WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

7. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

13. září
Seminář Poslání CČSH v současné společnosti

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

O církvi

Vírou našich sborů rozumíme duchovní obsah, jímž naši věřící žijí, který vyznávají ve svých bohoslužebných shromážděních a jímž je určeno hlásání Božího slova z našich kazatelen. V této své víře byly naše sbory od počátku vzdělávány Liturgií a Zpěvníkem dr. K. Farského i stále se prohlubující bohoslovnou tvorbou církve.

Patříme k lidu Kristovu

Lid Kristův je lid Boží v Ježíši Kristu ospravedlněný a povolaný ke svědectví a službě, aby Bůh byl ctěn a oslavován a aby jeho království se stávalo v tomto světě stále zřejmějším. Tato Kristova církev žije ve všech křesťanských sborech po celém světě. Přes své rozdělení do rozmanitých církví zůstává Boží církev jedna, protože jejím Pánem je jeden a týž Ježíš Kristus. Je svatá; nikoliv proto, že by v ní nebylo hříchu, nýbrž proto, že patří a slouží svatému Bohu. Je společenstvím ospravedlněných hříšníků, kteří se od ostatních liší jen tím, že v setkání s Kristem svůj hřích poznali, přijali odpuštění a nyní proti hříchu statečně zápasí. Je obecná, protože je společenstvím viditelných lidí v místních obcích. Je vybudována na základě apoštolského a prorockého svědectví. Je povolána a poslána v moci Ducha svatého hlásat evangelium, pokorně zápasit o Boží čest a slávu, o pokoj, pravdu a spravedlnost Božího království ve světě a tak zachraňovat hříšníky k životu věčnému.

Věříme ve vyvolení a poslání své církve

Církev československá husitská je jedním z organizovaných útvarů obecné církve Kristovy. Je si vědoma toho, že.církevní organizace je dílo lidské, ale že v ní žije Kristův lid v místních obcích a sborech. Věříme, že naše církev vznikla z Boží vůle a milosti, aby skrze ni do jedné, svaté a obecné Boží církve byli přivedeni mnozí, kteří by jinak zůstali ztraceni v nevěře a beznaději, a aby usilovala o Boží církev bez poskvrny a vrásky. S mládím Církve československé husitské souvisí nejedna nehotovost oproti starším a dlouho budovaným církvím. Smíme si však také uvědomovat milost, že nám byly dány dary, které nemají jiné církve a bez nichž by Kristova církev byla podstatně ochuzena. Jsou to důležité prvky, v nichž záleží zvláštní význam Církve československé husitské v rámci obecně křesťanského poslání, které má společné se všemi církvemi.

Především je to důraz na autoritu Ducha Kristova, jenž je Duchem svatým. Je to Boží slovo, které se osvědčuje v moci Ducha svatého v lidech. Je to Kristus oživující své služebníky. Kde není takto, tam není vůbec a nemůže býti autoritou. Důraz na Ducha Kristova je duchovním návratem k apoštolské církvi, v níž autorita byla určována dary svatého Ducha Kristova ve vyvolených služebnících. S autoritou Ducha Kristova souvisí požadavek svobody svědomí vůči autoritám, které Ducha Kristova postrádají a proto pravému životu víry, lásky a naděje překážejí. Je to svoboda věřících k plné osobní poslušnosti milosti a pravdy v Kristu podle osvědčených vzorů a vůdců. Milostí, pravdou a láskou Ducha Kristova usiluje Církev československá husitská skrze své Kristu oddané věřící naplnit všechen život soukromý i společenský.

Důrazem na Ducha Kristova překonává Církev československá husitská starý bohoslovecký omyl, že všechny údaje v Písmu svatém jsou zjevením. Podle ní je Božím slovem v Písmu to, co je osvědčováno silou Kristova svatého Ducha. Je to Kristus sám, nikoliv dobové představy o světě a dějinách. Naše církev je prosta předsudků proti vědeckému poznání, jemuž některé představy Písma svatého odporují. Odstraňuje tím velikou překážku, která lidem se smyslem pro pravdu uzavírá cestu k církvi a ke Kristu.

