WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

24. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

2 Kr 2,1-12 Předávání víry a přebírání úkolů - únor 2012

2 K 4,2-6; Mk 9,2-9

Sestry a bratři,

         poslední neděli po svátku Zjevení Páně a před začátkem postní doby čteme příběh o proměnění Krista na hoře před zraky nejbližších učedníků. V tomto příběhu se objevují dvě postavy ze Starého zákona – Mojžíš a Elijáš. V židovském myšlení a tradici je viděn prorok Elijáš jako protějšek Mojžíše. Mojžíš i Elijáš jako duchovní vůdci Izraele prosazující víru v jediného Boha mají mnohé společné rysy. Konec obou významných postav starozákonního lidu byl zastřen tajemstvím (srov. Dt 34,6). V 2. knize královské je svědectví o konci Elijášova života a o jeho nanebevzetí.

         Elijáš ve své době zápasil o jedinečnost Hospodinovu a vystupoval proti pohanským kultům a modloslužbě spojené s uctíváním božstva Baala. Připomeňme si například jeho vystoupení a zápas na hoře Karmel (1Kr 18. kap.). V jednu chvíli se mu zdálo, že je ve svém zápase víry zcela sám (srov. 1 Kr 19,4). Ale při jeho odchodu z tohoto světa existuje celá prorocká škola. Čítala více než padesát mužů, kteří byli vyučováni Božímu slovu a žili vírou v jediného Boha.

         A také má prorok Elijáš i svého nástupce, kterým je Elíša. Předal mu symbolicky prorocký plášť, předal mu víru a předal mu úkoly (1Kr 19,19). Mezi Mojžíšem a Elijášem existuje shoda i v tom, že mají své nástupce. Mojžíš měl svého nástupce Jozua, který převedl lid přes Jordán do zaslíbené země. A Eliáš měl proroka Elíšu, kterého si vyhlédl, když byl ještě mladý. Podobně jako Mojžíš si připravoval svého pokračovatele a nástupce, tak také Elijáš. Elíša ho provázel i v posledních chvílích jeho života a neopustil ho jako věrný žák svého učitele. Mezi Elijášem a Elíšou se odehrál zvláštní rozhovor. Elijáš svému nástupci řekl: „Co ještě pro tebe mohu udělat, než odejdu?“ Ale Elíša měl podivné přání. Říká: „Ať mám dvojnásobek tvého ducha.“ – Jsou významné osobnosti, které mají zvláštní obdarování a schopnosti. Kdyby tak mohli předat někomu druhému alespoň nepatrnou část ze svého duchovního a myšlenkového bohatství! Například takový historik, který má neuvěřitelné množství znalostí, kdyby tak mohl před svou smrtí předat alespoň část někomu jinému. Stejně tak i duchovní a náboženské osobnosti, kdyby se o získané bohatství mohli s někým rozdělit! Předat alespoň částečku svých zkušeností, poznání a jedinečnosti své osobnosti! Od druhých se můžeme mnohému naučit. Můžeme mnoho dobrého od nich získat a pro sebe přijmout. Můžeme převzít určité názory, pohledy, přístupy a hodnoty víry. Musíme však svým vlastním úsilím získat znalosti a svými vlastními zkušenostmi poznání. Ale Ducha svatého od druhého převzít nemůžeme. Toho dává ve své svobodě pouze Bůh sám. O tohoto Ducha Božího máme stále prosit a usilovat, aby nás vedl v našem nitru a navenek usměrňoval v našem jednání. Elíša správně věděl, že pro jeho úkol je tím nejdůležitějším mít sílu a moudrost Ducha, jako měl Elijáš.

        Příběh z 2. knihy královské nám připomíná důležitost předávání víry a přebírání úkolů v církvi. Pro církev - její kontinuitu i obnovu - je nezbytné předávání víry mezi generacemi a také přebírání úkolů novými služebníky v církvi a v náboženských obcích. Nejde jen o to mít sami víru. Jistě je důležité vést osobní zápas víry, ale stejně tak významné je tuto víru předat druhým. Jistě je správné úsilí plnit jako farář úkoly na sto a více procent, ale užitečné a prospěšné je pověřit úkoly někoho dalšího. Nestačí jen jako Elijáš sám ve víře bojovat, ale také jako on ji předat. Toto předávání víry a přebírání úkolů z generace na generaci je v církvi nutné pro její životaschopnost, pro její budoucnost. To je možné, když nezvěstujeme sami sebe, ale Ježíše. Sebe považujeme jen za jeho služebníky (2K 4,5). Ježíš je tím, kdo má být autoritou a nadějí každé generace v církvi. Každá generace prožívá svou vlastní nezaměnitelnou dobu a přijímá také své zvláštní úkoly. Ať světlo tváře Krista proměněného a oslaveného projasňuje náš život a prozařuje i naši službu v přítomné době. Amen.  



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 01.03.2012 04:29 zobrazeno: 1716x