WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

4. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

5. července
Pouť na Ostravici

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Žd 13,15-16 Apoštolova výzva k dobročinnosti

Kázání u příležitosti připomenutí výročí F. M. Hníka v Husově sboru v Úpici

 

Sestry a bratři, apoštol nás vyzývá: „Nezapomínejte na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí“ (v. 16). Ten, kdo nám také připomíná, abychom nezapomínali jako církev a křesťané na dobročinnost, je bratr prof. František M. Hník, teolog a biskup - rodák z Úpice. Jedna z jeho významných prací se nazývá „Pohnutky dobročinnosti v křesťanství“ (Praha 1935). Na jedné straně bratr profesor uplatňoval sociologické metody a vyzdvihoval odbornost sociální práce, ale současně spatřoval význam hluboké náboženské motivace pro tuto činnost ve prospěch strádajících bližních. K povolání, jako je duchovní, učitel i sociální pracovník, potřebuje mít člověk motivaci. Nemůže své povolání dělat jen pro zisk a osobní výhody. Myšlenky a poznatky obsažené v uvedené knize bratra profesora Hníka nás mohou inspirovat i dnes, kdy se právě diakonické aktivity a sociální práce od církví očekávají.
Východiskem a příkladem veškeré charitativní činnosti a služby křesťanů je sám Ježíš Kristus. Jeho přikázání lásky k Bohu a k bližním vyjadřuje ve zkratce tvůrčí normu, podle níž se má uskutečňovat Boží vláda, Boží království v lidstvu (srov. Pohnutky dobročinnosti, s. 59). Předpokladem uskutečňování a budování království Božího je, aby hladoví byli nasyceni, žízniví napojeni, cizinci pohoštěni, nazí oblečeni, nemocní ošetřeni a věznění navštěvováni, jak je to vyjádřeno v Ježíšových zásadách skutků milosrdenství v Matoušově evangeliu (25,31-46) (srov. Pohnutky dobročinnosti, s. 60). U Ježíše Krista je vysloven univerzální příkaz lásky vztahující se na všechny lidi. Podle apoštola Pavla se naplňuje Ježíšův příkaz především v církvi, v konkrétním společenství křesťanů, které tvoří konkrétní sbory a konkrétní lidé. Prof. Hník k tomu říká: „Charitativní postoj, založený na uvědomění si pevného bratrského svazku mezi údy těla Kristova, vedl v prvokřesťanských náboženských obcích k obětavé službě trpícím druhům“ (Pohnutky dobročinnosti, cit. s. 71). Vzájemnost křesťanů se projevovala v tom, že bohatší sbory podporovaly slabší a chudší sbory (2 K 8.- 9. kapitola). Vzájemná péče, starostlivost a pomoc se projevovaly nejen mezi sbory, ale i uvnitř jednotlivých sborů. V obci pečovali věřící o členy, kteří potřebovali pomoc a strádali. Křesťanská církev je prostorem pro solidaritu a vzájemnou péči, kde nechybí zájem jednoho o druhého (Žd 10,24). Ježíšovo slovo o lásce není slovo o abstraktní a neurčité lásce, ale týká se našeho vztahu ke konkrétním lidem v konkrétní náboženské obci, kteří potřebují naši podporu a pomoc. A to není úkolem jen faráře či profesionálních pracovníků, ale i ostatní členové sboru mohou formou návštěv a konkrétních služeb projevovat svůj zájem o druhé.
         „Nezapomínejte na dobročinnost.“ Toto slovo znělo k církvi a křesťanům v každé době. Sociální služba byla považována vždy za součást církevní práce. Nejen kázání a bohoslužba, ale i diakonie je jedním ze znaků a vlastních projevů církve. Tuto diakonickou práci řídil ve staré církvi biskup a věnovali se jí jáhnové a jáhenky – diakoni a diakonky. Významnou úlohu měly řády. V řádovém životě se propojuje modlitba a charitativní činnost. V modlitbě se člověk povznáší k Bohu, aby načerpal sílu a mohl se ve světě věnovat službě potřebným. Negativním rysem na středověkém pojetí křesťanské dobročinnosti bylo záslužnictví. Šlo o to, aby dárce získal udílením almužny nárok na věčnou blaženost (Pohnutky dobročinnosti, s. 138). Tato činnost se nemá konat v církvi ani dnes pro vlastní zásluhy, abychom vynikli, abychom ukázali, jak jsem dobří, že pomáháme druhým (srov. L 22,25) a ani pro to ne, jak tomu bylo v případě středověké víry, abychom si zajistili spásu. Klamem je myslet si, že čím více dobrých okázalých skutků vykonám, tím to mám u Boha jistější. Kam se ale ztrácí při takovém kalkulování spontánní, bezprostřední a ryzí vztah k Bohu a k bližním? Proti záslužnictví se postavil Martin Luther. Spása je darem Boží milosti a cestou k ní je pouze víra. Z pravé víry však dobročinnost plyne. Dokladem toho je všestranně rozvinutá a dobře organizovaná evangelická diakonie ve světě.

         Výzvu k dobročinnosti slyšela od počátku i naše církev, která se věnovala sociální práci. Je zvláštní shodou, že právě v rodišti F. M. Hníka, v tomto Husově sboru v Úpici se začala rozvíjet z iniciativy tehdejšího bratra faráře Ing. Ondřeje Šika významná aktivita humanitární pomoci – sběr šatstva. I dnes jsou mnozí v naší církvi, kteří slyší tuto výzvu a ujímají se těch, kteří potřebují pomoci, ať již jsou to děti, ohrožená mládež, hendikepovaní nebo starší lidé. Existují z aktivity naší církve například Dětský domov v Dubenci, práce s hendikepovanými v Domečku v Trhových Svinech, domovy pro starší v Brně, Frýdlantu a v Praze a jiné. Je třeba posílit a podpořit organizovanou diakonickou činnost v naší církvi, ale i spontánní projevy sociální služby ze strany jednotlivých členů naší husitské církve v náboženských obcích. Abychom tuto výzvu nepřeslechli a naplňovali ve své době, připomíná nám i odkaz bratra prof. F. M. Hníka, autora knihy Pohnutky dobročinnosti. Co je za tou pohnutkou, za tím důvodem a motivem k tomu, že se člověk dokáže pro druhého nasadit,  něčeho zříci – svého pohodlí, času, finančních prostředků? Kde je zdroj takové motivace spontánního a nezištného projevu lásky? Tu pravou motivaci dává Duch svatý, vždyť mezi jeho dary patří i dar služby (Ř 12,7; 1 K 12,28) a starost o trpící (Ř 12,8). Po jeho blízkosti, po jeho proudění, po jeho působení v církvi a v nás toužíme v tomto čase před svatodušními svátky. Prosíme Boha, aby svým Duchem zapaloval naše srdce ke svědectví a vedl nás k účinné a potřebné službě bližním. Ten, kdo se této diakonické službě věnuje, nemůže očekávat, že všechno půjde vždy hladce. Jak tuto zkušenost vyslovil Albert Schweitzer: „Kdo si vezme za cíl konat dobro, nesmí očekávat, že mu lidé budou odklízet kameny z cesty, nýbrž musí být připraven, že mu jich naopak pár přivalí. Jenom síla, která se takovým zdoláváním odporu vnitřně očišťuje a upevňuje, může je opravdu přemoci“ (A. Schweitzer: Z mého života a díla, Praha 1974, s. 86). Tuto sílu nám, Pane, dávej. Amen.

 



Tomáš Butta patriarcha

Ivo Vacík publikováno: 14.05.2007 04:04 zobrazeno: 3259x