Autorita Ducha Kristova vede ke zvýšené odpovědnosti a věrnosti v navazování na spasitelné dílo Ježíše Krista v jeho plnosti. Církev československá husitská obnovuje rozbitou jednotu tří Kristových úřadů. Její liturgie není pouhou bohoslužbou slova, ale také zpřítomněním Ježíšovy oběti a předběžným prožíváním stolování s Ježíšem Kristem v jeho konečném království. Kněžský řád naší církve ukládá nejen službu eucharistickou (zpřítomňování oběti Ježíše Krista při liturgii), ale také úkol svědčit slovem i životem o Božích skutcích spásy, pečovat pastýřsky o církev a prohlašovat slovem i životním příkladem a úsilím Boží vládu nad světem. Tak plní Církev československá husitská kněžský (obětní), královský (pastýřský) i prorocký (učitelský) úřad Kristův.

Důraz na Ducha Kristova vede Církev československou husitskou do školy Kristovy lásky k člověku. Žádný lidský problém osobní nebo společenský jí není cizí. Snaží se v Duchu Kristově duchovně zvládnout všechny otázky lidského života. Staví se na stranu trpících a utlačených a mravně podpírá každý zápas o lepší život.

Věříme v živého osobního Boha

Víra je poznáním neviditelného Boha, důvěrou a poslušností vůči němu, jenž nás se sebou smířil a v obecenství s námi v Ježíši Kristu nás posvěcuje k věčnému životu a proměňuje láskou i náš život časný.

Boha nazýváme živým, protože je na nás nezávislý Pán a Stvořitel, který si neodolatelně povolával proroky a apoštoly a který svobodně a svrchovaně vstupuje do života člověka a obrací ho jiným směrem. Nazýváme ho osobním, protože je moudrá, sebevědomá a sebe určující svatá vůle, slyší a vyslýchá modlitby svých dítek a slitovává se nad nimi.

Označujeme ho jmény Otec, Syn a Duch svatý. Tyto tři názvy vyjadřují trojjediný život jednoosobního Boha, který se zjevuje jako Slovo čili Syn a vstupuje do osobního obecenství s námi v našich srdcích jako Duch svatý.

Podstatu čili přirozenost tohoto Boha poznáváme z jeho svobodného zjevení podle svědectví Písma svatého. Je od věčnosti Pána od stvoření světa ovládá svou mocí vše kromě svobody a odpovědnosti, kterou z lásky  člověku daroval. Skrze Ježíše Krista vládne svou láskou i ve svobodné a odpovědné poslušnosti a důvěře věřících. Jeho neomezená vláda se uskuteční v budoucím vítězství Ježíše Krista v slávě. Jako Pán je Bůh svatý a je láska. Boží svatost znamená, že Pánu Bohu nemůže být nikdo a nic rovno a že chce, aby jen on sám byl uctíván jako svatý Bůh. Setkává-li se Boží svatost s hříšným odporem, projevuje se jako hněv, na němž trvalá lidská vzpoura troskotá. Boží láska znamená, že Pán Bůh, ačkoliv je od člověka oddělen svou svatostí, chce se mu darovat k věčnému obecenství.

