WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Šestá neděle po Velikonocích


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Ž 137,1-6 Neztrácet vizi naděje v čase nesvobody i svobody

Kázání k 17. listopadu – listopad 2013 

Sestry a bratři,

datum 17. listopadu je symbolem zápasu proti dvojí totalitě. V roce 1939 se projevil vzdor našeho podmaněného národa proti nacistické totalitě a v roce 1989 proti komunistické totalitě. Srozumitelným obrazem z Bible, který se užíval pro dobu před rokem 1989,  bylo „babylónské zajetí“. Východní mocná říše si podmanila národy a lidé v čase nesvobody byli odděleni uzavřenými hranicemi od ostatních zemí. Byl potlačován náboženský projev a omezována lidská práva. Žalm 137. začínající slovy „Při řekách babylonských…“  je svým obsahem spojen právě s dobou zajetí. Mohli bychom tento žalm nazvat „protestsongem“ - vzdorem proti těm, kteří tento stav nesvobody působili a udržovali.

Přibližme si dějinné souvislosti žalmu. Babylóňané si podrobili Jeruzalém. Chrám Hospodinův byl rozbořen a zničen. Židé byli odvlečeni do zajetí do daleké země. Byli vzdáleni od své vlasti. V chrámu se přestala sloužit bohoslužba. Konec chrámu znamenal i konec chrámové hudby. „Zavěšení citar na topoly“ znamená, že utichly chrámové zpěvy, umlkly hudební nástroje jako citary, harfy, cimbály a další. Bohatá, pestrá slavnostní hudba k poctě Hospodina byla vázána na jeruzalémský chrám. Zničením chrámu vzala za své i instrumentálně bohatá a zvukově rozmanitá hudba, jak ji popisuje Žalm 150.

A přece zpěv a hudba v židovském národě neskončily se zničením chrámu. Naopak, žalmy se zpívaly i nadále, „siónské zpěvy“ zněly a „píseň Hospodinova“ neumlkla. V tom je síla písně, že vzniká, přetrvává a šíří se navzdory časům nesvobody.  Žalm 137 popisuje zvláštní situaci, kdy se babylónští utiskovatelé obraceli na židovské zpěváky s žádostí, aby jim něco zahráli a zazpívali ze svého repertoáru. Jenomže „siónské zpěvy“ nejsou zpěvy, ke kterým se dá přinutit, není to hudba na objednávku ve smyslu „budete hrát, jak my budeme pískat“. I to je bohužel znakem totality – kultura poplatná vládnoucí ideologii a k poctě těch, kteří ji představují. Skutečné umění, hudba, písně se rodí spontánně a to i proti přání mocných a zní navzdory jejich zákazu. Některé písně mají v sobě zvláštní moc a obsahují v sobě touhu po svobodě v čase totality, jako písně Karla Kryla. Zpívalo se hlasitě a společně v listopadových dnech roku 1989 i v ulicích a na náměstí. S touto dobou jsou nerozlučně spojeny písně jako “Krásný je vzduch“ od Jaroslava Hutky, „Mává, mává  nám svobodná zem“  od Spirituál kvintetu a zpěv Marty Kubišové „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“.  Je příznačné, že mnohé písně z té doby byly inspirovány právě Biblí. Tyto písně obsahují především víru a naději, bez kterých lidský život postrádá smysl.

Sedmnáctý listopad je naplněn vzpomínkami na minulost, ale současně je výrazem velké naděje v budoucnost. Nemáme zapomínat na minulost a máme být stále otevřeni naději. Židé v babylónském zajetí neměli zapomenout na svou vlast, neměli i ve vzdálené zemi ztratit z paměti a mysli Jeruzalém. Židé žili nadějí na návrat a obnovu své podmaněné a zničené vlasti. V celém žalmu je přítomen nejen silný protestní tón proti utlačovatelům, ale i to, co bychom nazvali jako „vlastenectví“, „vlastenecké cítění“. Je zvláštní, že silný vztah k vlasti se projevuje zvláště u těch, kteří žijí v zahraničí, u našich krajanů. Váží si národních tradic, mají k nim vřelý vztah, a to někdy větší, než ti, kteří ve své zemi žijí. I když na druhou stranu zase hrozí nebezpečí, že lidé, kteří odešli před časem ze své vlasti, postupně splynou s prostředím, do kterého se přestěhovali. Žalm 137 je výzvou nezapomínat na svou vlast – „myslet na Jeruzalém“. Je však mnohem více než národní cítění a vlastenectví. „Myslet na Jeruzalém“ je výzvou k vizi naděje, která má univerzální všelidskou povahu. Jeruzalém je nadčasovým obrazem přesahujícím všechny politické systémy. Je místem pravé svobody, trvalé radosti a hlubokého pokoje. Je darem nového - Kristem vykoupeného života v Boží blízkosti.

Sestry a bratři, v roce 1989 došlo k zásadní změně v našich dějinách. Mysleli jsme si, že se tím mnohé z našich tužeb a přání již naplnilo. Radostné opojení však netrvalo dlouho. Naopak se ukázalo, jak v problémech každodenního života jsme někdy vzdáleni od hodnot, které jsme očekávali. I když svoboda je velkým a nesamozřejmým darem, z mnohého, co prožíváme, jsme smutní. O hodnoty smysluplného života musíme usilovat v každé době. Vize naděje posilovala mnohé v dobách nesvobody a dává nám orientaci i dnes. Nemáme ztrácet ze svého pohledu víry nikdy vizi naděje. Tu nám předestírá Bible jako nový Boží Jeruzalém, kdy Bůh sám nám setře každou slzu z očí a vloží do našich úst novou píseň – píseň trvalé radosti a vděčné chvály. Amen.

 



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 14.03.2014 01:32 zobrazeno: 1076x