WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

7. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

13. září
Seminář Poslání CČSH v současné společnosti

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Stručná historie

Stručný přehled historie Církve československé husitské se omezuje zejména na vystižení důležitých problémů spjatých s jejím působením, na proměny její správy a na základní periodizaci jejího vývoje, v němž tvoří důležité mezníky zejména její sněmy.
Mezi Církví československou husitskou a historickým husitstvím není přímá institucionální návaznost. Přívlastek - husitská - je pojmem, charakterizujícím kořeny její teologie. Počátky Církve československé husitské je třeba vidět též v kontextu širšího úsilí křesťanů o dosažení reforem života církevního společenství v proměnlivých podmínkách moderní doby. Vzniku Církve československé husitské připravoval cestu český reformní katolicismus, počínaje činností osvícenských a obrozeneckých kněží, a memorandem, předaným v Římě jménem části českého duchovenstva v létě roku 1919 papeži Benediktu XV., konče. Pokusy o dosažení reformy v náboženské oblasti však byly v té době v rámci stávajících církevních struktur neúspěšné. Kolem kněze ThDr. Karla Farského, vůdčí osobnosti reformistů, se proto shromáždilo radikální křídlo kněží z Jednoty katolického duchovenstva - sdružení Ohnisko, které se následně změnilo v Klub reformních kněží.
Za bezprostřední podnět, vedoucí k zahájení činnosti nové církve, je možno považovat nebývalý ohlas věřících na půlnoční mši, konanou katolickými reformními kněžími o vánocích roku 1919, krátce po vzniku Československé republiky, v českém jazyce, tedy ne latinsky, jak bylo ještě v té době předepsáno. Klub reformních kněží, cítě se poté povolán inspirovat vytvoření samostatné nové církve, nezávislé na Římskokatolické církvi, se sešel ke svému valnému sjezdu 8. ledna roku 1920 v Praze na Smíchově a učinil tento radikální krok. Vznik nové církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“ datovaným 10. ledna, které bylo veřejně čteno při bohoslužbách 11. ledna roku 1920 v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
V odlišném historickém rámci, v první třetině 20. století, oživila nová církev základní principy středověkého husitského bohosloví v takové podobě, jakou zprostředkovalo české národní obrození katolickým reformistům, ovlivněným modernistickým hnutím, tedy myšlenkovým směrem, který byl odmítnut tehdejší oficiální církevní doktrínou. Základní teologická linie tu vycházela právě z reformační bohoslužebné tradice, v níž prožívání společenství svátosti večeře Páně úzce souviselo s hlásáním evangelia v rodném jazyce. Dalšími prioritami nové církve bylo zejména uplatňování zásady svobody přesvědčení, spoluúčast laiků na řízení církve a zdobrovolnění kněžského celibátu. Dne 15. září roku 1920 získala nová církev státní schválení pod názvem Církev československá. Protože charakteristiku - husitská - přijala oficiálně až na počátku 70. let minulého století, budeme užívat v následujícím výkladu její starší název bez přívlastku.
V prvních letech státní nezávislosti byli lidé zvlášť citliví na prožitek svobody. Svobodu chápali v prvé řadě jako možnost ovlivňovat uspořádání společnosti formou demokratického rozhodování. Uplatňování demokratických zásad v řízení Československé církve brzy nastolilo problém, jak dosáhnout rovnováhy mezi svobodou přesvědčení věřících, jako nositelů různých individuálních i skupinových zájmů, a mezi udržováním jednoty věrouky a kontinuity církevně právních norem, přijatých rozhodnutím většiny. Zmíněný problém se brzy projevil v podobě střetnutí mezi zastánci svobodně křesťanského směru na straně jedné a zastánci ortodoxie pravoslavného zaměření na straně druhé.
V roce 1921 stály před církví velké úkoly především organizačního rázu. I. a II. valný sjezd delegátů náboženských obcí, probíhající v lednu a v srpnu, propracovávaly prozatímní řády (zatímní statut a posléze zatímní ústavu) i ideové směrnice, které tehdy ještě kladly velký důraz na společenství s pravoslavnou církví srbskou. Celé toto úsilí však mělo charakter provozoria, neboť reprezentativní vedení církve nemohlo být zvoleno ani definitivní řády nemohly být přijaty z důvodu administrativních překážek, které doprovázely složitý proces schvalování náboženských obcí a diecézí.
Pražské ústředí Církve československé tvořilo spolu s moravskými diecézními orgány, zvolenými v srpnu roku 1921 v Brně, zárodek jednotné organizace církve. Jednalo se však jen o provizorní orgány, které potřebovaly ke své legalizaci v prvé řadě státní schválení náboženských obcí, jejichž delegáti by potvrdili jejich definitivní složení volbou. Protože další dvě české diecéze - západočeská (pražská) a východočeská (hradecká) - se řádně ustavily až v roce 1923, udávala v této době Morava nejen tempo procesu vznikání organizačních struktur nové církve, ale zároveň předbíhala právní kroky, které při legalizaci církve podnikaly státní orgány.
Diecéze, která vznikla v Olomouci, se mohla řádně ustavit až v listopadu roku 1922, kdy množství státem schválených náboženských obcí na Moravě dosáhlo potřebného počtu. Zástupci těchto náboženských obcí, zvolili na svém olomouckém shromáždění jednak diecézní radu, jednak svou volbou potvrdili v čele diecéze Matěje Pavlíka, který byl již před rokem dosáhl pravoslavného biskupského svěcení v Srbsku. Srbská pravoslavná církev poslala poté do Československa svého delegáta, biskupa Dositeje, aby se styky s Československou církví ještě více upevnily.