V poměru ke stvořenému světu rozeznáváme několik vlastností Boha, jenž sám v sobě jest Pán, svatost a láska. Boží všemohoucnost znamená, že Bůh, jsa od věčnosti Pán, má svrchovanou moc nad vším, co stvořil, a že je svoboden i vůči zákonům, které stvořenému světu dal. Boží vševědoucnost je prostorem a časem neomezené Boží vědění o všem minulém, přítomném a budoucím dění ve světě, nadto pak s láskou totožné Boží poznání těch, které si vyvolil k obecenství spásy. Vševědoucnost jakožto předzvědení znamená, že ve spásném jednání před Kristem měl Bůh na mysli budoucí spásu v Kristu. Boží věčnost je svobodné panství svatého a milujícího Boha Hospodina nad vším stvořeným časem. Bůh nežije mimo náš čas, nýbrž vstupuje do našich dějin a do našeho pozemského života z lásky k nám a z nekonečného zájmu o nás. Není však našemu času podroben, nýbrž je jeho Pánem. Boží věrnost je lidsky neočekávatelná Boží stálost v původním plánu lásky s námi přesto, že jsme se stali Bohu nevěrnými a pohrdli jsme jeho láskou. Zjevením vrcholné Boží věrnosti k nám je Ježíš Kristus se svým vykupitelským dílem. Boží spravedlnost přesahuje naše lidské chápání spravedlnosti. Neznamená jen, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá, ale také, že je milosrdný a dává spásu hříšníkům. Jeho spravedlnost záleží v tom, že našimi hříchy porušený věčný svůj řád spravedlnosti sám obnovuje obětí své trpící lásky v Synu svém Ježíši Kristu a tak nás zachraňuje před věčným odsouzením. Boží moudrost je tvůrčí stránkou Boží všemohoucnosti. Přesahuje všechen lidský rozum, ale přesto se projevuje člověku v prozřetelném řádu světa. Jejím vrcholem je spása světa v Ježíši Kristu ukřižovaném, což je z hlediska moudrosti lidské pošetilostí. Boží sláva je zrcadlení svaté Boží přirozeností v díle stvoření. Je to čest a oslava, kterou stvoření nevědomky i vědomě prokazuje svému Stvořiteli. Vrcholu dosahuje Boží sláva tam, kde Bůh je stvořenými bytostmi dobrovolně ctěn, poslouchán a milován. Zvláštním místem Boží slávy je proto církev Božího lidu.

Věříme v Boha Stvořitele

Naše víra v Boha Stvořitele je poznáním, že neviditelný Bůh, který sám je věčný, stvořil z ničeho časný svět a dále v něm tvoří. Vývoj světa, jak nám jej popisuje věda, není pohoršením nebo popřením naší víry, nýbrž je podle ní prostředkem Božího stvoření a tvoření světa. Naše víra v Boha Stvořitele však také znamená, že Bůh stvořil nás a každého člověka. Svým stvořením rozumíme, že svým početím, zrozením a životem jsme z vůle svého Pána, na němž jsme ve všem zcela závislí a jemuž jsme odpovědni.

Písmo svaté zvěstuje stvoření člověka vyprávěním o stvoření Adama a Evy. Čteme-li nebo slyšíme-li tuto zvěst, máme rozumět, že Adam a Eva jsme my, každý muž a každá žena. Ráj, o němž se tu vypráví, není nějaké místo na zemi v minulosti, nýbrž je to obrazné vyjádření harmonie, nevinnosti a blaženosti v obecenství s Bohem, pro něž jsme byli stvořeni.

Věříme, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Smysl biblického svědectví o tom pochopíme nejspíše tehdy, nebudeme-li v souvislosti s Božím obrazem v člověku myslit na nějaký obraz uměle vytvořený (fotografie, malířské dílo), nýbrž na obraz, který vzniká v zrcadle nebo na hladině vody. Takový obraz se vyznačuje tím, že zmizí, jakmile je zrušena blízkost mezi ním a zobrazovaným předmětem. V tomto smyslu je také člověk Božím obrazem. Pokud je blízko Bohu a v obecenství s ním, Boží obraz v něm je skutečností. Jakmile se však od Boha odtrhne a vzdálí, Boží obraz v něm mizí. Toto zrušení obecenství s Bohem a Božího obrazu v člověku nazýváme hříchem. Z tohoto základního hříšného odvratu od Boha se rodí všechna zkaženost lidského života a všechny tak zvané hříchy.

