WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Šestá neděle po Velikonocích


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

9. června
Noc kostelů

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Gn 15,1-6 Abrahamův pohled víry na nebe

             Sestry a bratři,
            ze tří biblických textů se soustředím ve svém výkladu a promluvě na starozákonní text o Abrahamovi. Na začátku zaznívá Boží výrok, slovo, které je určeno tomuto praotci všech věřících: „ Nic se neboj, Abrahame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ V jaké situaci zaznělo toto povzbuzení a ujištění? Čteme, že „po těch událostech“. Těmito událostmi je Abrahamova účast v bitvě proti čtyřem králům, jak je to popsáno v předcházející kapitole. Abraham, jinak tolik mírumilovný člověk, bojoval a vysvobodil zajatce Lota. V bitvě zvítězil a získal dokonce velké jmění. Čas od času dochází k různým bitvám a zápasům, a to nejen v dějinách, ale také v našem duchovním životě. Některé boje jsou dovršeny vítězstvím, jiné jsou zakončeny prohrou. Žádné vítězství však není v tomto světě zcela definitivní a také prohra nemusí znamenat naprostý konec. Abraham tehdy právě zvítězil. Mohl působit jako statečný bojovník a přesto i on měl v sobě úzkost, strach a obavy z budoucnosti.
Právě proto k němu Bůh promlouvá: „Neboj se.“ „Neboj se“ - touto výzvou k odložení strachu začíná často Boží oslovení člověka. Nejistota z budoucnosti vyvolává v člověku strach. Proto potřebujeme slyšet: „Neboj se, já budu s tebou“ (Iz 41,13). Potřebujeme vědět, že Bůh je s námi, že na nás nezapomněl, že mu nejsme lhostejní.
Boží slovo k Abrahamovi obsahuje dvě obrazná vyjádření – štít a odměna. Štít, pavéza chránila starověkého nebo středověkého bojovníka. Štít chrání proti nebezpečí, které přichází z nejrůznějších stran. Bůh a víra v něho chrání člověka před zlem, které na nás doléhá v mnoha podobách.
            Bůh také Abrahamovi říká, že je jeho odměna. Abraham sice získal v bitvě bohatství, měl velké jmění. Ale to není to nejdůležitější. Bůh ho ujišťuje, že on sám bude tou největší odměnou, hodnotou, bohatstvím. Abraham však namítá: „Co mi chceš dát, Bože? Říkáš, že mám v tobě odměnu, ale já to nepociťuji. Vždyť nemám žádného potomka.“ Abraham neměl děti, neměl syna, kterého si tolik přál. „Ty říkáš, Bože, že jsi moje přehojná odměna, ale jak to, že nemám syna?“ Každý člověk má nějaké trápení, pociťuje nějaké strádání. Něco ho vnitřně trápí, i když na první pohled vypadá bezstarostně a spokojeně.  Abraham vyhrál bitvu, je obklopen služebníky, má dobrou ženu. Ale pociťuje obavu, že jeho rod zanikne. A v tu chvíli ho Hospodin vyvedl ven a řekl mu: „Podívej se nahoru nad sebe.“ Člověk někdy musí vyjít ven, oprostit se od svých starostí, získat určitý odstup od problémů, které ho neustále zaměstnávají.
Abraham jde pod širou oblohu, která je plná hvězd. A Hospodin mu říká: „Podívej se nahoru na hvězdy. Spočítej je.“ Abraham odpoví: „To je nesmysl, kdo by to dokázal?“ A Bůh pronáší jedinečné zaslíbení: „Tolik, kolik je hvězd, bude tvých potomků.“ To znamená, že věřící lid – potomci Abrahama nikdy nezaniknou a bude jich nespočet. Ve středověku vykladači Bible mínili těmi barevnými a zářícími hvězdami na obloze církev. Ta je Abrahamovo duchovní potomstvo zahrnující všechny národy a rasy. Můžeme mít pocit, že nás věřících je ve světě, v naší zemi, v našem okolí jen velmi málo. Jsme však součástí nespočetného zástupu Božího lidu, který se podobá hvězdám na obloze. Křesťané jsou jako hvězdy.
Hvězdy září, pronikají temnotu a účastní se tak neustálého zápasu mezi světlem a tmou. Ve stejném smyslu mluví apoštol Pavel o nás křesťanech v listě Filipským: „...abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět“ (2,15). Ve starověku měly hvězdy funkci kompasu. Lidé se podle nich mohli orientovat. Stejně tak i věřící mají být těmi spolehlivými orientačními body k pravým hodnotám života. Ale jak naše světlo víry výrazně a jasně září a jak přivádí spolehlivě druhé k Ježíšovi?
            Na příběhu je pozoruhodné, jak Abraham Bohu důvěřuje. Nemá žádnou hmatatelnou jistotu, že se jeho situace změní a že s ním jeho rod nezanikne. Má „jen“ Boží slovo a pohled na oblohu. O nic daného, pevného se nemůže opřít. A přece Bohu věří a spoléhá na něho. Jaké my máme jistoty pro budoucnost své církve, ve které máme svůj duchovní domov a na které nám záleží? O koho nebo o co se můžeme opřít ve své církvi, která prošla a prochází takovými mnohými zkouškami? Pokud budeme mít Abrahamovu víru, pak je to velmi mnoho. I nám platí ujištění:  „Nic se neboj, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Amen.
Březen 2007                                                               ThDr. Tomáš Butta  

 



Ivo Vacík publikováno: 12.03.2007 03:26 zobrazeno: 3256x