WebArchiv - archiv českého webu
Hus 2015 Setkání mládeže Na půl Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Druhá neděle po Velikonocích


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

J 17,6-19 Ježíš se přimlouvá za své učedníky ve světě

Kázání v Prostějově – květen 2012

Sestry a bratři,

         ve čtvrtek jsme slavili svátek Nanebevstoupení či Oslavení Páně a příští neděli budou svatodušní svátky. Tato neděle jako by byla prázdným prostorem. Ježíš již odešel od učedníků k Otci do nebes a současně jim ještě Duch svatý nebyl dán. Zdálo by se, že učedníci jsou opuštěni Ježíšem a přitom nemají ještě dar Ducha. Tato neděle však není prázdným místem, ale je vyhlížením víry k oslavenému Kristu. Je očekáváním a přípravou na svatodušní svátky. Naše situace je stálé očekávání Božího Ducha v plnosti. Vždyť Duch svatý neurčuje vždy náš život. Prosazuje se naše sobecké smýšlení, chtění a jednání. Duch se viditelně neprojevuje v našem osobním životě a ani ve společenství církve nejsou vždy jeho projevy zřejmé.

         Učedníci žijí ve světě ve své lidské křehkosti a slabosti. Ale Ježíš je Vyvýšený a Oslavený. Je Pánem nebe a země. Ježíš se přimlouvá za své učedníky u svého Otce. Ježíš je i naším přímluvcem (1 J 2,1). Ježíš se přimlouval za učedníka Petra, aby jeho víra neselhala (L 22,32).  Ježíš se modlil a modlí za své učedníky stále. V Janově evangeliu je dosvědčena v 17. kapitole Ježíšova modlitba. Je nazývána tzv. Velekněžská modlitba. Ježíš jako velekněz se modlí za svůj lid. Tato Ježíšova modlitba je velkou přímluvou za učedníky. Její část jsme dnes četli. Pokusme se porozumět slovům a duchu této Ježíšovy jedinečné modlitby.

         To první, co můžeme z Ježíšovy velekněžské modlitby poznávat je, že učedníci patří Bohu. Ježíš ve své modlitbě vyslovuje jistotu, že učedníci patří Bohu Otci a jemu. „Prosím za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji.“ Věřící člověk nepatří sám sobě. Nežije sám pro sebe, ale patří Bohu, patří Ježíši Kristu. Pro něho máme velkou hodnotu a cenu. Co je však zvláštní, že Ježíš neprosí za svět. „Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal.“ Celý svět přece vzešel z Boží stvořitelské ruky a je předmětem Boží lásky, i když se od něho vzdálil. Na jiném místě v Janově evangeliu přece slyšíme: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16). V Janově evangeliu má „svět“ však negativní zabarvení. Je to svět, ve kterém platí jiná pravidla než řád Boží lásky. Projevuje se v něm nenávist, nepoctivost a lež. Panuje v něm zlo (1J 5,19). Můžeme to chápat i tak, že Ježíšova modlitba je zcela osobní. Nemodlí se obecně za svět, není to neosobní, neadresná modlitba, ale zcela osobní a konkrétní. Neboť se modlí za konkrétní učedníky, konkrétní jednotlivce, které zná jménem, a kteří nejsou jen součástí anonymního davu. V tomto složitém a Bohu vzdáleném světě učedníci žijí a jím jsou ovlivňováni, proto se Ježíš modlí za jejich ochranu.

         A tím se dostáváme k tomu druhému motivu Ježíšovy velekněžské modlitby, na který bych chtěl soustředit pozornost. Ježíš v modlitbě říká: „Které jsi mi dal, ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul.“ Ježíš své učedníky ochraňuje. Z této jeho ochrany a moci se může člověk vymanit zradou jako Jidáš. Ten se sám připravil o Ježíšovu ochranu a sám sebe odsoudil. Učedníci spojeni vírou a láskou s Ježíšem zůstávají v jeho ochraně. Během svého pozemského života byl Ježíš svým učedníkům nablízku. Chránil je od klamu, omylu, falešného pohledu a nesprávného posuzování, když je trpělivě poučoval a vedl jako Učitel. Chránil je v ohrožení, když se ocitli v bouři na vratké loďce. I nadále po jeho odchodu z tohoto světa jeho moc stále působí. Neboť je u Otce a přimlouvá se za nás. Chrání naši víru, neboť naše víra není tak silná a odolná. Chrání nás od zlého, které se může někdy jevit jako něco dobrého, ale ve skutečnosti nás to vzdaluje od Boha.

         To třetí, co nám Ježíšova modlitba připomíná, je dar Božího slova. Ježíš předal svým učedníkům Boží slovo, kterého si mají vážit a držet se ho. „Dal jsem jim tvé slovo.“ Po Ježíšově odchodu zůstává učedníkům jeho slovo. Vše to, co Ježíš své učedníky učil, co kázal, co naplňoval sám ve svém životě i smrti. Ježíšovo slovo, Ježíšovo učení je Božím slovem, Boží moudrostí, Božím zjevením. Máme i dnes Ježíšovo slovo, které nás uvádí do pravdy a posvěcuje náš život. Jestliže se církev i každý jednotlivý věřící drží Ježíšova slova, pak zůstává spojen s Ježíšem.

         Ježíšova velekněžská modlitba, která zazněla v kruhu učedníků před jeho odchodem, je obsahově bohatá. Ježíš prosí za věrohodné svědectví učedníků ve světě a za jejich jednotu (J 17,21-22), ale také za radost (J 17,13), která k životu křesťanů také patří. Jedná se o velkou vytrvalou přímluvu Ježíše u Otce. – Za někoho se přimlouvat, někoho se zastat, může v případě lidí vystavit se riziku. Někdy se za druhé přimluvíme, zastaneme se ho, jednáme v jeho prospěch a on se pak postaví proti nám. Přes tyto zkušenosti z našeho života je naším úkolem předstupovat v modlitbě před Krista a skrze něho před nebeského Otce a přimlouvat se za druhé. Tato naše přímluva má být vytrvalá. Modlit se za druhé je úkolem duchovních, ale i každého věřícího. Příkladem je pro nás sám Ježíš a jeho velekněžská modlitba. Do ní byli zahrnuti nejen první učedníci a apoštolové, ale i učedníci všech dob. A smíme věřit a doufat, že jsme do ní zahrnuti také my, kteří i přes svou lidskou křehkost a nedostatečnost, neseme na sobě úkol být jeho svědky ve světě v přítomné době. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 01.06.2012 09:22 zobrazeno: 1650x