Náš odpad od Boha a pád do hříchu je líčen v Bibli příběhem Adama a Evy. Vidíme zde, že hřích každého z nás záleží v podlehnutí pokušení být sám sobě bohem, v nedůvěře vůči Bohu a v touze po naprosté nezávislosti. Z odpadu od Boha se rodí neláska, hříšné žádosti, skutky proti Boží vůli a nelidské společenské řády. Nutným důsledkem hříchu je vyhnání z ráje, to jest zmaření harmonie, nevinnosti a blaženosti obecenství s Bohem, pro něž jsme stvořeni. Ke hříchu se pojí vina, která je důsledkem urážky svatého Boha naším hříchem, odděluje nás od Boží lásky, přivádí nás pod svatý Boží hněv, budí v nás špatné svědomí a žene nás stále dál od Boha. Vinu jednou spáchaného hříchu nemáme již ve své moci. Nemůžeme ji nijak smazat a odčinit. Zůstává skutečností, i když jsme se polepšili. Může ji odčinit a odpustit jen Bůh sám. Teprve smírčí obětí Kristovou jsou naše viny smazány a odpuštěny, jestliže v pokání a víře vděčně přijímáme spásu, kterou nám Bůh v Ježíši Kristu nabízí. Tím je v nás také obnovován ztracený Boží obraz. Věříme, že jsme obnoveni k Božímu obrazu v Ježíši Kristu, který nás přivedl do obecenství poslušné důvěry a lásky s Bohem.

Věříme v Ježíše Krista

Máme plnou a osvobozující důvěru v Ježíše Krista jako Spasitele, v němž Bůh pro nás vše učinil a je s námi k naší spáse. Slovem "Kristus" vyznáváme, že Ježíš je Duchem svatým obdařený Mesiáš, zaslíbený Spasitel. Vyznáváme ho jako Božího Syna, který je současně a nedělitelně naším prvorozeným bratrem i naším Pánem. Přijímáme vděčně milost, že Bůh se stal naším Pánem v našem bratru, aby se nám ve všem kromě hříchu přiblížil, nás se ujal, k poslušnosti důvěry beze strachu nás přivedl a svou láskou na věky spasil. Ježíš Kristus je naším bratrem ve svém pravém a plném lidství, a proto i my můžeme být jeho bratřími v údělu budoucí slávy v království Božím. Jeho prvorozenství vzhledem k nám záleží v tom, že Bůh je s ním od počátku jeho pozemského života dokonale sjednocen, abychom i my, vírou do něho vštípeni, v budoucím věku byli s Bohem z jeho milosti dokonale sjednoceni. Ježíš Kristus je náš Pán tím, že Bůh v dokonalé jednotě s ním se nám v něm zjevuje, jako Pán nás oslovuje, odpuštěním vin ze hříchu a věčné smrti vytrhuje a k sobě na věky připoutává. O lidském původu Ježíše Krista soudíme, že Ježíš byl synem Josefovým a Mariiným.

Věříme, že v Ježíši Kristu je spása. Spasil nás tak, že svou celoživotní obětí dokonanou na kříži pro nás a za nás hříšné trpěl a zemřel, smazav tím naše viny, odvrátil tak od nás Boží odsouzení a zavržení, zbavil naši smrt zla a hrůzy a dal nám sílu s hříchem vítězně zápasit. Zemřev na kříži, nezůstal v moci smrti, nýbrž byl vzkříšen a oslaven, je účasten moci a slávy Otcovy a je neviditelně přítomen jako duchovní hlava svému tělu, jímž je jeho církev po celém světě.

