WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Navštivte e-shop eblahoslav.cz Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Třetí neděle adventní


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

13. prosince
Adventní koncert

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

K identitě liturgického slavení Církve československé husitské

05.01.2016

Tento příspěvek k diskusi o identitě Církve československé husitské a jejímu promýšlení z hlediska jejího bohoslužebného života je členěn na tři části. První část je věnována zkoumání formování identity v oblasti bohoslužebného života od vzniku této novodobé křesťanské církve. Středem duchovního života Církve československé husitské se stala Liturgie podle dr. Karla Farského. Ukazuje se současně jako aktuální úkol oboru liturgiky nově rozpoznávat a definovat naši liturgickou identitu v čase ekumenismu, mezináboženského dialogu a sekularizačního vývoje v našem prostředí. Ve druhé části se pokusme na základě názorové a myšlenkové mozaiky objevovat a domýšlet, jak Karel Farský sám rozuměl Liturgii, kterou předal Církvi československé husitské. Třetí část je vedena snahou o načrtnutí některých znaků a rysů liturgické identity Církve československé husitské, která vychází z obecně křesťanské tradice i vlastní husitské reformační a modernistické tradice a je ovlivňována v přítomnosti konkrétní duchovenskou službou a spirituálním životem věřících.

1. Utváření liturgické identity CČSH a její nové rozpoznání v kontextu naší doby

Pojem identita, zpravidla chápán jako totožnost, stejnost, shodnost, je používán v různých významových variantách jako autentické bytí, sebepochopení, seberealizace či autoprezentace. Buď se může jednat o identitu s druhými ve smyslu shodnosti, ztotožnění se s druhým (identifikace) nebo naopak chápeme identitu ve významu vymezení se vůči druhým a zdůraznění vlastních specifik, odlišností a rozdílností.

Církev československá husitská jako novodobá křesťanská církev hledá a definuje svoji identitu od svého vzniku i v průběhu svého vývoje v obojím významu. Od svého počátku se chtěla odlišit a definovat svoji samostatnost a svébytnost vůči Římskokatolické církvi, z níž historicky v roce 1920 vznikla, ale i vůči pravoslaví, a také vůči evangelickým církvím. Současně z těchto zřetelně profilovaných křesťanských a církevních tradic čerpala a přejímala řadu prvků. To platí zejména o bohoslužbě Církve československé husitské, kterou je Liturgie podle dr. Karla Farského. Tato Liturgie, která v nové církvi nahradila římskou mši, procházela vývojem, změnami a úpravami. Programově nová liturgie vychází z katolického modernismu, který formuloval své reformní úsilí též v oblasti liturgie ve spise „Obnova církve katolické v československé republice“ s požadavkem staroslověnské a české liturgie. Tento požadavek prosazovali reformní a modernističtí kněží s přesvědčením, že „národní jazyk liturgický nutně povede k prohloubení cítění a všeho života náboženského.“ Od překladu římské mše do živého národního jazyka a vytvoření Českého misálu vedla cesta Farského reformního úsilí k vytvoření vlastní bohoslužby samostatné církve. Prvopočáteční podoba Liturgie podle dr. Karla Farského je z roku 1923, respektive z roku 1924, kdy byla přijata jako závazná bohoslužba pro Církev československou na 1. zasedání I. sněmu. Úprava z roku 1939 Liturgii aktualizovala a tvořivě rozvinula v podobě proprií a hudebních částí v tzv. Tuháčkově misálu. Na druhé straně oslabila v některých částech původní Farského trojiční a christocentrický charakter. Farského modlitba ke Kristu před přijímáním byla nahrazena modlitbou k Bohu Otci a byla vynechána výpověď o Kristově Božím synovství. Současná užívaná podoba Liturgie podle dr. Karla Farského je v notové verzi z roku 2004 s bohoslužebným řádem z roku 1971. Její aktuální beznotové znění včetně modliteb duchovního se nachází v Bohoslužebné knize s Ekumenickým lekcionářem řady A, B a C, vydané ve třech dílech v letech 2013-2015. 