Vývoj nové církve ve Slezsku a části severní Moravy k němu přiléhající však záhy nabral jiný směr. Zástupci tamních náboženských obcí, shromáždění již koncem dubna roku 1921 na schůzi v Národním domě v Moravské Ostravě, zvolili sice Zemskou radu starších pro Slezsko a pohraniční Moravu, ta se ale dostala do podřízenosti diecézní rady v Olomouci, neboť II. valný sjezd delegátů náboženských obcí v srpnu roku 1921 počítal v celé církvi zprvu pouze se třemi diecézemi. Slezské a severomoravské věřící zastupoval v olomoucké diecézní radě farář Ferdinand Stibor. Takové řešení se však ukázalo být jen dočasné. Biskup Matěj Pavlík, užívající od doby svého vysvěcení Srbskou pravoslavnou církví jména Gorazd, začal totiž na Moravě propagovat po návratu ze Srbska vyhraněnou orientaci Československé církve na pravoslaví.
Protože chtěl získat Ostravsko pro své záměry, přetvořil tamější zemskou radu starších na svůj generální vikariát. Zemská rada starších, chtějíc uniknout Gorazdovu vlivu, však požádala v září roku 1922 pražské ústředí církve o zřízení takového generálního vikariátu, který by mu byl přímo podřízen. Tento postup však podle státem již schválené zatímní církevní ústavy nebyl možný. Ústředí proto vyzvalo věřící z Ostravska, aby vytvořili svou vlastní diecézi.
V listopadu roku 1922 zvolili delegáti všech do té doby zde ustavených náboženských obcí na schůzi ve Slezské Ostravě první samostatnou ostravskou diecézní radu a také správce diecéze, jímž se stal Ferdinand Stibor. Jeho též zvolilo první ostravské diecézní shromáždění v prosinci roku 1923 biskupem této další organizační jednotky církve, která užívala názvu diecéze slezská i ostravská.
V průběhu roku 1923 se kromě slezské diecéze řádně ustavily i dvě české diecéze, jak již bylo řečeno dříve. Teprve tehdy byly splněny ústavní předpoklady i pro formální ustavení pražské Ústřední rady církve, v níž byly všechny diecézní rady zastoupeny svými biskupy i laickými místopředsedy. Biskup západočeské, tedy pražské diecéze byl zároveň patriarchou, proto ho volila jako biskupa - patriarchu celá církev. Stal se jím po volbě, která se ještě před zasedáním I. sněmu v roce 1924 konala ve všech diecézích, dosavadní správce západočeské diecéze, ThDr. Karel Farský. Ten zároveň převzal ve své diecézi úřad biskupa.
Zmíněné období, pro něž se vžil název „pravoslavná krize“, se uzavřelo po rezignaci biskupa Matěje Pavlíka - Gorazda na biskupský úřad v Československé církvi a po jeho odchodu z ní v srpnu roku 1924. Úřadující diecézní rada v Olomouci na výzvu Ústřední rady rovněž rezignovala, aby umožnila nové ustavení diecéze. K tomu došlo na diecézním shromáždění, uskutečněném v srpnu roku 1924 v Brně, kdy byli zvoleni členové nové diecézní rady i nový správce moravské diecéze - farář ThDr. Josef Rostislav Stejskal. V březnu následujícího roku pak proběhla v náboženských obcích volba nového biskupa, jímž byl všude jednomyslně zvolen Josef R. Stejskal, uvedený slavnostně do svého úřadu v Olomouci na konci června roku 1925. Vikariát pro západní Moravu se ustavil v Brně.
Spolu s Matějem Pavlíkem - Gorazdem odešlo několik jeho nejbližších kněžských spolupracovníků a řada věřících. Následné vytvoření samostatné pravoslavné církevní organizace bylo korektním řešením jak pro Církev československou tak i pro Církev pravoslavnou. Svobodně křesťanské křídlo, vedené Karlem Farským, reprezentující většinu věřících, se tak s pravoslavným křídlem rozešlo organizačně i věroučně a vtisklo Československé církvi na prvním zasedání I. sněmu v Praze v srpnu roku 1924 specifické rysy.
Křehkou rovnováhu mezi svobodou a řádem, bezprostřední náboženskou zkušeností a tradicí, nalezla Československá církev v novodobé reflexi teologie české reformace. Toto rozhodnutí bylo proklamováno na sněmu v úvodu textu základního právního a správního dokumentu církve, její Ústavy. Sněm též sjednotil liturgickou a obřadní praxi církve. Biskupský sbor Církve československé tvořili spolu s biskupem – patriarchou Karlem Farským tři volení biskupové Gustav A. Procházka, Ferdinand Stibor a Josef R. Stejskal.
Církev československá musela nyní urychleně řešit tři základní problémy: výchovu bohoslovců, hmotné zabezpečení náboženských obcí a zviditelňování církve v mezinárodním měřítku. Bohoslovci mohli studovat na Husově evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a jejich vzdělání se dotvářelo v samostatné pražské koleji Československé církve. Církev získávala část prostředků pro budování náboženských obcí ze státních dotací. Tyto prostředky byly čerpány především na stavbu nových sborů. Uvedeným způsobem se řešily v prvé řadě spory s církví římskokatolickou o užívání kostelů, jejichž častým průvodním zjevem byly v této době demonstrace farníků.