Základem naší víry v Ježíšovo vzkříšení není jeho tělesné, hmotné zmrtvýchvstání, nýbrž duchovní setkání Vzkříšeného s jeho apoštoly a učedníky. K nám přichází Vzkříšený ve svědectví Písma svatého a v obecenství své Večeře a mocí svého svatého Ducha osvěcuje naši mysl a zapaluje k víře naše srdce. Ze svědectví Nového zákona o Vzkříšeném vyrozumíváme, že evangelní podání o prázdném Ježíšově hrobu a tělesném zmrtvýchvstání není zprávou o historické události, nýbrž obraznou zvěstí o Božím činu skrytém lidskému zraku; o tom, že Bůh nenechal svého Syna ve smrti, nýbrž vzkřísil ho k oslavené duchovní existenci. Vzkříšený je totožný s Ježíšem Nazaretským. I ve své oslavené, nehmotné existenci zůstává celým člověkem v dokonalé jednotě s Bohem, který se v něm zjevil. Zůstává prvorozeným bratrem nás všech (Ř 8,29), kteří ještě "nejsme doma u Pána" (2 K 5,6), ale které on "přitáhne všecky k sobě" (J 12,32). Věříme, že vzkříšený a oslavený Kristus je Zastáncem své církve před přísným Božím soudem, že je Otcem dosazen za Pána budoucího věku a je již nyní Pánem svého věřícího lidu a že v něm je k Bohu připoutáno a k věčné slávě předurčeno i lidství naše.

Věříme v Duchu svatém

Ve víře poznáváme, že Duch svatý je Bůh sám, který mluvil skrze proroky, zjevil se v Ježíši Kristu, promlouval i skrze naše otce a nyní oživuje srdce svých v obecenství Kristovy církve. Bůh, který, se zjevil v minulosti, vstupuje s námi do obecenství v přítomnosti, je nám osobně přítomen a chce přebývat stále v našich srdcích. Mostem, po němž dějinné zjevení vchází do našich srdcí, je svědectví Písma i živé slovo církve na Písmu založené. Jako Duch svatý osvěcuje Bůh naši mysl, abychom Boží slovo chápali, otvírá naše srdce, abychom je přijali, přivlastňuje nám své dílo smíření v Ježíši Kristu, vlévá do našich srdcí jeho lásku, spojuje nás v jednotu víry a naděje, proměňuje nás pokáním a vírou v dítky Boží, obdaruje nás duchovními dary a posílá nás ke svědectví a službě v díle jeho království.

Věříme v život věčný

Věříme, že skrze víru a lásku jsme již nyní skrytě účastni věčného života v Ježíši Kristu a máme i naději v plně odhalený věčný život s Kristem v budoucí slávě. S důvěrou a pokorou přijímáme zaslíbení, že ve věčné slávě pomine naše nedokonalé obecenství s Bohem skrze víru, že Boha uzříme "tváří v tvář" (1 K 13,12) a že "Bůh bude všecko ve všem" (1 K 15,28). Tyto novozákonní obrazy vyjadřují i naši křesťanskou naději v dokonalé obecenství Boha se spasenými lidmi ve věčné slávě, dokonalou jednotu Boha a člověka v obecenství. V této víře a naději jdeme vážně a v bázni, nikoliv však se strachem vstříc své jisté smrti, která ukončí náš pozemský život. Ve světle Božího slova se nám smrt jeví jako setkání se svatým Bohem, jehož milosrdenství ponechává naději i tomu, kdo je od Boha trestán zavržením. Smrt se nám jeví jako ukončení a uzavření časného života ke konečnému soudu. Věříme, že život věčný po smrti záleží v novém stvoření a obnovení člověka v duchovní, dovršené a na věky platné podobě. Základní životní vztah každého k Bohu i k bližnímu do okamžiku smrti nabývá po smrti věčného významu a věčné platnosti. Nové stvoření a obnovení člověka po smrti nazýváme vzkříšením. Děje se krátce po smrti jako duchovní obnovení, dovršení a zvěčnění našeho pozemského života ukončeného smrtí. Věříme, že o podobě našeho vzkříšeného života rozhodne skutečnost, zda náš pozemský život byl či nebyl přikryt spravedlností Kristovou a zda jsme Krista za svého pozemského života v pokání a víře přijali nebo nepřijali. Věříme, že údělem kajících a v Kristu spasených hříšníků po smrti a vzkříšení je blaženost v Bohu s Kristem v obecenství všech spasených, kdežto údělem nekajících a zatvrzelých hříšníků že bude zoufalství odloučenosti od Boha i od lidí. Vzkříšení a úděl zesnulých nejsou ovšem přístupny pozemskému zraku. Budou plně zjeveny, s konečnou platností prohlášeny a na věky zpečetěny až na konci věků při posledním soudu. Vyznáváme, že před věčným zavržením našeho hříšného života, který by sám ze sebe před svatým Bohem Hospodinem v žádném případě neobstál, jsme zachraňováni jen obrácením ke Kristu v pokání a víře, dokud je ještě čas. Víme, že lhůta nám k tomu daná končí smrtí. Díky Bohu, že nás v Ježíši Kristu přijal na milost jako svůj spasený lid!