Liturgie podle dr. Karla Farského vychází z liturgických tradic západních – římské mše, je obohacena částmi a prvky z východní pravoslavné Liturgie sv. Jana Zlatoústého, ale i z evangelické bohoslužby svým důrazem na zvěstování Božího slova a jeho aktualizaci v kázání i na společný zpěv duchovních písní. František Kalous charakterizoval Farského Liturgii tak, že „přidržuje se římského způsobu, jenž obohacuje prvky pravoslavnými i evandělickými, ale tak, že vše tvoří organický samostatný celek.“ Karel Farský zachoval v Liturgii základní formální strukturu římské mše, obohacuje ji prvky z modlitebního odkazu východní liturgie a vkládá do ní vlastní tvořivé invence v modernistickém stylu. K evangelické bohoslužbě se přiblížila vlivem protestantské teologie Božího slova v období zejména po druhé světové válce svým podtržením služby slovem a role kázání, aniž by tím ovšem ztratila svůj specifický vlastní charakter, daný svým původem v katolickém modernismu a zakotvením v mešní a svátostné zbožnosti. Je to zřejmé i ze studií, ve kterých se představitelé tzv. biblické teologie či teologie Božího slova - teologové Církve československé husitské, předně teolog Zdeněk Trtík, věnovali intenzivně právě liturgické tématice a výkladu svátosti večeře Páně slavené a přijímané v rámci bohoslužby.

Významný liturgista Církve československé husitské prof. Milan Salajka hovořil o tzv. „ekumenickém principu“. Je tím míněno obohacování vlastní bohoslužby prvky z pramenů a bohatství ekumenického dědictví. Tato ekumenická otevřenost Církve československé husitské, k níž dochází od 60. let 20. století, měla vliv na pohledy na vlastní bohoslužbu a na snahy o její reformu a obnovu. „Ekumenický liturgický princip“ však neznamená podle M. Salajky zbožnost, v níž jde o „těkavé ochutnávání a konzumování kdekoli a čehokoli, je to sdílení ve společenství, jemuž jsme se odevzdali“.

Současnou dobu můžeme charakterizovat nejen jako dobu ekumenismu, ale spíše jako čas širšího mezináboženského dialogu. I přes postupující sekularizaci v našem prostředí se projevuje zvýšený zájem o spiritualitu a o mystiku. V multináboženském a v multikulturním prostředí globálního světa se ukazuje významné znovunacházení společných křesťanských kořenů, respektive židovsko-křesťanských kořenů v jejich pestrosti a rozmanitosti. „Křesťanskou odpovědí pro zítřek bude opět najít a aktualizovat nesmírné duchovní bohatství křesťanství“ (O. Clément). Specifičnost Církve československé husitské v oblasti liturgie nemusí být ve spektru soudobého křesťanství chápána vzhledem k tradičním profilovaným bohoslužebným útvarům podezřele jako nedostatek, ale spíše naopak jako obohacení a příspěvek do duchovního bohatství křesťanství.

2. Jak rozuměl Liturgii dr. Karel Farský

I přes různé liturgické tvary, které jsou výsledkem inovací, jako například songové bohoslužby nebo další bohoslužebné formy místně uskutečňované, včetně tzv. Druhé liturgie, zůstává základní bohoslužbou Církve československé husitské Liturgie podle dr. Karla Farského. Tato Liturgie podle dr. Karla Farského tvoří střed bohoslužebné a duchovní identity Církve československé husitské. 

Karel Farský se k liturgické tématice vyjadřoval příležitostně ve spisech, kázáních a korespondenci. Významným pramenem pro poznání názorů prvního patriarchy dr. Karla Farského a jeho pohledů na bohoslužebnou problematiku v Církvi československé (husitské) je jeho rukopis s názvem „Liturgie“. Jedná se o poznámky k přednášce o liturgii k novosvěcencům z roku 1925. Její rukopis se dochoval zásluhou Františka Kalouse a později byl otištěn v Náboženské revui v roce 1942. Poznáváme zde zcela zřetelně, že pro Farského je středem Liturgie Ježíš Kristus a jeho oběť na kříži. Tato skutečnost má být zviditelněna i obrazem Ježíše Krista a centrálním umístěním symbolu kříže. „Nemá nikdy scházeti buď na stěně v pozadí oltáře za knězem, nebo na samém oltářním stolu zpodobení Krista, jehož oběť si liturgií zpřítomňujeme. Na stěnu hodí se větší obraz nebo kříž, na oltář do popředí tváří k obecenstvu malý stojatý křížek.“ Na rozdíl od protestantské bohoslužby byl Farským v liturgické terminologii zachován tradiční pojem „oběť“. V modlitebních textech se vyskytuje opakovaně slovo o Ježíšově utrpení a oběti a první ze tří částí bohoslužby vztahující se ke svátosti večeře Páně se nazývá „Obětování“. V modlitbě před zpřítomněním večeře Páně zaznívá motiv lidského utrpení, které je dáváno do vztahu ke Kristu a k jeho oběti: „A to všechno utrpení naše vezdejší ať posvěceno stejným údělem Jezu Krista, Pána našeho, vzbudí v nás všech něžný ohlas soucitu a lásky a co oběť tobě milá svolá milost tvou na nás.“ A v modlitbě sjednocení je o Ježíši Kristu řečeno, že „v oběť vynaloživ celou sílu duše, co jí v synu člověka jen býti utajeno může“ a zaznívá proklamace jeho jedinečné oběti přinášející spásu: „Budiž, Bože, dosti oběti té čisté, slavné, neposkvrněné a zlému konec.“ Zde je ohlas formulací z kánonu z římské mše: „oběť čistou (hostiam puram), oběť svatou (hostiam sanctam), oběť neposkvrněnou (hostiam immaculatam).“ Farský tradiční liturgický pojem „oběť“ chápal a vykládal specifickým způsobem jako „zpřítomnění“ oběti Ježíše Krista a ochotu člověka dát do služby Bohu sebe a své schopnosti.

