WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

7. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

13. září
Seminář Poslání CČSH v současné společnosti

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Zj 14,13 Blaženost zesnulých v Kristu

Kázání k památce zesnulých – říjen 2010 – Ostrava Mariánské Hory; Heřmanice - Mt 16,24-27

Sestry a bratři,

            velmi známá jsou Ježíšova blahoslavenství (Mt 6. kap.). Těmito blahoslavenstvími povzbuzoval Ježíš Kristus lidi strádající a trpící v tomto světě. Blahoslavil chudé, tiché, plačící, trpící pro spravedlnost a další. Ale dnešní blahoslavenství je z poslední knihy Bible – Zjevení Janovo, a týká se těch, kteří již přešli přes hranici smrti. „Blahoslavení, kteří umírají v Pánu … odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“ Toto blahoslavenství se týká blaženosti zesnulých. Vypovídá o věčném blahu těch, kteří „umírají v Pánu.“ Nejde o smrt jako takovou či dokonce o její kult, ale o smrt s Kristem. Kristova smrt je totiž branou k životu. Ježíš Kristus nám otevřel svou spásnou smrtí za nás tuto blaženost a daroval nám věčný život. V tomto blahoslavenství z knihy Zjevení se myslí na všechny ty, kteří jsou s Kristem sjednoceni vírou, láskou a nadějí, a takto z tohoto pozemského života odcházejí. Do této blaženosti vstoupí a zakusí ji ten, kdo „dbá na svoji duši“. Ten, kdo nechce za každou cenu získat celý svět a přitom své duši uškodit. K této blaženosti nachází cestu ten, kdo ve svém životě následuje Ježíše. Kdo nese kříž – svůj i druhých. Následovat Ježíše znamená směřovat ke světlu. Následovat Ježíše znamená směřovat k pokoji. Následovat Ježíše znamená směřovat k odpočinutí. Proto v křesťanském kalendáři předchází památku zesnulých svátek všech svědků Páně, abychom si stavěli před oči příklady svědků Ježíše Krista z dávné i nedávné minulosti. Oni byli sjednoceni s Kristem v životě a ve smrti a došli věčného odpočinutí.

            V biblickém svědectví o blaženosti zesnulých v Kristu slyšíme, že „odpočinou od svých prací.“ V tomto životě si člověk nikdy v plnosti neodpočine. Stále něco musíme, stále se něco snažíme stihnout a udělat. Přesto náš lidský život má rytmus, ve kterém se s odpočinkem počítá. Například pracovní týden má mít den odpočinku, volna a klidu. Pracovní či školní rok má dovolenou a prázdniny. A k lidskému životu patří i čas důchodu. I když se o tom, kdy tento čas důchodu má přesně začít, vedou bouřlivé diskuse. V každém případě čas, kdy člověk pracuje, má být vystřídán časem klidnějším a prostorem, kdy již mnohé nemusí, ale může.

            Člověk má být aktivní a ne stále odpočívat, pokud je zdráv. Odpočinek není smyslem života. Zamysleme se nad významem slova „odpočinek“.  Vždyť podle tohoto slova se jedná o něco, co následuje „po činu“. Je to čas po nějaké aktivitě. Každý odpočinek a chvíle pohody v tomto našem čase je jen náznakem, předobrazem věčného odpočinku. V Bibli se hovoří o věčném odpočinutí (Žd  4,1-11). V Bohu jako cíli lidského putování je hluboký pokoj, blaho a odpočinutí.

            Když se zamýšlíme nad blažeností zesnulých v Kristu podle knihy Zjevení Janovo, ještě si povšimněme výpovědi „jejich skutky jdou s nimi“. Náš čas tvoří minulost, přítomnost a budoucnost. V naší přítomnosti se setkává minulost a budoucnost. V naší přítomnosti přetrvává to, co je již minulostí. Podobně jako vidíme na obloze hvězdy, které jsou již dávno vyhaslé. I my žijeme z toho, co někdo v minulosti udělal. Žijeme z práce našich předků. A stejně tak v naší přítomnosti je skryta budoucnost. Nežijeme jen pro přítomnost, ale také pro budoucnost. Všechno, co děláme v naší přítomnosti, činíme současně pro budoucnost. V biblickém verši nejde však o skutky, které zůstanou pro nás na zemi, ale o skutky, které si s sebou odnášíme na věčnost, kam „půjdou s námi.“ Nic z tohoto světa si na druhý břeh nemůžeme vzít a odnést. Všechno zde necháme. Jen to, co jsme dobrého ve svém životě učinili, to půjde s námi, až se náš pozemský čas uzavře. Bůh bude posuzovat naši víru a skutky (Mt 16, 27). Ale Boží posuzování může být jiné, než je naše lidské. To, co nám připadá jako velký čin, může být v Božích očích nepatrné. A naopak to, co se nám může jevit jako bezvýznamné a nedůležité, může být v Božích očích významné a důležité. Podstatné je, zda Bůh nalezne v našich srdcích víru a v našich každodenních projevech lásku.

            Sestry a bratři,

            v tomto čase vyjadřujeme vděčnost těm, kteří nejsou již v naší fyzické blízkosti, a kteří obohacovali náš život. Tato doba na konci října a začátku listopadu je příležitostí, abychom se zastavili a zamysleli i nad svým životem, který je jedinečným darem a hodnotou. Tato doba je především příležitostí pro nás křesťany, abychom byli otevřeni Božímu slovu, které vnáší do našich temných a smutných myšlenek světlo a jas, a do našeho pomíjivého života rozměr věčnosti. Abychom je přijali jako moudrost pro svůj život. „Blahoslavení, kteří v Pánu umírají. Odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“

            Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 24.11.2010 04:06 zobrazeno: 1972x