Žijeme s Kristem ve svátostném obecenství

Žijeme s Pánem ve svátostném obecenství. Svátostným jednáním se činně podílíme na milosti Božího slova přítomného skrze slyšení svědectví Písma a svátostné úkony. Totéž Boží slovo, které je hlásáno v kázání, je ve svátosti činně, viditelně a veřejně údy církve přijímáno, spojujíc nás v uvědomělé obecenství v Kristu.

Křest je svátost první duchovní obrody, v níž Duch svatý přivtěluje křtěnce jednou provždy k Boží církvi a osvojuje mu milost Kristova křtu, kříže a vzkříšení.

Biřmování je svátost, v níž Duch svatý oživuje a utvrzuje víru biřmovance, řádně pokřtěného a vzdělaného v evangeliu, činí z něho uvědomělého úda Boží církve skrze vyznání víry a slib věrnosti evangeliu a obdaruje ho svými dary i radostí Kristova vyznavače.

Večeře Páně je svátost, v níž je se svou obcí neviditelně přítomen její ukřižovaný, vzkříšený a oslavený Pán, aby ji slovem Písma svatého spravoval, Duchem svým posvěcoval a láskou svou sjednocoval a tak k sobě připoutával k věčnému obecenství v království Božím.

Pokání je svátost, kterou se věřící obec připravuje ke svátosti večeře Páně soukromým zpytováním svědomí, lítostí nad hříchy, smířením s Bohem i s bližními, předsevzetím nového života v Kristu a společnou zpovědí. Jako součást této svátosti je možná také zpověď soukromá.

Manželství je svátost, v níž se muž a žena v lásce navždy spojují a jsou Duchem svatým posvěcováni, aby byli obrazem Božím v Kristu, nástrojem Stvořitele ke vzniku nových lidských bytostí a základem rodiny podle Boží vůle.

Útěcha nemocných je svátost, v níž těžce nemocný je Duchem svatým posilován skrze Boží slovo a modlitbu a utvrzován ve víře v život věčný v Ježíši Kristu.

Svěcení kněžstva je svátost, v níž Boží církev na modlitbách pověřuje službami svého kněžství osoby způsobilé a v níž Duch svatý jim dává vnitřní povolání ke kněžskému poslání.

Výsledky, k nimž dospěla naše teologie a její výklad Písma svatého, ukazují, že na víře našich sborů, zde stručně vyložené, je třeba stále odpovědněji ve světle Božího slova a pod mocí Kristova Ducha pracovat, ale že nic podstatného nemusí být v ní měněno. Smíme pokorně doufat, že Pán Bůh nám ze své milosti bude své slovo stále zřetelněji otvírat, aby naši víru i službu učinil věrnější a čistší.

 



Zdeněk Trtík, 1958

Administrátor publikováno: 23.03.2011 11:19 zobrazeno: 8733x