Na svém počátku převzala Církev československá husitská řády z Římskokatolické církve se stěžejní zásadou „svobody svědomí“ a v případě bohoslužby se zásadou „dobrovolnosti“ účasti. Přes tuto větší volnost a variabilnost se však Farský stavěl proti liturgické libovůli a kladl důraz na jednotnost a řád liturgické služby. „Omylem nebo spíše hrubým nedopatřením jest domněnka značně rozšířená mezi duchovenstvem, že bohoslužebný řád je soukromou záležitostí toho kterého duchovního, že každý duchovní může si konati bohoslužby, jak uzná za dobré.“ Za závazný řád a podobu Liturgie považuje takové, které byly přijaty na sněmu.

Liturgie má podle něho koinonický a dialogický charakter. „Nová liturgie předpokládá vůbec ustavičnou vzájemnost mezi knězem a obecenstvem namnoze si vespolek odpovídající.“ Pro Farského liturgii je charakteristické, že ji slaví a koná společenství a není záležitostí jen kněze. Nepostradatelné pro liturgickou službu je proto společenství, třeba i méně početné (Mt 18,20). Liturgie vyžaduje dialog, rozhovor, vztah, neboť její pevnou součástí je zvěstování evangelia jako slovo předávané druhému. Předpokladem Liturgie je na jedné straně jak vztah k Bohu skrze Ježíše Krista, tak i na druhé straně vztah k člověku, respektive vzájemné vztahy společenství v Duchu svatém. Neboť její součástí je dělení se o chléb (lámání) a vzájemné podávání z kalicha (L 22,17). Nezastupitelný význam má společná modlitba, která je pod zvláštním Kristovým zaslíbením (Mt 18,19).

Farského přístup k bohoslužbě se vyznačuje otevřeností vůči tvořivému a uměleckému rozvíjení liturgického života po stránce stavební, hudební i liturgických oděvů. „Výrazem puritánství CČS není a nebude. Spíš naopak, bohoslužebné roucho dojde časem uměleckého vývoje směrem ke světlosti a radostnosti a jen umělecká netvořivost doby jest příčinou, že církev musí spokojovati se se základním nejjednodušším útvarem roucha – podobně jako ve svém stavitelství, pěvectví atd.“ Církev československá husitská se v prvních desetiletích vyznačovala velkou stavební činností, ale i četnými kulturními aktivitami (pěvecké sbory, umělecká tvorba, divadlo). Období dvojí totality a tzv. normalizace zastavilo slibné počáteční hledání o vystižení vlastní identity v podobě umělecké tvořivosti a přineslo v kulturním a uměleckém rozvíjení křesťanské bohoslužby spíše stagnaci určenou prakticismem a účelovostí danou nedostatkem finančních prostředků pro hodnotnější díla, ale i, až na výjimky, malou uměleckou invencí a nápaditostí v oblasti liturgického umění.  Liturgie vždy souvisela s uměním a tvořivostí a v čase označovaném jako „vizuální kultura“ je nezbytným požadavkem sdělení slovem doprovázet obrazovou imaginací. Pro liturgické umění platí kriteria umělecké a řemeslné kvality, ale i síla zvěstné myšlenky a její teologicky zdůvodnitelná oprávněnost ve vztahu k evangeliu Ježíše Krista a duchovním hodnotám Bible a tradice křesťanství.  Z poznámek k Liturgii poznáváme, že modernisticky orientovaný teolog Karel Farský odmítá sakramentálně-magické pojímání bohoslužebných předmětů a úkonů, když říká: „Kalich i paténa jsou pouze nádoby. Proto nemají s nimi býti konány úkony zdánlivě magické, jako by byly něco posvátného a mysticky účinného. Výjimečně lze kalichem žehnati. Ale lidu musí být smysl tohoto úkonu vyložen.“ Toto Farského zřetelné odmítání rituálního legalismu, magičnosti a zpředmětňování náboženských představ za účelem manipulace s nimi neznamená, že nemáme v současném liturgickém životě a praxi Církve československé husitské rozvíjet způsoby neverbální komunikace. Tato komunikace prostřednictvím viditelných znamení a názorných symbolů je žádoucí, avšak ve spojení se slovem.

