychom mít tím klidnější a spokojenější život. A přesto přicházejí. Přicházejí na nás osobně. Přicházejí na církev. Přicházejí na naši vlast. Kolikrát se v této zemi lidé utíkali v takových chvílích k Václavovi. Ale Václav odkazuje na Boží moc a pomoc. Pravým ochráncem svého lidu je sám Hospodin (Ž 121,5). Knížetem a vládcem, který přináší v plnosti pokoj a mír, je Ježíš Kristus (Iz 9,5). A tím, kdo utěšuje smutné a povzbuzuje zarmoucené, je Duch Boží. V Hospodina můžeme doufat v každé situaci. K němu se smíme obracet se svými díky ve chvílích radosti, štěstí a pohody. K němu můžeme přicházet i v čase, kdy nám není zrovna moc dobře, kdy zakoušíme nespravedlnost a křivdy. Můžeme „vložit vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě“, řečeno slovy epištoly (v. 23). 
         Apoštol Petr povzbuzuje a posiluje nás křesťany výhledem k tomu, co přesahuje naši časnost, k Boží věčnosti. V listě Petrově se hovoří o „dědictví nehynoucím, neposkvrněném a nevadnoucím, které je připraveno v nebesích“ (1,4). Tím je míněno věčné Boží království, nová země zaslíbená, která patří tichým (Mt 5,5), pokorným, trpícím pro spravedlnost, všem následujícím Krista, kteří prokáží pravost své víry. Jsme spoludědicové Kristovi (Ř 8,17). Dědictví, to není nic samozřejmého, automaticky daného, na co bychom měli nárok, je to dar. Bůh nám v Kristu nabízí věčné dědictví (Žd 9,15). To je náš výhled víry, o níž svědčí Písmo. Ale my jsme již přijali časné dědictví. Bůh nám svěřil tuto naši zemi. K nezměrnému dědictví, které jsme dostali, patří přírodní krásy naší země i kulturní bohatství vytvořené minulými generacemi. Také tento chrám je takovým předaným dědictvím. S tím, co jsme přijali, ať již jako duchovní nebo hmotné dědictví, máme s vděčností a moudře nakládat a přidat k němu také pro budoucnost něco ze své víry a lásky. K tomu ať vás, sestry a bratři v této náboženské obci, i nás všechny Bůh uschopňuje, naplňuje svou milostí a provází svým požehnáním. Amen. 



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 01.10.2009 02:31 zobrazeno: 2101x