WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

4. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

5. července
Pouť na Ostravici

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

J 3,1 – 17 Masarykova praktická a tolerantní víra

Gn 12,1-4a; Ř 4,1-5.13-17

„Kdo věří v Syna člověk, má život věčný." J 3,15 - kázání březen 2011

Sestry a bratři,

         setkáváme se v Hodoníně - rodišti T. G. Masaryka v březnovém čase, abychom si připomenuli tuto význačnou osobnost našich novodobých dějin. Jestliže tak činíme ve sboru Církve československé husitské, pak je to s vědomím, že Masaryk byl věřícím člověkem. Biblické texty, které dnes zazněly, se dotýkají ústředního tématu víry. Abraham je příkladem víry, která se ani v pozdním věku neobává vykročit novou cestou a spolehne se v nejistotě a nezajištěnosti na Boha. V listě Římanům je zřejmý důraz apoštola Pavla na víru a Abraham je označen jako „otec věřících“. V rozhovoru Ježíše s Nikodémem zaznívá výpověď: „Kdo věří v Syna člověka, má život věčný“.

         Masaryk svou víru netajil. O svých náboženských názorech hovořil a vykládal je. Zvláště cenné jsou jeho myšlenky v Rozhovorech s Karlem Čapkem. Masarykova víra byla zvláštní, osobitá. Mohli bychom říci, že to byla „víra necírkevní“. Masaryk si vážil křesťanství a církví. A přesto vůči Římskokatolické církvi byl kritický. Bylo to dáno tehdejšími politickými poměry. S protestantskou církví, kam přestoupil, se nikdy plně neztotožňoval. Nově vzniklou Církev československou (husitskou) žádným výrazným způsobem nepodporoval. Masaryk byl představitelem „necírkevní víry“. Jsou lidé, kteří mají kladný vztah k náboženství, ale nemají vazbu na žádnou konkrétní církev. Jsou sice oblasti, kde vazba na konkrétní církev je silná, zvláště na Moravě. Ale „odcírkevnění“ je znakem vývoje v Evropě. Nepředběhl Masaryk svou dobu? Není to právě dnes určitým znakem přístupu lidí k náboženství? Ukazují to výzkumy sociologů náboženství. Lidé dnes nejsou tolik ateisté, mají nějaké náboženské představy. A přece se k žádné konkrétní církvi nehlásí. S tím jsou spojeny ještě další složitější otázky. Jsou lidé, kteří by chtěli věřit, hledají, ptají se, ale v církvi nenašli v plnosti svůj domov. Pak existují lidé, kteří sice jsou v církvi či „u církve“ formálně zapsáni, ale nemají víru, neprojevují ji. A zase mohou být lidé, kteří mají osobní víru, ale v žádné církvi nejsou. To jsou otázky, které se objevují při promýšlení tématu vztahu víry a církve. Jistě, že víra je osobní záležitost, niterná, vnitřní. Ale křesťanská víra není izolována od druhých. Je spojena se vztahem k těm, kteří jdou společnou cestou. Apoštol Pavel, který tolik vyzdvihl význam osobní víry, také přispíval svou nezměrnou aktivitou k budování církve jako společenství Ducha lásky a vzájemnosti (Ef,4,12; 1 K 14,12).

         Druhým charakteristickým rysem pro Masaryka bylo zaměření na lidství Ježíše Krista. Masaryk byl osobou Ježíše zaujat a osloven. Podle starokřesťanského vyznání je Ježíš pravý Bůh a pravý člověk. Masaryk podtrhl jednu stránku tohoto vyznání. V Hovorech Karel Čapek říká: „Všiml jsem si jednoho. Kdykoliv naznačujete svou vlastní víru, citujete Krista a apoštoly.“ Masaryk odpovídá: „Ano. Ježíš je mně vzorem a učitelem zbožnosti. Učí, že láska k láskyplnému Bohu, láska k bližnímu, a dokonce k nepříteli, tedy nejčistší lidskost, humanita, jsou podstatou náboženství“ (Hovory, s 152n).

         Co vidíme na Masarykově víře typického je, že byla praktická a tolerantní. Podle něho se Ježíš obracel především k praktickým otázkám života. O lásce jen nemluvil, ale stále ji uskutečňoval. Pravá zbožnost proniká celým životem a šíří se víc příkladem než slovy (Hovory, s. 152 – 153). Masaryk se zamýšlel nad tolerancí, neboť víra může být i nesnášenlivá, fanatická, nepřátelská, útočná, netolerantní vůči druhým. Masaryk však ukazoval, že pravá tolerance není netečností a lhostejností. Naopak plyne z hlubokého vlastního náboženského přesvědčení. Mám-li jasno ve svém vlastním přesvědčení, pak mohu snášet, respektovat přesvědčení druhého. Podle Masaryka skutečná tolerance znamená kritičnost vůči sobě samému a svým názorům (Hovory, s. 229). Žádná tolerance není bez sebekritičnosti. Falešné a klamné vědomí naší bezchybnosti a dokonalosti neumožňuje přistupovat s tolerancí vůči druhým. Masarykova víra byla praktická – zaměřena na život, i tolerantní – s moudrým nadhledem i pokorou před Bohem.

         Jaká je naše víra? Jak poznáváme Ježíše my? Jak se naše víra projevuje ve vztazích k druhým lidem?

         Sestry a bratři, v mnohém nás Masaryk může inspirovat, oslovovat – svým demokratickým smýšlením, vztahem k národu i Evropě, nepřizpůsobivostí laciným a povrchním názorům, svou statečností. A také svoji praktickou a tolerantní vírou. I my si musíme hledat svoji vlastní cestu víry a žít svůj život „pod zorným úhlem věčnosti“. Aby i pro nás platilo: „Kdo věří v Syna člověka – a naplňuje pravé hodnoty lidství – má život věčný.“ Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 31.03.2011 10:29 zobrazeno: 2072x