3. Načrtnutí některých rysů liturgické identity Církve československé husitské

Pokusme se naznačit některé rysy identity Církve československé husitské týkající se jejího liturgického a spirituálního života. Jedním z rysů bohoslužby Církve československé husitské jako novodobé husitské církve je vyváženost části zvěstování a svátostné části. Historickými předpoklady této vyváženosti je husitská (utrakvistická) bohoslužba, v níž mělo důležité postavení jak čtení z Písma a kázání v mateřském jazyce, tak i přijímání svátosti večeře Páně pod obojí způsobou, podle čtyř pražských článků. Tím se utrakvistická bohoslužba lišila od bohoslužby Jednoty bratrské, která byla protestantskou bohoslužbou slova a večeře Páně se vysluhovala příležitostně. Teologickým zdůvodněním této vyváženosti a vzájemnosti slova a svátosti večeře Páně v bohoslužbě Církve československé husitské je jedno Boží slovo neboli Boží zjevení, které je obsahem jak zvěstování, tak i svátosti. „Svátost se od kázání neliší svým obsahem, jímž je Slovo Boží“ (ZV CČSH, ot. 309). Bůh se zjevuje skrze své Slovo, jak ve zvěstování, tak i ve svátosti. V bohoslužbě není středem kázání nebo eucharistie, ale Ježíš Kristus, který je přítomen ve svém slově skrze zvěstování a jako obětovaný a vzkříšený prostřednictvím svátostného jednání. Boží spásné sebesdělení a sebesdílení v Ježíši Kristu se mocí Ducha svatého uskutečňuje ve slovu a ve svátosti.

Dalším rysem Liturgie podle dr. Karla Farského je její syntetický charakter. Karel Farský měl na mysli liturgii, která by odrážela pravou katolicitu církve založenou na evangeliu Ježíše Krista. Tvoří syntézu liturgických prvků východních, západních a evangelických (reformačních), a přesto je samostatným organickým celkem. Propojují se v ní liturgické tradice západní a východní. Pramenná spojitost Liturgie dr. Karla Farského s pravoslavnou východní liturgií vynikla překladem D. Soukupové do církevně slovanského jazyka v roce 1963. Kulturně-historickým předpokladem je, že území Čech a Moravy se nachází v místě střetávání kultur západu a východu. Cyrilometodějská tradice s rozvinutou staroslověnskou kulturou, nacházející se mezi Byzancí a Římem a jejich vlivem, je toho dokladem. Zájem římskokatolických teologů o východní spiritualitu představuje zvláště dílo Tomáše kardinála Špidlíka. I současná mše Římskokatolické církve je při některých příležitostech obohacována prvky z pravoslavné východní a staroslověnské tradice. Příkladem může být mše slavená při národní pouti na svátek svatého Václava dne 28. září ve Staré Boleslavi, kdy v přímluvách se v odpovědích staroslověnsky zpívá „Gospodi pomiluj“ a před čtením evangelia zaznívají zpívaná blahoslavenství, která jsou typická pro východní liturgii. Na čerpání z různých liturgických tradic západních i východních je založena spiritualita Taizé oslovující v široké míře mladou generaci. I přes tento syntetický charakter, kdy dochází ke spojování východních a západních tradic, tvoří Liturgie podle dr. Karla Farského svébytný celek a typ specifické křesťanské bohoslužby novodobé husitské církve.

