WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

16. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

24. září
Koncert

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Žd 3,4-6 Kristus je Pán nad celým domem církve

06.09.2015

Kázání k 90. výročí Sboru dr. K. Farského ve Vysokém nad Jizerou - září 2015

Sestry a bratři,

pro tuto slavnostní příležitost 90. výročí Sboru dr. K. Farského ve Vysokém nad Jizerou jsem volil biblický text z 3. kapitoly listu Židům, kde je užit obraz domu. V Novém zákoně má „dům“ více významů. Jednak znamená stavbu jako takovou – příbytek, obydlí. „Dům“ dále znamená rodinu, domácnost, společenství lidí. Vždyť dům je prostorem pro život a bez lidí je prázdný opuštěný a určen k zániku. A pak se v Bibli setkáváme ještě s jedním významným užitím tohoto výrazu. A to je ve smyslu „dům Boží“. Znamená jak chrám, zejména jeruzalémský, tak také „Boží dům“, „Boží stavba“ jako církev – duchovní společenství věřících. Je to vyjádřeno i v listě Efezským, kde apoštol Pavel připomíná křesťanům: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Ježíš Kristus. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu, v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží“ (Ef 2,20-22). A právě tak v listě Židům se hovoří o Božím domě ve smyslu živého společenství věřících Kristovy církve.

Je zde řečeno: „Každý dům někdo staví…“. Nelze si představit dům bez architekta a těch, kdo ho staví. Někdo musí vytvořit plány, projekt stavby. A někdo musí dům postavit, uskutečnit stavbu a dovést ji do výsledné podoby. Stavba kostela je po mnoha stránkách velmi náročnou stavbou. Už samo o sobě hledání té správné a ideově odpovídající podoby kostela Církve československé husitské v jejích počátcích nebylo snadné. Na jedné straně to měla být stavba moderní a na druhé straně mělo být zcela zřejmé, že se jedná o křesťanský chrám, liturgický prostor, ne o přednáškovou halu. Kostely, které vybudovala naše církev v meziválečném období, udivují množstvím i rychlostí probíhajících staveb. Přesto to bylo dílo velmi náročné a obtížné. A my si dnes s vděčností připomínáme, jak vznikal tento sbor ve Vysokém nad Jizerou, a myslíme na všechny ty, kteří se podíleli na jeho stavbě. Na tomto sboru velmi záleželo našemu prvnímu patriarchovi dr. Karlu Farskému, neboť byl zbudován v jeho rodném kraji. Sám ovlivnil podobu stavby zvýšením věže, aby byl viditelný i z větší vzdálenosti. Podobně požadoval zvýšení věže i v případě našeho sboru ve Vlašimi. Přál si tak, aby církevní společenství bylo viditelné, vždyť má být jako viditelné město ležící na hoře (Mt 5,13). A právě sbor jako stavba a náš vztah k němu je tím viditelným projevem naší víry.

V listě Židům je řečeno: „Každý dům někdo staví, ale ten, kdo postavil vše, je Bůh.“ Jedním z obrazných přirovnání k vyjádření Božího tajemství je představa Boha Stvořitele, jako architekta. Bůh je dokonalým architektem vesmíru. Lidská architektura vlastně napodobuje dílo Božího architekta světa. Chrámy představují a znázorňují svým architektonickým řešením dokonalost stvoření, vesmíru, našeho světa. Bylo tomu tak i v případě židovského jeruzalémského chrámu, ale i u gotických křesťanských katedrál nebo barokních kostelů s kopulí jako nebeskou klenbou. Jak je to také vysloveno v žalmu 136.: „nebesa učinil důmyslně“ (Ž 136,5). Svět a vesmír mají zvláštní stavebnost a promyšlenost. Boží stvořitelské dílo přesahuje každé lidské dílo. Lidské chrámy nepostihnou Boží vznešenost a velikost, jak to vyslovuje prorok Izajáš: „…mým trůnem je nebe a země, podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět? praví Hospodin. A je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?“ (Iz 66,1-2; Jk 7,49-50). Naše sbory – až na výjimky – jsou spíše jednoduché a prosté stavby, než mohutné monumentální stavby. Některé naše sbory jsou i docela běžné domy. Je to prostý dům se stolem uprostřed, kolem kterého se setkává společenství sester a bratří jako Kristova rodina. Kristus zvolil pro poslední večeři s učedníky také místnost běžného jeruzalémského domu. Důležité je, aby byl Kristus s námi, uprostřed nás. Ten, kdo dává smysl stavbám našich sborů, ať již mají jakoukoliv podobu, je Ježíš Kristus a jeho přítomnost mezi námi. „Syn je nad celým Božím domem“, zaznívá v listě Židům. On je Pánem nad Božím domem i nad církví. Když tomu tak je, stává se jakýkoli prostor mimořádným, posvátným. Dům se stává skutečně Božím domem. Jestliže je Kristus s námi, jestliže zní jeho slovo a jako Kristovo slovo je přijímáno. Když nás Kristus sytí svými dary ze svého stolu, když se nás dotýká svou láskou a proměňuje nás, svým Duchem z nás utváří svůj lid.

Nemůžeme přeslechnout podstatné sdělení, jak z listu Efezským, tak i z listu Židům, že „tím Božím domem jsme my, pokud uchováme smělou jistotu a radostnou naději“. Ten Boží dům není jen někde mimo nás, tvoříme ho my, jsme jeho součástí. Ale má to podmínku, o které se v listě Židům hovoří: „pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději.“ Podmínkou je odvážná jistota a naděje, které neschází vnitřní radost, Jeden z novodobých filozofů vyjádřil myšlenku: „Každá jistota je vyvážena stejně velkou pochybností.“ Můžeme skutečně mít vůbec nějakou jistotu? V životě se ukazuje, že ne všechno, co je pro nás v určité chvíli jistotou a samozřejmostí, tak se ukáže časem, že tomu není. Jistota není v nás samých, ale jen s Bohem, v Ježíši Kristu. K této jistotě máme v církvi směřovat a z ní vycházet a na ní stavět.

A stejně tak je nepostradatelná naděje. Naděje je výhledem k budoucnosti. Skutečná naděje je prostoupena radostí. Zdrojem této naděje je „Ježíš Kristus, který je tentýž včera, dnes i na věky“ (Žd 13,8). Farský a představitelé zakladatelské generace hledali poučení a zkušenosti v minulosti. Byli současně vnímavými pro potřeby přítomnosti, ale především hleděli k budoucnosti. Měli odvahu a měli naději, proto dokázali vykročit do neznáma. Ani nám by neměla chybět tato odvaha a naděje, že stále něco nového může přijít, něco dobrého můžeme vytvořit, vykonat, uskutečnit, i třeba menšího. Protože někdy více než velké plány a velká slova, je lepší drobný prospěšný čin, který neodkládáme na jindy. Vždyť to velké dílo koná Bůh. Církev to není jen naše dílo. Kdyby tomu tak bylo, tak by v těžkých zkouškách Církev československá husitská neobstála, a jen naše dílo by budoucnost nezaručilo. Máme ale jistotu a naději, že je to Boží dílo.

Sestry a bratři, při dnešním výročí tohoto Sboru dr. Karla Farského ve Vysokém nad Jizerou si znovu můžeme uvědomovat, že je i toto Boží dům a my jsme jeho součástí. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 08.10.2015 11:15 zobrazeno: 631x