WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

8. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

L 9,51-58 Ježíš neměl, kam by hlavu složil

Kázání při ekumenické bohoslužbě v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni – téma migrace - září 2010

Vážený pane biskupe - bratře v Kristu, vážené ekumenické shromáždění, sestry a bratři, srdečně vás pozdravuji a vyslovuji poděkování za vaše pozvání. Můžeme dnes společně naslouchat Božímu slovu, které k nám zaznívá z Písma svatého.

            Tématem ekumenické neděle je migrace. Společnost, Evropa je v pohybu. Jednotlivci i celé skupiny se stěhují. Opouštějí svoji zemi, ve které žili, aby na čas nebo trvale se usadili v jiné zemi, v jiném státě. Opouštějí starý domov a hledají nový. Touží po místě, kde jsou lepší podmínky pro jejich život, kde by se jim lépe dařilo. Tak dochází v dnešním světě k setkávání a spolužití lidí z různých národů, kultur a náboženství. Toto stěhování, tento pohyb přináší s sebou řadu složitých problémů a otázek. Přistěhovalci starý domov ztratí a nový ještě v plnosti nemají. Jsou to lidé bez domova. A pak jsou lidé, kteří sice vlast neopustili, ale přesto jsou také bez domova. Ocitli se ve smutné a tíživé situaci, jsou bez zázemí a živoří na ulici jako bezdomovci.

            Písmo svaté nám dosvědčuje Ježíše jako toho, kdo také „neměl, kam by hlavu složil.“ Ježíš nebyl však tulákem, ale poutníkem. Rozdíl mezi tulákem a poutníkem spočívá v tom, že tulák se toulá jen tak bez cíle, zatímco poutník má jasný cíl. Tulák je ten, kdo přechází z místa na místo a nemá žádný hlubší smysl života, žije ze dne na den. Naproti tomu Ježíš měl jasný cíl své cesty. Cílem jeho cesty a směřování byl Jeruzalém. A jeho život byl naplněn stálou činností, vyučováním, uzdravováním a pomocí druhým lidem. Neměl však žádný stálý domov, ze kterého by vycházel, nýbrž byl neustále na cestě v nezajištěnosti.

            Říká: „Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Tento Ježíšův výrok obrací náš zrak na přírodu. Zvířata – Boží tvorové mají svá hnízda, místo, kam se mohou uchýlit. O to více si my, lidé, snažíme vybudovat své zázemí, své domovy, místo, kde se cítíme dobře. Chceme mít prostředí, kam přijdeme po náročném dnu a kde si odpočineme. Ale Ježíš neměl pozemský domov, nebyl zde zabydlen. Byl stále na cestách k lidem, aby i na dalších a dalších místech – městech a vesnicích – slyšeli jeho evangelium a pocítili jeho sílu na svém životě. Byl na cestě do Jeruzaléma, kde měl dovršit dílo vykoupení a smíření.

            Výrok o tom, že „nemá, kde složit hlavu“, vynikne v souvislosti s předcházející událostí. Při své cestě do Jeruzaléma musel Ježíš projít Samařím. Ale když mu učedníci šli sjednat do jedné vesnice nocleh, tak byli odmítnuti. Ježíš nebyl přijat. Ano, Ježíš a jeho učedníci byli z této vesnice vyhoštěni. Nechtěli ho tam, nemá tam co dělat. Obyvatelé této samařské vesnice byli velmi nepřívětiví, nevraživí, nepohostinní. Na pozadí tohoto jejich postoje byla rivalita mezi Židy a Samařany. Nepřátelství mezi nimi panovalo od té doby, co si Samařané vybudovali svou vlastní svatyni na hoře Gerizím. Tvrdili, že tam má být uctíván Bůh, a nikoli v Jeruzalémě (J 4,20). Ten, kdo šel do jeruzalémského chrámu byl pro ně podezřelý, byl nepřítelem. A takto si zařadili i Ježíše. Nepřijali ho. Přitom víme, jaký měl Ježíš k Samařanům kladný vztah.   

            Dával v podobenství za příklad Samařana, který se ujal člověka, jenž se ocitl v nouzi a potřeboval pomoc (L 10,33). Rozmlouval se Samařskou ženou (J 4. kap.) a ocenil uzdraveného Samařana, který mu přišel poděkovat (L 17,16). Ale v té vesnici nebyl přijat. Jak se těžko překonává vžité zařazování lidí podle toho, kdo kam patří. „Ten je náš“. „Ten je na druhé straně.“ Panuje tak rivalita a nepřátelství mezi lidmi z různých národů, rivalita mezi městy, rivalita mezi církvemi. Díváme se na druhé podle toho, kdo kam patří. To, že Ježíš nebyl v samařské vesnici přijat, nebyla mu poskytnuta pohostinnost, vyvolalo u učedníků ostrou reakci. Přáli jim to nejhorší a byli naplněni nesmiřitelným hněvem vůči nim. Ale Ježíš jasně říká, že takové myšlení není z jeho Ducha. Vždyť Ježíš je tím, kdo projevuje trpělivost k těm, kteří ho nepřijímají. Tím se vyznačuje jeho Duch – mírností, trpělivostí a láskou. Šel proto do jiné vesnice, kde byl přijat a byla mu poskytnuta dostatečná pohostinnost (srov. J 4,39-40). Tam totiž lidé nejednali podle svých předsudků, ale podle svého srdce. Přijali pocestného, aniž věděli, že je to Ježíš (Mt 25,35). Ježíš v nepatrných bratrech, kteří jsou na cestách, chce být přijat a zakusit naši pohostinnost a lidskou vstřícnost.

            Ježíš jako ten, kdo zvěstoval Boží království, neměl žádný pozemský domov. Takový domov, který by byl pevný a jistý. To proto, že tím chtěl ukázat, že existuje věčný domov, který je v Bohu (Dt 33,27). My lidé si vytváříme své domovy pro sebe i pro druhé. Ale vždy jsou naše domovy jen dočasné. Všichni jsme příchozími na této zemi (Ž 39,13). Ježíš neměl žádný pozemský domov a dokonce ani žádnou pozemskou rodinu, když byl dospělý. To proto, aby vytvářel rodinu, která má trvalý charakter – svou církev, rodinu Boží. Ježíšova rodina jsou ti, kteří slyší jeho slovo a řídí se jím ve svém životě (Mk 3,34-35). V listě Efezským slyšíme: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (2,19). Je to velká výsada i úkol patřit k Boží rodině. Neboť tam se lidé dokáží přijímat navzájem. A Kristovým duchem trpělivosti a lásky je překonávána vzájemná odcizenost. Kéž je i tato ekumenická neděle takovým krokem na cestě Kristova putujícího lidu. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 20.09.2010 03:02 zobrazeno: 2229x