Církev se na mezinárodním fóru představila ve Stockholmu v roce 1925 u příležitosti konání světové ekumenické konference o „životě a díle“ (on life and work). Důležitá byla též misijní cesta patriarchy Farského do Spojených států amerických, kde upevnil kontakty s deseti tamějšími náboženskými obcemi, založenými již dříve americkými krajany z podnětu Matěje Pavlíka. Své svobodně křesťanské zaměření pak Československá církev zdůraznila na osmém sjezdu sdružení „Mezinárodního kongresu svobodných křesťanů a jiných náboženských liberálů“ (International Congress of Free Christians and Other Religious Liberals), konaném v Praze, v září roku 1927. Tento rok však byl zároveň i rokem úmrtí Karla Farského. Po jeho smrti byl zvolen a v roce 1928 do úřadu patriarchy uveden biskup ThDr. Gustav A. Procházka.
V březnu roku 1931 se v Praze konalo druhé zasedání I. sněmu. Toto zasedání ovlivnilo život Církve československé na dlouhou dobu. Sněmovní výbory, průběžně pracující od roku 1924, připravily celou řadu věroučných dokumentů i církevně právních řádů, z nichž některé zůstaly v platnosti následujících čtyřicet i více let. Za zmínku stojí zejména dopracování Ústavy církve, přijetí základního věroučného dokumentu „Učení náboženství křesťanského“ a formulace vlastního „Vyznání víry“. Sněm též přijak usnesení o zřízení nové diecéze pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Definitivního potvrzení se pak dopracované církevní Ústavě dostalo ze strany státu až v roce 1934.
Za Procházkova patriarchátu rozvíjela Československá církev dále pozoruhodnou činnost na poli mezinárodních vztahů mezi církvemi. Angažovala se například v jednáních ekumenických konferencí o „víře a řádu“ (on faith and order) a „Světového svazu pro svobodné křesťanství a náboženskou svobodu“ (International Association for Liberal Christianity and Religious Freedom).
Ve třicátých letech prohlubovala Československá církev své aktivity v nejrůznějších oblastech a institucionalizovala je do podoby mnoha sdružení, v nichž měli výrazný podíl činorodí laičtí věřící. Tato sdružení se zabývala nejen charitou či prací s dětmi a mládeží, ale též vydavatelskou činností nebo například i hraním ochotnického divadla. Již od svých začátků si církev zřídila Tiskové a nakladatelské družstvo, vydávající řadu tiskovin a periodik (zejména týdenník „Český zápas“, časopis „Náboženská revue“, vlastní „Úřední věstník“, kalendář „Blahoslav“ atd.), z nichž většina vychází dodnes.
K palčivým problémům církve stále patřila otázka výchovy kněžského dorostu. Po nezdařeném pokusu o zřízení vlastního učiliště - „Vysoké školy bohovědné“ bylo konečně v roce 1935 nalezeno uspokojivé řešení. Církev československá získala určitý počet profesorských míst na Husově evangelické bohoslovecké fakultě a mohla zde být zřízena její samostatná učitelská sekce. Nástup nové kněžské generace, vychované již zcela v prostředí Československé církve, byl však zároveň novým zdrojem napětí.
Kritický dialog byl veden mezi zakladatelskou generací duchovních, vyšlou vesměs z římskokatolického prostředí, a mladými kněžími, kteří osobně a profesně dozrávali ve složitých podmínkách prvních desetiletí nové církve, vrženi mnohdy předčasně do praxe. Mluvčím mladé generace se stal dr. František Kovář, který sice též prošel římskokatolickou seminární výchovou, ale byl o 8 let mladší než Karel Farský a od Gustava A. Procházky jej dělilo dokonce 16 let. František Kovář byl nejprve jako ředitel pražské bohoslovecké koleje a později jako profesor Husovy fakulty s mladou kněžskou generací v neustálém kontaktu. Tribunou kritiky se stal zejména časopis „Svoboda svědomí“ – periodikum Jednot duchovenstva, stavovských spolků kněží Československé církve.
Před koncem první republiky měla Církev československá 260 státem schválených náboženských obcí (farností), které byly sdruženy do čtyř diecézí: západočeské (pražské), východočeské (hradecké), olomoucké (pro celou Moravu kromě Ostravska) a ostravské. Duchovní správa na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, kam Církev československá úspěšně pronikala, byla řízena z pražského centra přes olomouckého biskupa. Již podle sčítání lidu v roce 1930 se k Československé církvi hlásilo skoro 800 000 věřících.
Mnichovské dny a zánik Československé republiky pod tlakem nacistické třetí říše znamenaly pro Československou církev velký otřes. V důsledku mnichovského diktátu se v roce 1938 mimo okleštěné území republiky ocitlo 31 náboženských obcí, které musely ukončit svou činnost. V roce 1939 po vzniku slovenského státu a po vytvoření takzvaného Protektorátu Čechy a Morava byla potlačena i duchovní správa na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a tak náhle zanikla téměř jedna šestina z celkového počtu náboženských obcí Církve československé. Působení Církve československé na Slovensku se již v původním rozsahu neobnovilo ani po válce a bylo znemožňováno po dobu následujících více než padesáti let.
V době nesvobody za nacistické okupace se řada věřících Československé církve zapojila do odbojové činnosti. V rámci charitativní pomoci se zároveň obstarávaly podpory pro oběti nacistického útlaku. K dlouhodobým trestům v koncentračních táborech a věznicích bylo odsouzeno přes 30 duchovních, 7 duchovních bylo umučeno. Celkově se účastnilo odboje odhadem asi 10 000 věřících Československé církve, z nichž jedna čtvrtina zahynula ve vězeních a koncentračních táborech.