Třetím rysem přístupu k liturgické službě v Církvi československé husitské je odmítnutí sakramentálně-magického pojetí předmětů a úkonů. Gesta a úkony mají být doprovázeny srozumitelnými slovy, neboť gesta a rituály bez srozumitelných slov a vysvětlení jsou na úrovni magického působení. Proto sehrává významnou roli při slavení Liturgie a konání obřadů srozumitelné slovo biblické zvěsti. Liturgické předměty a úkony slouží biblické zvěsti. Jsou to znamení a symboly, které se podílejí na duchovní, neviditelné a transcendentní realitě - na svatém živém Bohu. Podle teologa P. Tillicha náboženské symboly duchovní realitu přibližují, odkrývají a zobrazují, ale neztotožňují se s ní v úplnosti. Tato účast symbolů na svatém není identitou. V okamžiku, kdy by docházelo ke ztotožnění symbolu s duchovní realitou, ke které odkazují, stává se symbol modlou. Bohoslužba je dynamickým dějstvím osobní víry vyjadřované slovní komunikací a jednáním věřících ve vztahu k osobnímu Bohu v Ježíši Kristu. Toto personalistické a koinonické pojetí založené na nepředmětných osobních vztazích věřících k Bohu v Ježíši Kristu patří k charakteristickým znakům Liturgie Církve československé husitské.

Za čtvrté jsou pro Církev československou husitskou charakteristickými rysy střídmost, střízlivost, neokázalost a jednoduchost, které se mají projevovat v bohoslužbě naší církve, v užívání liturgických oděvů i v prostoru a jeho zařízení a výzdobě. Tuto zásadu vyslovuje již na sněmu v roce 1924 František Kalous v „Řádu bohoslužebném“. V CČS má vládnout „jednoduchost, čistota a prostota, která vede k duchovnímu životu bez vnější okázalosti.“ Husitská reformace reagovala na přebujelou středověkou vnější okázalost tehdejších kostelů a projevů zbožnosti inklinující k pověrčivosti a magičnosti. Podobně i modernisté – první kněží CČSH - měli kritický postoj vůči projevům barokní zbožnosti. I přes důraz na prostotu a střízlivost v napodobení vzoru prvotní církve nebyli utrakvisté a ani luteráni představiteli obrazoborectví, ale navazovali na předcházející tradici a dávali prostor novým liturgickým a uměleckým dílům včetně oltářů, obrazů a soch. V utrakvismu byl obraz významným komunikačním mediem. Jednoduchost a prostota je jistě správným požadavkem úpravy liturgického prostoru Církve československé husitské. Na druhé straně není tento požadavek vázán výlučně na naši církev, nýbrž spíše je vlastní těm, kteří náležejí ke kalvínskému proudu reformace. Také liturgické hnutí v Římskokatolické církvi se v novodobé církevní architektuře projevuje trendem větší jednoduchosti a objevením prázdnoty jako znamení a zkušenosti přítomnosti Boha. Prázdnota a odstraňování viditelných zpředmětnění náboženských představ předcházejících generací věřících nemůže být samo o sobě cílem a řešením. Naopak je v současnosti potřeba dát větší prostor imaginaci a tvořivosti a posílit tak komunikaci prostřednictvím liturgických symbolů a uměleckých děl, která obstojí svojí duchovní hodnotou a kvalitou před biblicko-teologickými a uměleckými kriterii.   

Závěrečné teze

Identita není ničím statickým, ale naopak velmi dynamickým. To můžeme sledovat v případě bohoslužebného života Církve československé husitské od počátku až po současnost. Jeho ústřední linii tvoří Liturgie podle dr. Karla Farského.

Tento specifický typ křesťanské bohoslužby vychází historicky z modernistického reformního hnutí a jeho programu srozumitelnosti. Spojuje prvky římskokatolické mše, východní pravoslavné liturgie i evangelické bohoslužby. Liturgická identita CČSH s důrazem na kázání Božího slova i svátost večeře Páně navazuje na odkaz utrakvismu a české reformace.

Určující pro bohoslužbu Církve československé husitské je její christocentrický a pneumatický princip. Z hlediska porozumění jejímu tajemství je pro CČSH charakteristický biblický a teologický personalismus.

Identitu bohoslužby jako živého duchovního dialogu mezi Bohem a člověkem spoluutváří její řád, liturgické texty, jazyk, její styl, teologické porozumění, její vedení liturgem - duchovním i víra a zbožnost těch, kteří se na ní aktivně podílejí. 

Tomáš Butta
patriarcha 



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 19.01.2016 02:00 zobrazeno: 844x