WebArchiv - archiv českého webu
Hus 2015 Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Pátá neděle postní (Judica)


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

L 2,42-52 Být tam, kde jde o věc našeho Otce

Kázání k 90. výročí CČSH – 10. 1. 2010 - rozhlasová bohoslužba ve sboru v Brně II. Nové sady

Sestry a bratři, zdravím vás, kteří jste se shromáždili dnes v tomto sboru Církve československé husitské v Brně, zdravím i vás všechny, vážené rozhlasové posluchače.

 

         První neděle po svátku Zjevení Páně je nazvána Křtu Páně. Čte se oddíl o tom, jak Ježíš přišel k řece Jordánu, kde byl pokřtěn Janem Křtitelem. My jsme však slyšeli jiné čtení. Toto dnešní čtení vychází ze starého latinského římského misálu, který byl přeložen do češtiny dr. Karlem Farským, modernistickým knězem a pozdějším prvním patriarchou Církve československé husitské.
        
         Na tento text před devadesáti lety kázali modernističtí kněží, kteří učinili bolestné, ale současně velmi odvážné rozhodnutí utvořit novou církev na počátku dvacátého století. Tedy v době, kdy se lidé stále více začali odklánět od náboženství a ztráceli křesťanskou víru. V naší vlasti se tehdy zrodila nová církev založená na „základě evangelia Kristova“, navazující na odkaz mistra Jana Husa a české reformační tradice. Provolání s datem 10. ledna 1920 bylo přečteno z kazatelny následující den 11. ledna při bohoslužbě v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí. V závěru shromáždění zazněla hymna a svatováclavský chorál. V lednu připomínáme a slavíme narozeniny své církve a letošní rok je vyhlášen jako jubilejní. Během celého roku se budou konat celocírkevní shromáždění i aktivity v jednotlivých náboženských obcích.
        
         V biblickém svědectví se setkáváme s Ježíšem jako s dvanáctiletým chlapcem. Není již dítětem, jak jsme ho viděli o Vánocích, ale není ještě dospělým, jak se objevuje při křtu v Jordánu. Období Ježíšova života do třiceti let je pro nás neznámé. I když existují různé apokryfy popisující Ježíšovo dětství plné zázraků a neobyčejných událostí, přesto o tom v Bibli nic nemáme. Je to tedy období Ježíšovy skrytosti a nenápadnosti. Pouze evangelista Lukáš uvádí příběh o dvanáctiletém Ježíšovi v jeruzalémském chrámě. Je to důležité, neboť jde o období mezi dětstvím a mládím. V tomto věku se člověk vyznačuje kritičtějším a realističtějším myšlením a má zájem i o duchovní hodnoty, jak uvádějí psychologové. Přestává být do jisté míry již dítětem. Dosud se všechno dělo s Ježíšem jako s dítětem. Byl položen do jeslí, byl přinesen do chrámu, byl obřezán a cestoval do Egypta. Ve dvanácti letech byl přiveden rodiči do jeruzalémského chrámu. A nyní se již začíná rozhodovat sám a dostává se dokonce do rozporu s očekáváním svých rodičů Josefa a Marie.  
        
         A přece je i dvanáctiletý Ježíš pro nás normou, autoritou a příkladem. Nezáleží na věku, ale na Boží moudrosti. Jak je to vyjádřeno v Žalmu 119: „Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám“ (v. 100). Obraz dvanáctiletého chlapce, který je mezi učenci s plnovousy a diskutuje s nimi, nacházíme mnohokrát v křesťanském výtvarném umění. Někdy je pojímán jako rozhovor mezi Starým a Novým zákonem. Kristus ukazuje na kodex, který představuje Nový zákon, zatímco židovští učenci mají svitky – symbol Starého zákona (Royt, J.: Slovník biblické ikonografie. Praha Karolinum 2006, s. 72-73). Tento obraz nám může připomenout ještě něco jiného. A tím je místo mladé generace v církvi. V církvi mají mít své místo děti a mladí lidé. Víra je přece pro člověka v každém věku a křesťanská církev je zde pro všechny generace. I husitská církev je zde jak pro seniory, tak i pro lidi, kteří procházejí krizemi středního věku, ale i pro mladé. Myslím zvláště na mladé lidi, kteří se rozhodují pro duchovenskou službu, kteří studují bohosloví a nebo již vstoupili do duchovní služby v náboženských obcích. Církev potřebuje mladé lidi, kteří hledají skutečné hodnoty života, hledají pravdu, vidí skutečnosti nově, jinak než lidé ze starší generace. Jestliže se dnes rozhodne mladý člověk pro duchovenskou službu, pak je to vstup do nejistoty, podobně jako tuto situaci prožívali kněží na počátku naší církve. Přesto je duchovenské povolání nezastupitelné a jedinečné, neboť v něm jde o věc Boží, o věc nebeského Otce.
        
