WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

4. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

5. července
Pouť na Ostravici

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Sk 9, 31 Vnitřní i vnější růst Kristovy církve - červen 2010

Texty: Ž 122,6 – 9; Mk 9,50 Písně: 112; 160

Sestry a bratři,

            setkáváme se dnes, abychom děkovali Bohu za církev. Je to vyjádřeno zpěvem písně č. 112 „Tvá církev chce ti díky vzdát“, která je plná nejen básnických, ale předně biblických obrazů. Církev je vedená jediným Pastýřem. Má být bez poskvrny a vrásky. Je jako loď, která míří k břehům věčnosti. Vyrůstá jako živá ratolest z kmene Božího slova. Je místem společného stolování, kde budou nasyceni všichni hladovějící, žíznící a toužící po Bohu. Je ale také údolím suchých kostí, které bude provanuto životodárným Duchem.

Sestry a bratři, o církvi se vypráví v celé jedné biblické knize – ve Skutcích apoštolů. Celá tato kniha je jedinečným svědectvím o prvotní církvi – o jejím počátku, o životě prvních křesťanů, o působení apoštolů, o rozvíjení života obcí. Slyšeli jsme z této knihy jen jeden verš, který však jasně, výstižně a stručně charakterizuje prvotní církev: „A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.“

1) Nejprve jsou uvedena konkrétní zeměpisná jména Judsko, Galilea a Samaří. Církev totiž žije ve zcela konkrétním místě. Ti, kteří čtou pozorně a pravidelně Bibli, hned poznávají, že se jedná o místa spojená s působením Ježíše Krista. Ježíš během svého pozemského života kázal a uzdravoval v Galileji, Samařím procházel a v Jeruzalémě – v Judsku dovršil svou cestu. Všude tam zanechalo jeho působení stopy. V těchto místech se po jeho vzkříšení učedníci setkávali a vznikaly první obce věřících. Ale Ježíš po svém vzkříšení a oslavení není vázán jen na jedno místo a čas. Jeho působení se projevovalo a projevuje na nejrůznějších místech a v různých dobách. Věříme, že působil i všude tam, kde vznikaly naše obce a byly budovány sbory na počátku nebo v průběhu 20. století. I toto místo je stopou Ježíšova působení v tomto světě.

2) To druhé, co je charakteristické pro prvotní církev, že měla klid. Ježíš přál učedníkům pokoj (J 14,27). Církev nemusí žít jen v útisku, pronásledování, těžkostech, neklidu, smutku, ale ona potřebuje i klid a pokoj. Jistě, církev prožívá někdy velmi neklidné období, ale to netrvá stále, přece jen se po čase stresu a napětí dostaví klid. V náročných situacích máme osvědčit svou víru. Avšak jestliže je klid a pokoj, tak se církev může rozvíjet. Nemusí zápasit o holou existenci a přežití, ale může naplno rozvíjet svou činnost.

3) To bylo v případě prvotní církve. Po čase pronásledování přece jen nastal klid a církev se mohla začít rozrůstat. Je uvedeno, že církev rostla. Církev je jako živý organismus, který se projevuje obnovou, růstem. Takovým obdobím procházela i naše církev, která po svém ustanovení početně se zvětšovala, rostla, zvyšoval se počet členů, vznikaly nové náboženské obce, stavěly se a upravovaly kostely, vznikaly nové sbory, které rostly před očima. Ale v případě církve nejde jen o růst navenek, který je vidět, o růst početní, ale o růst vnitřní. Prvotní církev rostla vnitřně i navenek. Všimněme si pořadí. Vnitřní růst je nejprve. Vnitřní růst znamená upevňování víry, lásky a naděje. Vnitřní růst je především růst Krista v nás. „On mnou růst, já se zmenšit“ (J 3,30). Vnitřní duchovní růst každého jednotlivého křesťana je růstem celého společenství. Ale růst není v naší moci. Je to něco, co nezáleží jen na nás. Je to Bůh, kdo dává vzrůst. Ale záleží i na nás lidech, abychom o tuto Boží setbu pečovali, abychom pro ni vytvářeli dobré podmínky, abychom ji zalévali. Připomínáme si v Jubilejním roce růst církve a budování sborů v minulých dobách. Ale i dnes máme usilovat o růst církve uvnitř i navenek.

4) Ještě jedna charakteristika se váže k prvotní církvi. „Žila v bázni Páně.“ Žila v úctě vůči svému Pánu. Rozhodně se nemyslí tím, že církev žila ve strachu. To je nezdravá situace, kdy lidé mají strach, bojí se jeden druhého. Naopak prvotní církev byla společností důvěry, vděčnosti i radosti. Zde se myslí vědomí osobní odpovědnosti vůči Bohu. Bez bázně, bez úcty, bez vědomí Boží posvátnosti není církev církví.

Sestry a bratři, přemýšlení nad jediným veršem knihy Skutky apoštolů nám umožňuje vidět charakteristické znaky prvotní církve, která se stala normou pro středověké husity a České bratry i pro ty, kteří usilovali o obnovu církve na počátku 20. století. Jak to, že prvotní církev měla klid, když žila v tak neklidné době? Jak to, že prvotní církev rostla vnitřně i navenek, když věřící byli vystaveni tlaku a útisku? Čím to bylo, že mezi jejími členy bylo tolik úcty vůči Bohu i vzájemného respektu?

Odpověď na tyto otázky je v závěru našeho verše: „Protože ji posiloval Duch svatý.“ V Kralické bibli je to vyjádřeno tak, že ji „potěšoval“ Duch svatý. Církev nežije jen sama ze sebe, z lidské síly, ale z moci a síly Ducha. Ten, kdo ji vyvolal v život, je stále svým Duchem při ní. Je i s námi. Je i při nás. Jubilejní rok naší církve, ale i každá bohoslužba je příležitostí, abychom si to uvědomovali, stále o tuto obnovnou sílu z Ducha prosili a byli za to vděčni. Amen.

 



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 25.06.2010 10:00 zobrazeno: 1997x