WebArchiv - archiv českého webu
Hus 2015 Setkání mládeže Na půl Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Druhá neděle po Velikonocích


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Rok 1989 v životě CČSH

Totalitní režim založený na ateistické ideologii se snažil církvi vnutit svou „koncepci“, která spočívala v omezení a postupné likvidaci její činnosti. Úkolem duchovních pod dozorem církevních tajemníků mělo být „dosloužit“ starším lidem, kteří byli ještě v minulé době vychováni k náboženství. Nové lidi nebylo žádoucí získávat, zvláště ne mladou generaci. Duchovní, kteří se s tímto způsobem pasivního vykonávání povolání faráře v socialistické společnosti smířili, podíleli se tak nepřímo na postupné likvidaci a zániku církve. Bylo proto nutné vyvíjet nezměrnou aktivitu a hledat nové způsoby činnosti i v rámci omezených možností. Práce s dětmi a s mladou generací byla celkově obtížná a nerada trpěná ze strany státní správy. Přesto se řada duchovních práci s dětmi v omezených podmínkách věnovala a konala se duchovní péče ve sboru v návaznosti na práci Nedělních škol. Lepší předpoklady byly pro práci s mládeží, než s menšími dětmi, které byly vystaveny v některých případech velkému psychickému tlaku ve škole, když se učitel nebo učitelka dověděli o tom, že chodí na náboženství do sboru. Mladí lidé se mohli rozhodovat sami. I před rokem 1989 se setkávaly skupiny mládeže v některých náboženských obcích a konala se i setkání ve větším rozsahu, jako například v v Praze Horních Počernicích za vedení tehdejšího faráře a pozdějšího pražského biskupa Mgr. René Hradského. Ve východních Čechách byla pořádána  mladšími duchovními hudební setkání křesťanských písničkářů, kde se sešlo značné množství mladých lidí. Tento „Den křesťanské písně“ se konal například v Bozkově, Úpici, Náchodě a Frýdlantu v Čechách.

V několikaletém období před rokem 1989 po nástupu Michaela Gorbačova v Sovětském svazu bylo cítit i u nás, že dochází ke změnám a pomalému uvolnění. Tak radikální obrat ve společenském vývoji, který nastal listopadem 1989, však nebyl očekáván. Do určité míry nás v naší církvi svoboda zaskočila. Někteří duchovní se na společenské proměně podíleli aktivněji politickou angažovaností či rozšířením své duchovenské činnosti, jiní vyčkávali, až jak to všechno dopadne. V lednu 1989 se konala teologická konference v Brně, kde většina účastníků z řad mladších duchovních vyjádřila podporu Václavu Havlovi. Prohlášení bylo čteno i na stanici Svobodná Evropa. Mnozí duchovní se účastnili aktivit Občanského fóra, a je třeba také připomenout studenty tehdejší Husovy bohoslovecké fakulty, kteří se zapojili do studentského hnutí.

K samotné události 17. listopadu 1989 – tvrdému zásahu proti pokojně demonstrujícím studentům na Národní třídě v Praze se vedení naší církve vyjádřilo poměrně brzy. V pondělí ráno dne 20. listopadu zaslal předsedovi vlády ČSR panu Františku Pitrovi v zastoupení věřících Církve československé husitské tehdejší patriarcha dr. Miroslav Novák stížnost na neúměrné a hrubé použití moci při pokojné demonstraci 17. listopadu 1989. K jeho otevřenému dopisu se jednomyslně přihlásili všichni zaměstnanci úřadu ústřední rady, zařízení Blahoslav, studenti Husovy čs. bohoslovecké fakulty a redakce církevního tisku Českého zápasu. (Stanovisko Církve čs. husitské bylo otištěno v Lidové demokracii v úterý 21. listopadu 1989, s. 1, v plném znění bylo otištěno v Českém zápase 1989, č. 48.) Politické změny se dotkly naší církve velmi zřetelně. Atmosféra euforie z mimořádných politických a společenských změn v naší vlasti se zmocnila řady duchovních i laiků. Tato euforie však trvala jen určitý čas. V té době se konaly mimořádné diecézní i celocírkevní synody, ve kterých se velmi otevřeně hovořilo o problémech v církvi. Někdy docházelo až k osobním útokům vůči osobám, které byly považovány za až příliš spjaté s minulým režimem. Tehdejší patriarcha dr. Miroslav Novák byl donucen k odstoupení z funkce. Ke dni 15. 5. 1990 odešel do trvalého důchodu. Na jeho místo jako správce církve nastoupil jeden ze stávajících biskupů – bratr biskup Mgr. Jaromír Tuček a později bratr biskup ThDr. Vlastimi Zítek.