Pod tlakem okupačních a protektorátních úřadů byla Československá církev donucena ke změně názvu. Po dobu okupace přijala jméno Církev českomoravská. Od roku 1940 nemohla církev obsazovat uvolněná patriarší a biskupská místa, nemohl se též konat další sněm. Nacisté tak nepovolili provést volbu nového patriarchy, Když v roce 1942 patriarcha Gustav A. Procházka zemřel. Funkcí správce církve byl pak pověřen nejstarší z biskupů, Ferdinand Stibor.
Na konci druhé světové války, v době agónie nacismu, nebylo těžké podlehnout iluzi, že se budou opakovat radostné chvíle dosažení státní samostatnosti z roku 1918. Okupace však zatížila českou společnost příliš mnoha křivdami a nevyřízenými účty. Poválečné řešení některých těchto problémů mimořádnými prostředky otupovalo demokratické cítění občanů. Silové působení tzv. Ústřední národní správy Církve československé - akční skupiny několika činovníků církve, přechodně zřízené za účelem poválečné očisty a konsolidace brzy po obnovení republiky v roce 1945 - zapadalo do tohoto schématu. Jakoby tato aktivita i v církvi předznamenala budoucí celospolečenský vývoj, cíleně směřující k potlačení demokracie.
Po ukončení činnosti Ústřední národní správy řešil II. sněm Církve československé v prvé řadě otázku volby nového patriarchy a některých biskupů. Na jeho prvním zasedání v lednu roku 1946 došlo k úpravě církevní ústavy ve věci statutu patriarchy. Tato hodnost přestala být doživotní a oddělila se od hodnosti biskupa pražské diecéze. V čele této diecéze stanul mladý teolog ThDr. Miroslav Novák, bývalý čelný aktivista Ústřední národní správy. Na druhém zasedání sněmu v červnu téhož roku byla provedena volba třetího patriarchy církve, kterým se stal Prof. ThDr. PhDr. František Kovář. V usneseních II. sněmu se zvláštním způsobem prolíná důraz na svobodu víry se zřetelem radikálně sociálním. Pro misijní působení církve mělo prvořadou důležitost sněmovní usnesení Základy řádu duchovní péče“, které podávalo podrobné směrnice zejména pro náboženskou výchovu v rodinách, ve škole, pro duchovní péči o děti a mládež mimo školu i pro další formy pastorace.
Hlavní reflexí stavu společnosti byl však sněmovní dokument „Církev československá o dnešní výstavbě národní společnosti“, přijatý třetím zasedáním II. sněmu v květnu roku 1947. Na jedné straně se zde církev nebránila připravovaným společenským změnám pro jejich předpokládaný sociálně etický dopad, na straně druhé vyslovila důrazné varování, že: „na aktivizaci dokonalejšího řádu v národní pospolitosti by nestačili lidé od Boha odvrácení.“ V těchto protikladech se již skrytě projevovalo střetávání vlivu dvou skupin církevních pracovníků - jedné, spjaté s demokratickými hodnotami, a druhé, vstřícné k silám, připravujícím pod radikálními sociálními hesly únorový převrat v roce 1948.
Základní právní normou, upravující vztah státu a církve v podmínkách totalitní vlády komunistů, se stal zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Tímto zákonem byl zaveden státní souhlas k výkonu duchovenské služby, který znamenal vážné narušení demokratického rozhodování v církvi, neboť stát plně kontroloval výběr kandidátů do volených vedoucích funkcí. Zároveň byl popřen princip společného řízení církve kněžími i laiky, protože stát považoval fakticky za partnery pro jednání pouze jím schválené kněze, kteří také nesli za svěřený úsek práce v církvi plnou odpovědnost především po stránce církevně politické a hmotné. Tento systém pronikal až na úroveň náboženských obcí, kde omezoval aktivitu farářů složitými schvalovacími procedurami a rady starších jako orgány laické samosprávy proměňoval ve formální instituce.
Na počátku padesátých let se ovšem jevila Československá církev vnějšímu pozorovateli v podobě mohutného společenství, úspěšně se rozrůstajícího jako nikdy před tím. Církev tvořilo 320 náboženských obcí se skoro 940 000 věřícími. III. sněm zřídil v roce 1950 dvě nové diecéze. Bývalá západočeská diecéze se rozdělila na diecézi pražskou a plzeňskou. Původní olomoucká diecéze se rozdělila na diecézi olomouckou a brněnskou. Církev se tedy v této době členila na 6 diecézí. Růst Československé církve zvláště vynikal ve srovnání s tvrdými státními zásahy, postihujícími církev římskokatolickou. Tento kontrast byl však vyvoláván uměle v rámci taktického postupu totalitního státu, uplatňujícího vůči jednotlivým křesťanským církvím diferencovaný přístup, aby rozdělil jejich síly. Základní strategií však byla postupná likvidace všech církví bez rozdílu.
