WebArchiv - archiv českého webu
Hus 2015 Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Pátá neděle postní (Judica)


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

J 6, 41 – 51 Boží přitažlivost a přicházení ke Kristu

Kázání v kostele sv. Václava v Praze 2 – srpen 2012

Sestry a bratři,

         na neděle v letním období připadá čtení 6. kapitoly Janova evangelia. Tato kapitola obsahuje událost nasycení pěti tisíců a její výklad. Jedna věc je událost, která se stane a druhou věcí je její výklad. Ukazuje se, jak jedna konkrétní událost může mít různé výklady. Lidé posuzují určité události zcela rozdílně a odlišně. V případě sycení zástupu, které se odehrálo v Galileji u Genezaretského jezera, je důležitý výklad Ježíšův, jak on sám chápal to, co se odehrálo. Tím je nám dán k příběhu klíč, který je v jeho slově o chlebu života. Celá událost sycení hmotným chlebem, hmotným pokrmem nás má přivést k poznání, že on sám je tím chlebem duchovním, který sytí učedníky všech dob pro věčný život. Církev vždy rozuměla události sycení pěti tisíců jako obrazu svátosti večeře Páně a Ježíšovu slovu o chlebu života jako výkladu tohoto eucharistického tajemství.

         Než se zaměříme na Ježíšovo slovo, na jeho výklad, přesněji řečeno na jeho část, soustřeďme se ještě na událost sycení, jak ji popsal evangelista Jan. Pro to, co bychom nazvali jako „zázrak“, „zázračné rozmnožení chlebů“ užívá evangelista Jan výraz „znamení.“ Tím je vyjádřeno, že událost jako „znamení“ odkazuje k něčemu dalšímu, skrytému a hlubšímu. „Zázrak“, když užijeme toto slovo, nespočívá v tom, že Ježíš opatří pro nespočetný zástup bez práce jídlo, ale že se lidé dokáží s druhými rozdělit o to málo, co mají. Ježíš neudělal z kamenů chleba. To jasně odmítnul (Mt 4,2-4). Ale rozmnožil to, co mu učedníci předložili.

         V Ježíšově jednání nejde o snadné a rychlé řešení sociálních problémů bez účasti a přičinění lidí. Ježíš nemění kameny v chléb, ale kamenná srdce proměňuje k solidaritě, lásce, vědomí vzájemné lidské sounáležitosti. To byl jeden z důrazů prvokřesťanské večeře Páně – vzájemné rozdělování darů mezi sebe a mezi potřebné (Sk 2,46). Svátost večeře Páně má však nejen rovinu horizontální, ale také vertikální. Chléb dává Bůh, duchovní pokrm přichází shůry z nebe.

          Tato skutečnost, že chléb přichází z nebe, je Ježíšem vyjádřena obrazem „nebeské many“. Na pozadí sycení zástupů na pustém místě je starozákonní událost sycení manou během putování Izraele pouští. Na to odkazuje i skutečnost „reptání“. Reptali Izraelci na poušti vůči Hospodinu, reptali Židé vůči Ježíšovi. Reptání je projevem nevole, nesouhlasu, vzdoru vůči někomu. Řecký výraz znamená i šeptání. Nevole, odpor vůči někomu může být i skrytý, tajný, ale dříve nebo později se projeví nahlas. Je to výraz nedůvěry. Reptání vůči Ježíšovi představuje předsudky, odpor a vzdor, který může člověk v hloubi duše, srdce a myšlení mít a to i tzv. věřící. Vzdor a odpor nás vzdaluje od druhých lidí, ale především od Ježíše. O tomto vnitřním vzdorování lidského nitra, ať už má jakékoli důvody a příčiny, Ježíš ví. A proto je tak důležité slovo, které zaznívá: „Nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho můj Otec.“ Na jedné straně je vnitřní zábrana, odpor a vzdor člověka, na druhé straně přitahování a působení Boží. Člověk jako by se nacházel mezi dvojím působením – mezi vzdorem a mezi Boží přitažlivostí. Co je silnější? V lidském životě jsou mnohé skutečnosti, které jsou pro člověka přitažlivé. Co nás přitahuje? Co v nás vyvolává zájem? Člověk může být přitahován citově k druhému člověku. Může být přitahován k určitému oboru, činnosti, zájmu – např. je fascinován hudbou, herectvím, vědou a podobně. Důležité je, jak je tato přitažlivost silná a trvalá. Zda se nejedná jen o povrchní chvilkový dojem, ale o trvalé vnitřní zaměření.

         Ale jaké je to s přitažlivostí Boží? Jak přitahuje člověka Bůh? Určité náboženské osobnosti nebo duchovní tento vnitřní hluboký zájem – Boží přitažlivost ve svém nitru pocítili. Boží přitahování člověka není však vnější záležitostí, ale odehrává se často ve skrytosti. Bůh si přitahuje k sobě člověka různými způsoby a někdy i těžkými krizemi. Ale bez této Boží aktivity by člověk nemohl o pravém živém Bohu nic vědět a nic poznat. Bůh sám v nás vzbuzuje touhu po Ježíšovi a po společenství s ním. Bez tohoto vnitřního přitahování nemáme zájem o jeho slovo ani o svátostné společenství s ním.

          Rozhodně však člověk není pasivní. Není loutkou, která by byla sama o sobě nehybná a jen závislá na tahání nitek odkudsi shora. Ježíš zdůrazňuje jistě Boží aktivitu, Otcovo jednání, ale také aktivitu člověka – jeho přicházení. Bůh vzbuzuje v srdci člověka touhu, ale od nás se žádá také aktivita. Ježíš ve své řeči o chlebu života často hovoří o přicházení. Kdo přichází ke mně...“ Kdo k němu přichází, nebude odmítnut (6,37). Kdo k němu přichází, nebude hladovět a žíznit (6,35). Kdo k němu přichází, toho obdaruje darem věčného života (6,44). On je tím stále přítomným chlebem života, který se dává pro nás i dnes. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 27.08.2012 11:13 zobrazeno: 1381x