         A tím se dostáváme k ústřední výpovědi našeho dnešního evangelního příběhu o dvanáctilétém Ježíšovi. Josef a Marie se vraceli zpět z Jeruzaléma do Nazareta, ale Ježíš se vrátil do chrámu a setrval v něm. Ježíš nám tak ukazuje touhu po životě v trvalé Boží blízkosti. „Nevíte, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Být tam, kde jde o věc Ježíšova i našeho Otce – to je úkol nás křesťanů. Kde jde o Boží věci? Podle biblického obrazu vidíme, že je tomu tak v chrámě. Umělci, když zobrazovali tuto scénu, tak ji zasazovali do prostředí románského nebo gotického kostela. Mohli bychom ji promítnout i do našich husitských sborů a modliteben, které byly vybudovány na mnoha místech naší vlasti. Sbor je totiž prostorem, kde se jedná o Boží věc. Ale totéž platí o chrámech všech křesťanských církví či ekumenických kaplích. Tam, kde je otvíráno Písmo, kde společně nasloucháme Božímu slovu, tam přichází mezi nás Ježíš a chce být s námi a setrvávat v naší blízkosti. Klade nám otázky a současně dává i odpovědi z pramenů své moudrosti. Jen mu musíme dokázat naslouchat. Ale o Boží věci se jedná nejen v chrámech, ale i v našem každodenním životě. O Boží hodnoty se jedná i v docela nenápadných situacích. Čemu dát přednost? Co je pro nás v konkrétní chvíli tím nejdůležitějším? Kéž se dokážeme rozhodovat i my v souladu s Ježíšem, v souladu s Boží vůlí. 

 

         Závěrečná výpověď charakterizuje dospívajícího Ježíše takto: „Byl milý Bohu i lidem.“ Jak může být člověk milý všem lidem? A jak může být člověk milý Bohu a současně lidem? Nestojí to proti sobě? Když chce být člověk milý všem lidem za každou cenu, obstojí jeho líbivé vystupování a podbízivé jednání před Bohem? „Být milý lidem“, jak to zní krásně, ale jak je to velice v životě obtížné. Může být člověk všem milý a všem se zavděčit? Jistě, že máme usilovat a snažit se o to, abychom nebyli lidem nepříjemnými, neztrpčovali jim život různými způsoby, nevyvolávali neustále nesmyslné konflikty. Jenže i když se člověk snaží být vlídný a přátelský, přesto se všem nezavděčí. Vždycky se najde nějaký kritik. Vždycky se najde na člověku něco špatného. Navíc ideálem křesťana není líbivé vystupování, lichocení a podbízení se všem a ve všech situacích. Nejde totiž o to být milý jen lidem. To by ani o Ježíšovi neplatilo. I když získal velké sympatie, oddanost  a srdce mnohých, přesto i on měl své nepřátele. Na prvním místě je a zůstává náš vztah k Bohu, aby především před ním náš život obstál a jemu se líbil.
        
         Sestry a bratři, v čase jubilea církve nás evangelium nově oslovuje a zve nás, abychom i my byly tam, kde jde o věc Ježíšova i našeho Otce. Amen.  



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 28.01.2010 03:01 zobrazeno: 1982x