Rok 1950 byl jubilejním rokem Církve československé. Uplynulo třicet let od jejího vzniku. V tomto roce dosáhla církev zřízení samostatné Husovy československé bohoslovecké fakulty v Praze pro výchovu jejích bohoslovců i pro vzdělávání kněžského dorostu dalších nekatolických církví. Původní pražská Husova evangelická fakulta se zároveň transformovala do Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Jubilejní výstava a pěvecký festival kostelních sborů tvořily impozantní předehru III. sněmu církve. Za to, že totalitní stát dosud přímo nepotlačoval její aktivitu, však církev zaplatila vysokou cenu. Mezi ostatními pozdějšími oficiálními prohlášeními Církve československé 50. a 60. let byl sněmovní dokument „Církev a světový mír“ snad největším ústupkem ideologii totalitní moci té doby. Obsahoval tezi o „sváru mezi dvěma světy, starým a novým“ a zahrnoval řadu dobových agitačních hesel. Jednou z příčin extrémního stanoviska sněmu byla i ztráta vlivu patriarchy Kováře na průběh sněmovního jednání, daná jeho hospitalizací v důsledku onemocnění srdce. Silné politické tlaky, kterým byl patriarcha vystaven, si vzaly svou daň. Zjevná podpora politiky stalinistického vedení státu ze strany některých vedoucích představitelů církve prohloubila rozpor mezi nimi a řadou kněží i ostatních věřících církve, kteří zakoušeli organizované násilí mocenského aparátu totalitního státu.
V tomto dalším období utužení nesvobody se vyjádření identity církve stávalo zásadní otázkou její existence více, než kdy dříve. Církev československá se zapsala za první republiky do vědomí lidí jako církev „pokroková“. „Pokrokovost“ však byla asi nejvíce zneužívaným a vyprazdňovaným pojmem našich moderních dějin, jehož obsah se po válce účelově změnil. Za podmínek stalinistického režimu bylo nemožné zůstat svobodně křesťanskou pokrokovou církví. Svobodné rozhodování bylo potlačeno. Pro ateistickou ideologii byl již sám pojem „církev“, tedy každá církev bez rozdílu vyznání, synonymem něčeho zpátečnického. V „pokrokové“ společnosti, která se budovala, nebylo již třeba církví! Z toho vyplývalo, že likvidací církví se přispěje k vybudování takové společnosti! Ve smyslu vládnoucí ideologie by se tedy církev byla mohla stát pokrokovou snad jen tehdy, když by byla popírala a likvidovala sama sebe. Rozvíjet svou identitu na základě takové „pokrokovosti“ bylo přirozeně nemožné. Alternativou by byl býval návrat k dogmatické ortodoxii, to by však znamenalo obdobné sebepopření, protože jedním z hlavních důvodů vzniku Československé církve bylo hledání svobodně křesťanské alternativy k dogmatickému pravověří.
Aby Církev československá obstála v těchto těžkých podmínkách, vyvinula na poli své teologické práce pozoruhodné intelektuální úsilí. Východisko bylo nalezeno v prohlubování duchovního rozměru života církve, které navázalo na zkušenosti, získané v době nacistické okupace. Toto směřování bylo zároveň spjato s rozvíjením biblické teologie, která hledala svou inspiraci v biblismu české reformace. Centrem teologické práce se stala nová Husova československá bohoslovecká fakulta v Praze. Její pedagogický sbor navázal na práci první generace akademických teologů, kteří rozvíjeli na staré fakultě svěřené teologické disciplíny a dosáhli zde akademických hodností katedrových profesorů. Husova fakulta nyní rozvíjela řadu teologických oborů: zejména starozákonní a novozákonní biblistiku, systematickou teologii, praktickou teologii, sociální teologii (etiku) a církevní dějiny, zaměřené zejména ke studiu české reformace a českého národního obrození.
Již koncem čtyřicátých let vstoupily do duchovenské služby Církve československé první ženy - farářky, které od té doby významně přispívají k církevní práci. První farářky většinou získaly teologické vzdělání jako učitelky náboženství a laické kazatelky. Kněžským svěcením žen v tak velkém měřítku projevila Československá církev znovu svou názorovou otevřenost a získala v této oblasti snad světový primát. Podíl žen na duchovenské práci v církvi se v následujících letech stále zvyšoval.
Sněmovní zasedání v době od druhé poloviny let padesátých do počátku sedmdesátých let se věnovala v prvé řadě různým aspektům uvedeného směřování teologie církve. Zároveň bylo třeba reagovat na proměny církevní politiky státu. IV. sněm v roce 1956 zvolil znovu Františka Kováře patriarchou, přijal novelu Ústavy, schválil několik řádů hospodářského a správního charakteru a připravoval podmínky pro přijetí nového základního věroučného dokumentu. Tlak státních orgánů si vynutil novelizaci Základů řádu duchovní péče, redukující veřejné katechetické působení církve a kladoucí důraz na přípravu ke svátostem.
V. sněm v roce 1961 probíhal v podobném duchu. Do čela církve byl zvolen dosavadní pražský biskup ThDr. Miroslav Novák jako její čtvrtý patriarcha. Další novela církevní Ústavy, schválená sněmem, byla provedena tak, aby mohly být uskutečňovány operativnější korekce církevních řádů. Náplň Ústavy byla rozdělena do dvou částí: do Zřízení, pozměňovatelného pouze sněmem, obsahujícího základní normy života církve, a do Organizačního řádu, který se stal prováděcím nařízením těchto norem. Předválečné úvodní ustanovení, zdůrazňující aktuální mravní rozměr díla církve ve světě, bylo ze Zřízení na příštích více než třicet let vypuštěno. Organizační řád mohl být pozměňován na návrh výkonné řídící složky církve - Ústřední rady prostřednictvím Církevního zastupitelstva, které plnilo funkci nejvyššího zastupitelského orgánu církve v mezisněmovním období. Sněm vzápětí doporučil snížit počet diecézí vzhledem ke správní reformě státu z roku 1960. K tomu skutečně došlo v roce 1962, kdy byla zrušena olomoucká diecéze v původní podobě a spojena s diecézí ostravskou. Záhy však bylo sídlo nově vzniklé diecéze přeneseno z Ostravy zpět do Olomouce.
