WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

20. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

24. října
Koncert ve Svinově
28. října
Modlitba za domov

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Zj 3,7-13 Ačkoliv máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo

Kázání u příležitosti 70. výročí užívání bratrského sboru z 16. století v Kostelci nad Orlicí Českobratrskou církví evangelickou a Církví československou husitskou – květen 2007

Sestry a bratři,
tento rok, který je zakončen číslem sedm, je rokem, kdy si připomínáme výročí Jednoty bratrské. V roce 1457 se v Kunvaldu pod Orlickými horami utvořilo společenství věřících lidí, kteří usilovali o důsledný život podle Ježíšova evangelia a o napodobení prvotního křesťanství. A v roce 1467 došlo k ustavení samostatné církve  volbou vlastních služebníků slova a svátostí, a tím k oddělení od katolíků i husitů. Českobratrská tradice svým důrazem na nenásilnou cestu a vzdělání je jedním z významných proudů české reformace. Ačkoliv naše církev od počátku kladla a klade důraz na návaznost na husitskou tradici, přesto je i českobratrská tradice v našich duchovních kořenech přítomna. Pro Jednotu bratrskou byla charakteristická více novozákonní laskavost nežli starozákonní přísnost. Víc než velká křesťanská obec bylo v centru zájmu malé společenství; víc než bohaté a dobře prosperující město se stala místem křesťanského života vesnice pro svůj prostý způsob obživy. Víc než všem otevřená lidová církev bylo pro Jednotu typické menší vyznavačské společenství. Právě pro tuto svou výlučnost byli bratři vystaveni pronásledování ze strany katolíků, ale i husitů. Zdejší místo Kostelec patřilo pod panství Pernštejnů, kteří byli víry podobojí. Bratři jako představitelé radikální reformace zakoušeli vlny pronásledování. I zde v Kostelci se museli tajně skrývat a někteří v čase pronásledování odcházeli do Polska. Uvádí se v literatuře, že při odchodu do Polska se setkali Bratři u Kostelce a při loučení s vlastí zpívali žalm „Kdo v ochraně nejvyššího“ (Z. Winter, Život církevní v Čechách, Praha 1895, s. 107). Když nastalo klidnější období pustili se Bratři do stavby svého nového kostela. Kolem roku 1581 byl sbor postaven v renesančním stylu na zbytcích starého tvrziště (F. Hrejsa: Sborové Jednoty bratrské, Praha 1935, s. 36). Překvapivá je obětavost tehdejších členů Jednoty a množství darů, kterými stavbu sboru podporovali. Jak tehdy bratrský sbor vypadal? Jistě se vyznačoval jednoduchostí a v jeho centru bylo Boží slovo. Bratrské sbory nebyly chrámem, ale prostorem pro shromáždění Bratří kolem kazatele. V katolickém a husitském kostele byl oltář, v bratrských modlitebnách tomu tak nebylo. V pojetí Bratří není Beránek Boží na oltáři lidskýma rukama učiněném, ale na oltáři nejvelebnější pravice Boží v nebi (srov. E. Edgar: Protestantismus a architektura 1912, s. 43). Bratři tento sbor užívali až do Bílé hory, pak se ho ujímají jezuité. Od 9. května roku 1937 slouží Českobratrské církvi evangelické a Církvi československé husitské. Je to symbolické, že obě naše církve, navazující osobitým způsobem na starobylou bratrskou tradici, se zde setkávají. Sbor, do kterého Bratři při jeho stavbě vkládali naděje, slouží dnes svému účelu. Zvěstuje se zde Boží slovo.
Dnešní slovo, kterým k nám Bůh promlouvá, je zapsáno v knize Zjevení Janovo. Je to jeden ze sedmi listů církvím – list do Filadelfie. Řecký název „filadelfia“ znamená doslova „bratrská láska“. Je adresován církvi, která žije v bratrské lásce podle Kristova přikázání. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (J 10,35). To se zřetelně projevovalo na životě Jednoty bratrské. V tom je pro nás Jednota bratrská příkladem, aby i dnes naše církve byly společenstvím, kde lidé nežijí jen pro sebe, nemyslí jen na své zájmy, kde nestojí proti sobě jako nepřátelé, ale jako bratři  a sestry jsou spojeni Kristovou láskou (2 K 5,14-15).
Ježíš praví: „Ačkoliv máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a vytrval jsi.“ Před očima světa byla církev ve Filadelfii bezvýznamná. Její moc v tehdejší společnosti a vnější vliv byly nepatrné. Církev a někteří její představitelé v dějinách usilovali o moc. Toužili být na výsluní moci a slávy, chtěli se vyrovnat císařům a králům. Církev mohla navenek získávat vliv, její představitelé se dostali na nejvyšší místa společenského žebříčku, ale vnitřně byla rozkládána touhou po moci a vládě. To nebyl však případ církve ve Filadelfii. Zdejší křesťané žádnou moc neměli. To nebyl ani případ Jednoty bratrské, která ve své době neměla žádnou velkou moc, těžce se domáhala práv ke své svobodné existenci. Ale přesto její mocí se stala moc vzdělání – školy, které zakládala, a moc Božího slova – Písmo, Bible kralická, kterou přeložili členové Jednoty bratrské z původních jazyků. Počet členů Jednoty bratrské tehdy tvořilo méně než jedno procento z celkového počtu obyvatel (J. Macek: Víra a zbožnost Jagellonského věku, Praha 2001, s. 288) a přesto její význam je velký. Naše obě církve evangelická a husitská nemají viditelnou moc, v tom se podobáme církvi ve Filadelfii. Ale Kristus také říká: „Zachoval jsi mé slovo a vytrval.“ Budeme-li se držet jeho slova, pak máme před Bohem budoucnost.
V každém ze sedmi dopisů v knize Zjevení je Kristovo napomenutí, povzbuzení a zaslíbení. Je tomu tak i v tomto dopise, kde slyšíme „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha.“ Sloup je nosný prvek stavby. Sloup v obrazném významu je křesťan, který je oporou druhým, je oporou společenství. O apoštolech se hovořilo jako o sloupech víry (Ga 2,9). Takovým sloupem máme být i my. Dokázat druhé podepřít, být jim oporou v čase nouze (1 Te 5,11), dokázat druhému předat jistotu, když jeho víra prochází krizí, být sloupem, když lhostejností a nezájmem se umenšuje církevní společenství. Zůstat pevný, když druzí pochybují a zklamávají. Někdy se naše víra podobá spíše rákosu, který se kývá sem a tam, než sloupu, který pevně stojí a podpírá druhé. Takovým chrámovým sloupem je jen ten, kdo se drží Kristova slova, kdo se osvědčí ve zkoušce, kdo vytrvá jako Bratři, jejichž odkaz k nám promlouvá z minulých věků i na tomto místě. „Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí.“ Toto vítězství není z nás, z našich schopností, z naší pevnosti a stálosti, ale je působením jeho veliké lásky k nám a jeho milosti. Jemu buď sláva nyní i navždy. Amen.



Tomáš Butta patriarcha

Ivo Vacík publikováno: 07.05.2007 02:05 zobrazeno: 3408x