WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

3. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Sk 2,32-47 Duch svatý a život církve

16.05.2016

Svatodušní kázání na ÚÚR - 16. květen 2016 

Sestry a bratři,

své svatodušní zamyšlení zaměřím ke třem otázkám. Jaký je vztah Ducha svatého a církve? Jaká je role Ducha svatého při uskutečňování společenství? Jaký je poměr Ducha svatého a řádu?

1. Duch a církev

V knize Skutky apoštolů je podáváno evangelistou Lukášem svědectví o seslání Ducha svatého. Ve stejné kapitole tohoto Lukášova spisu je současně zaznamenána zpráva o vzniku církve. Není správné stavět do protikladu Ducha a církev. I přes jistě správné vyzdvižení svrchovanosti Ducha svatého nad církev, obojí náleží k sobě. Jestliže se odehrává letniční div, pak jeho podstatným projevem je právě vznik církve. Letnice jsou slavností Ducha svatého i vzniku církve současně.

Pro církev se vyskytují v Písmu a tradici obrazy, jako je tělo, koráb – loď nebo vinice a další. Ale pozastavme se u obrazu těla, který užívá apoštol Pavel (1 K 12,27). Znamená něco velice reálného, lidský organismus z masa a kostí, viditelný a hmatatelný. Stejně tak církev je v tomto světě od letnic zcela zřetelnou skutečností, není to jen nějaká skrytá myšlenka nebo naše osobní představa. A obraz korábu, lodi zmítané na neklidných vodách tohoto světa, vyjadřuje určitou ohraničenost, zvláštní prostor, do kterého se musí nejprve vstoupit. A k tomuto vstupu patří křest a víra.

Kde je Duch, tam je církev. A kde je skutečná či pravá církev, tam musí být při díle i Duch jako základ jejího života. Jako tělo potřebuje oživujícího Ducha, jinak je mrtvé, jako koráb, který potřebuje pro svoji plavbu příznivý vítr, jinak se nedostane do cíle, jako vinice potřebuje vláhu shůry, jinak nevydá dobré plody, tak církev potřebuje Ducha.

2. Duch a společenství

Duch svatý nás vede do společenství a utváří společenství. Boží Duch znamená vzájemnost, sounáležitost, nejhlubší vztah lásky zakoušený ve společenství. V knize Skutky apoštolů je popsáno seslání Ducha svatého tak, že je tento dar dán společenství, apoštolům a dalším, kteří tam byli shromážděni (odkaz Sk 2,1nn). Byl tedy seslán a darován celému společenství, nikoli jen mimořádným jednotlivcům. Událost je popsána v náboženské obrazné řeči tak, že Duch je plamenem, který se rozdělil na mnoho dalších plamenů a plamínků a spočinul na apoštolech a dalších (Sk 2,3). Můžeme promýšlet tento obraz ohně tak, že si vybavíme zapalování svící jedné od druhé. Z jednoho plamínku se může zapálit nespočet svící a přitom je to tentýž plamen, tentýž oheň, tentýž svit a jas. Právě tak je Duch rozprostřený do společenství věřících. Každý věřící má v sobě mít jeho plamínek, jeho jiskru. To, co spojuje společenství, církev, je oheň Ducha, oheň jeho lásky v lidských srdcích.

3. Duch a řád

Duch vytváří společenství, ale toto společenství není libovůlí, nýbrž je založené na určitém řádu. Jistěže Duch svatý je svrchovaný a svobodný ve svém působení. Nedá se zachytit, zastavit, vtěsnat do našich snah a omezených představ. Je jako vítr. Duch svatý a jeho působení v dějinách a současnosti bývá spatřováno tak, že se projevuje různými hnutími, iniciativami a aktivitami. Duch není statický, ale dynamický. Přináší nové. Je potřebné rozlišovat, co je impulsem skutečně z Ducha svatého a co je lidské snažení a osobní zájem. V závěru Lukášova evangelia je vyslovena Kristova výzva: „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti“ (L 24,49). Nejde o horlivou aktivitu za každou cenu, ale jednání v souladu s Duchem. To je spojeno s postojem trpělivosti, očekávání na Ducha svatého, který ukazuje dobrou cestu navzdory všem našim různým pokusům a snahám.

Duch vyvolává nové hnutí, projevuje se svobodou a bezprostředností a zve na nové cesty. V knize Skutky apoštolů však není líčena církev tak, že by postrádala určitou organizaci, řád a pravidla. Zvláštní úlohu měli v jeruzalémské obci apoštolové (Sk 4,33.35) a v jiných sborech starší (Sk 14,23). Záležitosti se projednávaly ve společném shromáždění sněmu (Sk 15) a z něho vycházela závazná rozhodnutí (Sk 16,4). A apoštol Pavel, který tolik prosazoval svobodu oproti zákonu, korintskému sboru psal, že Bůh není Bohem zmatku, ale pokoje (1 K 14,33). V církvi se mají věci odehrávat „slušně“ a „spořádaně“ - „podle řádu“ v Bibli kralické (1 K 14,40).

Jak dlouho lidem vydrží spontánnost a prvotní nadšení? A kdyby se jednalo o aktivitu vyvolanou Duchem, nedojde za čas přece jen k vyvanutí Ducha? Z dějin církve poznáváme, že každé hnutí za čas získá organizační podobu. Mniši, kteří odešli na poušť, když chtěli žít ve společenství, tak museli žít podle daných pravidel. Původně zbožná a náboženská hnutí jednotlivců přijala velmi pevné řády a přísná pravidla. Reformační církve zdůrazňovaly sice osobní víru v Krista, ale i ony vytvářely řády, aby čelily špatně pojaté křesťanské svobodě.

Organizační uspořádání a řád je pro nás něco, co je v církvi považováno za méně významné. Dokonce za bezvýznamné. Podivuhodný řád a zákonitost svého druhu je i v Božím stvoření. Povahou Ducha je i tvořit řád, který slouží hodnotnému a smysluplnému životu společenství Kristovy církve.

Sestry a bratři,

slavení svatodušních svátků nám umožňuje poznávat mnohotvárné působení Božího Ducha. Duch je nevyčerpatelným životodárným zdrojem církve všech dob. Kéž vede i naši církev, obnovuje jednotlivá místní společenství a učí nás žít podle řádu své lásky. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 17.05.2016 09:59 zobrazeno: 384x