V roce 1961 bylo do Prahy svoláno I. Všekřesťanské mírové shromáždění (VMS). II. VMS se konalo o tři roky později a další shromáždění periodicky následovala i v dalších letech. Tato shromáždění byla řízena „Křesťanskou mírovou konferencí“ (KMK), jež se v rámci světového ekumenického hnutí osamostatnila v roce 1958 jako nezávislá instituce pod vedením evangelického teologa ThDr. Josefa Lukla Hromádky. Církev československá měla na práci KMK významný podíl. VMS vnášelo do života církve oživení a různé zajímavé mezinárodní kontakty. Na druhé straně pomáhalo na mezinárodním foru vylepšovat obraz církevní politiky domácího totalitního režimu.
Vedle KMK se ovšem dále rozvíjela orientace církve na hlavní linii mezinárodního ekumenického hnutí - Světovou radu církví (SRC), která oficiálně přijala Československou církev za svého člena v roce 1964. Základní věroučné podmínky členství - důsledná christologie a trojiční základ teologie - podněcovaly teology Československé církve k dalšímu propracovávání dogmatiky. Církev československá zůstávala zároveň aktivním členem „Světového svazu pro svobodné křesťanství a náboženskou svobodu“.
Ve druhé polovině šedesátých let docházelo k postupnému uvolňování tlaku státu na život církví, blížil se rok 1968. Československá církev mohla znovu rozvinout svou aktivitu a její vitalita se obnovovala z předválečných kořenů. V roce 1969 bylo sice možno odhadovat pokles počtu věřících z předpokládaného jednoho miliónu v první polovině 50. let na 700 000, zřetelně se však projevovala větší intenzita církevní práce. Úsilí předchozích let začalo přinášet své ovoce. Vzrostl počet náboženských obcí i jejich bohoslužebných středisek. V roce 1970 měla církev 356 státně schválených náboženských obcí se zhruba 450 sborovými stavbami, farami a trvalými bohoslužebnými místnostmi a asi 1000 bohoslužebných středisek příležitostných. Rok 1970 však byl již rokem nástupu „normalizace“, období nového vzepětí totalitního systému po okupaci republiky sovětskou armádou v srpnu roku 1968 a po likvidaci celospolečenského „obrodného procesu“.
Utužení totality vyvolalo takovou společenskou atmosféru, která v životě Církve československé opět nepřála jejímu svobodně křesťanskému zaměření. Za půlstoletí její existence, které si církev v roce 1970 neokázale připomínala, to bylo již třetí období utužení nesvobody. V této době se církev chystala na svůj VI. sněm, jehož první zasedání se konalo v říjnu roku 1971. Hlavní sněmovní dokumenty se týkaly věroučné problematiky, úzce spojené s identitou církve. Jednalo se o doplnění názvu církve charakteristikou - husitská - a o přijetí zásadního věroučného dokumentu „Základy víry“. Církev československá zde zdůraznila trojiční charakter své teologie a svoji christologii důsledně vyložila s pomocí pojmů, vycházejících z tradice české reformace. Církev zároveň vystoupila z „Mezinárodního svazu pro náboženskou svobodu“, který v roce 1969 vzhledem ke své otevřenosti vůči východním mimokřesťanským náboženským sdružením vypustil ze svého názvu pojem „svobodné křesťanství“.
Zásadní a rozhodný krok, jakým bylo demonstrativní přihlášení se k husitskému duchovnímu odkazu jménem i věroukou, však zjevně proběhl v nevhodné době. To, co mělo sloužit k upevnění identity církve, k posílení její rezistence proti destruktivnímu působení totalitní ideologie, bylo dlouho poznamenáno atmosférou „normalizace“ a mnozí věřící chápali přijetí „Základů víry“ jako omezení své náboženské svobody doktrínou. Dnes již čas dávno zahladil tento neblahý kontext. Novodobý husitský teologický směr, reprezentovaný další generací profesorů Husovy čs. bohoslovecké fakulty, chápe později „Základy víry“ pro jejich nespornou vyváženost, promyšlenost a zakotvení v Bibli jako důležitou fázi vývoje své teologické školy.
Dusivé období „normalizace“ mělo na činnost církve neblahý vliv. Nejvíce utrpěla práce s dětmi a mládeží, jejíž veřejné formy mimo stěny kostelů byly záhy zakázány. Represe byla prováděna i skrytými formami, šikanováním dětí počínaje a pronásledováním rodičů konče. Příliš aktivní duchovní přicházeli o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Stát sice převzal odpovědnost za hospodářské zabezpečení církví, ale systém, s cynismem sobě vlastním, ponechával kněžím platy trvale ve výši, stanovené tarify z roku 1949. Stát byl sice ochoten platit některé nutné provozní náklady církví, avšak rubem této ochoty byly zdlouhavé schvalovací procedury a naprostá ekonomická závislost. Z prostředků, vynakládaných na církevní záležitosti, byl v prvé řadě štědře placen aparát kontrolujících státních úředníků. Mezi veřejnými aktivitami kněží byla preferována hlavně takzvaná „mírová práce“, která neměla daleko k politickému školení.