Nová mladší generace nebyla připravena převzít odpovědnost ve vedení církve, takže tíha i možnosti deseti let po sametové revoluci spočívaly na již osvědčených a realisticky uvažujících biskupech. Změny v církvi, které se uskutečňovaly, byly spíše dílčí než koncepční, i když některé návrhy na radikálnější změny v církvi byly vytvářeny. Na novou situaci reagovali zejména někteří faráři, kteří se nasadili pro aktivity diakonické, rozvíjeli výuku náboženství ve školách, kulturní a další činnosti, které dříve nebylo možné vykonávat.

Jestliže srovnáváme dobu bezprostředně po druhé světové válce a po ukončení studené války – komunistické totality, tak je v tom z hlediska postavení a aktivity naší církve značný rozdíl. Po druhé světové válce a období protektorátu měla CČS(H) jednoznačně pozitivní ohlas a vliv ve společnosti svými vlasteneckými postoji a zapojením duchovních a členů církve do odboje proti nacismu. V té době byla naše církev značnou kulturní silou české společnosti. V období socialistické totality byla spíše charakteristická pasivním odporem, než aktivitou. Věnovala se svému náboženskému poslání. Po tomto období klesl očividně počet věřících. Z jednoho miliónu na dvě stě tisíc členů. Na změnách vedoucích k sametové revoluci se výrazným způsobem podíleli osobnosti z Českobratrské církve evangelické jako Svatopluk Karásek či Miloš Rejchrt a z Římskokatolické církve jako Václav Malý. V místních podmínkách však i duchovní a laici CČSH mohli sehrát velmi důležitou roli v politické proměně společnosti.

Církev československá husitská stojí na evangeliu Ježíše Krista a současně do jisté míry i na demokratických principech první republiky. Toto zdůrazňování hodnot demokracie a odmítání totality bylo vždy v základních usneseních naší církve přítomno. Dokládá to dokument Základy řádu duchovní péče vydaný ještě v roce 1948, kde vyzývá naše církev k demokratické výchově ve smyslu Masarykově. Některá prosocialistická vyjádření před rokem 1989 vycházela na jedné straně z upřímného sociálního cítění, ale na druhé straně i z loajální poplatnosti vládnoucímu režimu. Přesto církev nezměnila nikdy vnitřní politickou orientaci směrem k humanitním a demokratickým hodnotám vyrůstajícím z poselství evangelia. V tomto smyslu nemusela naše církev vytvářet po roce 1989 nějaká nová prohlášení, ale zcela přirozeně znovu zdůraznila to, co je součástí jejího duchovního dědictví. Státotvornost naší církve v pozitivním smyslu se ukazuje při slavení státního svátku mistra Jana Husa, při 28. říjnu, dni T. G. Masaryka a dalších státních a občanských příležitostech, které jsou současně možností k hlásání evangelia v širší veřejnosti. Ze VII. sněmu, který se konal již v době svobody v roce 1991, vzešel dokument nazvaný Slovo o svobodě, naději a odpovědnosti (Mundus orans. 1991 č. 10, s. 15). Jiný dokument reagoval na rozdělení Československého státu a nazývá se „Nerozděluj a nepanuj“. Potvrzení stávajícího jména církve na VII. sněmu „československá“ vyjádřilo duchovní kořeny, jednotu a blízkost obou národů Čechů a Slováků, i když již neexistuje společný stát.

Sociální důraz nebyl naší církvi vnucen až komunistickou propagandou z vnějšku, nýbrž patřil vždy k podstatným rysům husitské církve. Už ve středověkém husitství měli kazatelé vyvinuté zvláštní sociální cítění vycházející z motivů evangelia. V kázáních prvního patriarchy obnovené novodobé husitské církve dr. Karla Farského nacházíme mnoho reakcí na společenskou problematiku doby. V období první republiky byla jedním z pilířů činnosti naší církve právě sociální práce ve smyslu praktického křesťanství a pomoci bližnímu. V tomto smyslu se očekává od naší církve i dnes, že bude rozvíjet svou činnost směrem k širší diakonické a intenzivnější sociální práci. Současně při všech sociálních, výchovných a kulturních činnostech, které se pro církev otevřely rokem 1989, musí být naplňováno základní poslání, kterým je hlásání evangelia Ježíše Krista. Církev a její duchovní však musejí citlivě a zřetelně vnímat společenské bolesti doby a reagovat na ně slovem i praktickým jednáním.

 

 



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 12.11.2009 02:34 zobrazeno: 2219x