Církev československá husitská si přesto snažila uchovat určitý prostor pro svobodné myšlení. VI. sněm byl ukončen při druhém zasedání v srpnu roku 1981. Vhodné téma, které vyvažovalo teoretické postuláty předchozího sněmovního jednání, bylo nalezeno v okruhu praktické teologie, konkrétně v otázkách sociální etiky. Církev československá husitská se v Základech sociálně etické orientace na svou dobu odvážně vyjadřovala k odpovědnosti křesťanů za mezilidské vztahy, rodinný život i zdravý životní styl.
Období následujícího čtvrtstoletí existence Církve československé husitské od 80. let minulého století do dneška zahrnuje děje, na jejichž zhodnocení je příliš brzy. Jsou to události, které plynule přecházejí v současnost a jejichž vyvrcholení zůstává otevřené. V závěru tohoto výkladu se proto omezíme pouze na výčet některých významných momentů ze života církevního společenství v tomto období.
Převratný počátek 90. let minulého století, následující po „sametové revoluci“, otevřel církvi netušené možnosti. Čtvrtý patriarcha církve ThDr. Miroslav Novák, který stál v čele církve skoro třicet předchozích let, opustil svoji funkci pro vysoký věk a také proto, že jeho osoba byla svoji vazbou na padlý totalitní režim příliš zkompromitována. Zprávou církve byli poté na krátkou dobu do provedení volby patriarchy nového pověřeni postupně Mgr. Jaromír Tuček, královehradecký biskup, a ThDr. Vlastimil Zítek, biskup olomoucký. Husova československá bohoslovecká fakulta byla v roce 1990 inkorporována do svazku fakult Karlovy univerzity v Praze jako Husitská teologická fakulta.
VII. sněm, který reagoval na obnovení demokratického systému vlády ve státě, proběhl ve třech zasedáních. Ve svém prvním a druhém zasedání, následujících těsně po sobě v březnu roku 1991, zvolil sněm nejprve pátým patriarchou brněnského biskupa Mgr. Vratislava Štěpánka, novelizoval církevní Zřízení odstraněním článků o schvalovacím právu státu, a pak přijal poselství k aktuální státoprávní situaci tehdejší České a Slovenské federativní republiky.
Třetí zasedání sněmu v srpnu roku 1994 obnovilo původní funkci předválečného úvodu Ústavy jako součásti základního ústavního dokumentu, zdůrazňujícího reflexi české reformační tradice, a definovalo Církev československou husitskou jako „církev reformační husitského směru“. Sněm i v nové státoprávní situaci České republiky po osamostatnění Slovenska velkou většinou potvrdil tradiční název „Církev československá husitská“ a obnovil usnesení druhého zasedání I. sněmu z roku 1931 o zřízení slovenské diecéze se sídlem v Bratislavě. Aktivita církve se tak vlastně rozšířila i do blízkého zahraničí. Volební sněmovní shromáždění zvolilo pražského faráře Mgr. Josefa Špaka šestým patriarchou. V patriarchovi Špakovi, který v době totality nesměl vykonávat duchovenskou činnost, získala církev do svého čela osobnost, vystupující s velkou osobní skromností a nezpochybnitelným morálním kreditem.
V době Špakova patriarchátu se Církev československá husitská zejména prostřednictvím svých vysokoškolských pedagogických kapacit výrazně zasadila o hlubší poznání dějinného a teologického rozměru osobnosti Mistra Jana Husa. Účast jejích církevních pracovníků na mezinárodním symposiu v Bayreuthu „Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi“ v roce 1993 a její výrazný podíl na přípravě a realizaci symposia s obdobnou tématikou na římské lateránské univerzitě v roce 1999 zanechaly v husitologickém bádání trvalou stopu a přispěly k tomu, že papež Jan Pavel II. prohlásil Jana Husa za reformátora církve.
Od roku 2001 opakovaně zasedá VIII. sněm církve. Do roku 2006 se sešel celkem k pěti zasedáním. Při jednom z nich byl v září roku 2001 zvolen sedmým patriarchou církve ThDr. Jan Schwarz, moravský farář a poté krátce přednosta naukového odboru Úřadu Ústřední rady církve. Ve sněmovních jednáních zaujal sněm stanovisko k otázce historických vin a etických pochybení církevního společenství v proměnách času. Provedl též revizi řádů církve se záměrem, aby církev nejen dokázala pružněji pracovat v podmínkách demokratické společnosti, ale aby splnila zároveň i kriteria nového církevního zákona 3/2002 Sb., a požadavky souvisejících právních předpisů pro svoji akreditaci.
Církev československá husitská při volbách ve svých diecézích úspěšně obměnila část biskupského sboru z řad kněží nové mladší generace a rozvinula řadu aktivit, prací s dětmi počínaje a diakonií konče. Praxe však ukázala, že ani existence církve ve svobodných podmínkách není prosta úskalí. Pro hluboké neshody zejména mezi ním a volenými církevními zastupitelskými sbory rezignoval při čtvrtém zasedání VIII. sněmu v červnu roku 2005 patriarcha Jan Schwarz na svou funkci ještě před ukončením svého funkčního období.
Diskuse, kterou tyto spory vyvolaly, byla umocněna značnou publicitou, kterou se jí dostalo v televizi a v tisku. Církev byla od doby Schwarzovy rezignace provizorně řízena hradeckým biskupem Mgr. Štěpánem Kláskem, zastávajícím funkci správce církve, až do volby patriarchy nového. Tento stav však nijak neomezil řádnou činnost ústředních, diecézních, vikariátních a farních církevních grémií.
Na pátém zasedání VIII. sněmu v září roku 2006 byl pak do čela církve velkou většinou hlasů zúčastněných sněmovníků zvolen ThDr. Tomáš Butta, Th.D., pražský farář a úřadující generální tajemník sněmu, jako její osmý patriarcha. Jeho dlouholetá farářská praxe, působení na Husitské teologické fakultě, i jeho zkušenost se řízením sněmu tvoří pro výkon této čelné církevní funkce dobré předpoklady.
Některé aspekty současné činnosti Církve československé husitské se nyní staly především na základě interpretace medií předmětem kritického zájmu širší veřejnosti. Kromě již zmíněné rezignace patriarchy Schwarze byl v nedávné době sdělovacími prostředky připomínán i případ bývalého pražského biskupa Mgr. Karla Bicana, setrvávajícího delší čas ve funkci i přes přiznané morální pochybení s erotickým podtextem. Mnohem menší pozornost však již byla věnována faktu, že církev tuto záležitost ještě před koncem roku 2007 důstojně vyřešila.

Církev československá husitská totiž uplatňuje ve své činnosti transparentní a demokratické postupy, které přiznávají rozhodovací pravomoc reprezentantům laických věřících spolu s duchovními - od náboženských obcí počínaje a diecézemi i ústředními orgány církve konče, a tak se netají nejen svými klady, ale i nedostatky. Tato otevřenost by neměla být pouhým zdrojem povrchních soudů. Její udržování není přece možné bez značné míry odvážné opravdovosti a vyžaduje nezanedbatelné trvalé úsilí!

Výběrová bibliografie k tématu
BALATKOVÁ, Jitka: Organizační vývoj československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku. In: XXVII Mikulovské sympozium 2002 (Sborník). Brno 2003.
BALATKOVÁ, Jitka - KAŇÁK, Bohdan - ZÍTEK, Vlastimil: Svědectví Oldřicha Bukala. Olomouc 1996.
BUTTA, Tomáš: Uvedení do bohoslužebné teorie a praxe v Církvi československé husitské. Prakticko - teologický výklad liturgie podle patriarchy Karla Farského. Praha 2005. (Obsáhlá bibliografie).
DASKE, Ulrich: Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche in der deutschen theologischen Literatur und in Selbstzeugnissen. (Europäische Hochschulschriften). Frankfurt am Main, (Petr Lang) 1987. (Bibliografie cizojazyčných studií o Církvi československé husitské).
HRDLIČKA, Jaroslav: Život a dílo Prof. Františka Kováře. Příběh patriarchy a učence. Brno 2007. (Obsáhlá bibliografie).
JINDRA, Martin: Strážci lidskosti. Dvanáct příběhů příslušníků Československé církve (husitské) vězněných po únoru 1948. Praha 2007 

KADEŘÁVEK, Václav - TRTÍK, Zdeněk: Život a víra ThDr. Karla Farského. Praha 1982.
KAŇÁK, Miloslav: Církev československá husitská v boji proti nacismu. In: Theologická revue Církve československé husitské 1975, s. 29 - 35.
KAŇÁK, Miloslav: Na přelomu generací. Kapitolky o životě Československé církve a jejích předních pracovnících. Praha 1956.
KAŇÁK, Miloslav: Stručný nárys dějin Československé církve vzhledem k jejímu vzniku a půlstoletému vývoji. In: Padesát let Československé církve. (Sborník studií pracovníků Husovy fakulty věnovaný k půlstoletí CČS). Uspořádal KAŇÁK, Miloslav. Praha 1970, s. 7 - 37.
KRŠKO, Jan: Historie Církve československé v Rakovníku. I. Rakovník a české schisma 1918 - 1920. Rakovník 2001.
KUČERA, Zdeněk: Hoře a milost. Ke kořenům teologie církve radikálního modernismu. Brno 2002.
KUČERA, Zdeněk - HRDLIČKA, Jaroslav: O teologickou totožnost Církve československé husitské. Praha 1988.
KUČERA, Zdeněk - SALAJKA, Milan: Husitské bohosloví. Ročenka 1995. (Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze). Praha 1995.
MAREK, Pavel: České schisma. Příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva v letech 1917 - 1924. Olomouc - Rosice 2000.
MATYÁŠ, Milan: Seznamujeme se s Církví československou husitskou. (Připojena stať Jiřího KALENSKÉHO: Sněmy CČSH do roku 1994). Praha 1999. (Doplněný a rozšířený text Jiřího KALENSKÉHO je též zveřejněn na těchto internetových stránkách Církve československé husitské v kapitole „Sněmovní centrum“).
SALAJKA, Milan: Křesťanská církev ve své duchovní spiritualitě a práci. Obor praktické a pastorální teologie. Praha 1998.
SALAJKA, Milan: Portrét Církve československé husitské. Praha 2007.
Schematismus československé církve 1933. Uspořádal POKORNÝ, František. Praha 1933.
SÁZAVA, Zdeněk: Církev československá husitská. Jubilejní zamyšlení nad svědectvím CČSH a jeho ohlasem. Praha 2000.
SPISAR, Alois: Ideový vývoj Církve československé. (Nástin). Praha 1936.
TONZAR, David: Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská. Praha 2002.(Obsáhlá bibliografie).
URBAN, Rudolf: Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche. Marburg an der Lahn 1973.

 



Bohdan Kaňák

Administrátor publikováno: 21.01.2007 04:15 zobrazeno: 19248x