WebArchiv - archiv českého webu
Hus 2015 Setkání mládeže Na půl Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Druhá neděle po Velikonocích


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

1 Pa 29,10-14.16-17 - Přemýšlení o vzniku Církve československé husitské a o zásadě dobrovolnosti

Chtěl bych se s spolu s vámi, sestry a bratři, zamýšlet nad vznikem a posláním Církve československé husitské. V tomto roce je připomínáno více akcemi 80. výročí úmrtí dr. Karla Farského. Kdykoliv znovu  pročítám Farského životopis a sleduji kroky, které vedly k založení naší církve, je to pro mne poutavá četba spojená s napětím i s otazníky. Je to cesta velkého rozhodování a zápasu. Nabízely se dvě možnosti v řešení krize Římskokatolické církve té doby: buď opatrnost nebo radikálnost, buď vyčkávání nebo čin. Nebylo by vhodnější počkat a žádné reformy neuskutečňovat, když si to tehdy nejvyšší místa v Římě nepřála? Nabízela se dvě východiska: trpělivost nebo horlivost. Karel Farský se v uskutečňování reformních požadavků vyznačoval rozhodností a horlivostí, ne opatrností, ne sledováním vlastního prospěchu a zájmu. Věříme a vyznáváme, že Církev československá husitská vznikla působením Ducha svatého, který motivoval Farského jednání.
         Apoštolům o letnicích při zrodu křesťanské církve bylo posměšně vytýkáno, že jsou opilí (Sk 2,13). Ale oni říkali, že tomu tak není, neboť to, co se odehrávalo tehdy v Jeruzalémě způsobil Bůh sám svým svatým Duchem. O Církvi československé husitské se říkalo, že vznikla na schůzi kněží v Národním domě „u piva“.  Apoštolové se oddělili od židovství, ačkoliv to nezamýšleli, neboť Ježíš přišel předně pro židovský národ. Apoštolové opustili fakticky starobylou židovskou tradici a ustanovení a cele se přimkli k evangeliu Ježíše Krista. Nastoupili novou cestu k Bohu a získali tak svobodný přístup k němu (1J 3,21). Podobné hledání nové cesty a přístupu k Bohu nastoupil i dr. Karel Farský a bratři a sestry, kteří byli u zrodu Církve československé husitské. Je to vždy větší riziko vydat se novou cestou, než setrvávat na tom, co je staletími prověřené a ustálené. My jsme těmi, sestry a bratři, kteří máme svou vírou a službou potvrzovat v přítomné době správnost kroků Farského a ostatních, kteří podstoupili rozhodování víry a spolehli na Boha ve své době.

         Se vznikem naší církve jsou spojena tři data, tři důležité kroky – Vánoce 1919, 8. leden 1920 a 11. leden 1920. První datum je spojeno se slavením, druhé s ustanovením a třetí s obsahovým prohlášením. Novodobá husitská církev nevznikla na schůzi, ale v bohoslužebném prostoru. Slavení bohoslužby v českém jazyce je tím prvním krokem k utvoření samostatné církve. Jestliže Karel Farský o Velikonocích 1919 sloužil v Roprachticích v Podkrkonoší českou mši osamoceně, pak o Vánocích 1919 bohoslužba v národním jazyce probíhala v nespočtu kostelů. Slavení, uctívání a  chválení Boha a naslouchání evangeliu je zásadním duchovním motivem, ze kterého vznikla naše církev. Druhým krokem byla schůze kněží v Národním domě v Praze na Smíchově. Když sledujeme složité jednání, tak bylo zřejmé, že se z lidského pohledu vznikem nové církve nepočítalo. Řečníci vystupovali většinou proti tomu. Ale nakonec hlasování dopadlo nečekaně v prospěch vzniku nové církve, která v tu chvíli byla za vedení dr. Karla Farského ustavena. A třetím krokem se stalo prohlášení z 10. ledna 1920 přečtené z kazatelny dne 11. ledna v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí. Zde jasně zaznívá, že Československá církev je založená svým jménem jako „církev, to je sbor Páně, na základě evangelia Kristova.“ Současně je v dokumentu vyzdvižena křesťanská kultura a tradice, k níž patří Cyril a Metoděj, Mistr Jan Hus a Čeští bratři. Významným motivem prohlášení je zásada svobody svědomí a náboženského přesvědčení. Vedle této zásady svobody svědomí zde zaznívá ještě jedna zásada typická pro naši církev. Tím je dobrovolnost, zdobrovolnění. Na službách božích „jest účast dobrovolná“ (Prohlášení. V: Ideový vývoj CČS, Praha 1936, s. 328). Důvodem této zásady byla tehdejší zkušenost, neboť lidé se s nadšením a zcela spontánně zúčastňovali české bohoslužby.  Ale otázkou je, zda této dobrovolnosti dnes dobře rozumíme. Dobrovolností se zpravidla myslí, že je ponecháno rozhodnutí na člověku samém, zda něco chce nebo nechce. V tomto slově slyšíme však „dobrá vůle“. Člověk nemusí mít jen dobrou vůli, ale své jednání řídí jinými pohnutkami a zájmy. Špatně pochopená dobrovolnost, respektive jednání, ve kterém schází dobrá vůle, vede ke lhostejnosti a nezájmu. Například, když je vstupné dobrovolné, tak je buď plný košík bankovek a nebo se mu lidé zdálky vyhnou. Je přece na mém uvážení, zda něco dám nebo nedám! Z dobrovolnosti, lidské spontaneity a nadšení vznikají velké věci, ale na druhé straně kdybychom vše ponechali na dobrovolnosti, tak to nemusí vždy dobře dopadnout. Proto si hned od počátku někteří kladli otázku, zda dobrovolnost není vlastně slabostí naší církve. I ve Starém zákoně však čteme o dobrovolnosti, kdy byly Bohu přinášeny dobrovolné dary (Ex 36,3) a lidé se zavazovali dobrovolnými závazky (Dt 23,24). Když se stavěl Hospodinův chrám, tak se také hovoří o dobrovolné práci (1Pa 2,21). V modlitbě krále Davida je to velmi krásně vyjádřeno: „Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé svaté jméno. Vždyť  co jsem  já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary. Od tebe pochází všechno. Dáváme ti co jsme přijali z tvých rukou… Přinesl jsem všechny tyto dobrovolné dary z přímého srdce. A nyní vidím, jak radostně ti přináší dobrovolné dary tvůj lid, který je zde“ (1Pa 29,13-14. 17). Dobrovolnost vyžaduje vnitřní dospělost víry. Malé dítě musíme vzít za ruku a jít s ním na bohoslužby. Dospělý člověk má na to sám přijít a být o tom vnitřně přesvědčen, že to má pro něho význam a smysl. Musí vědět, že Ježíš Kristus nám dává vše, v životě nám pomáhá a spolehlivě nás vede do Otcova království. Ať jako při zrodu Církve československé husitské, tak i dnes ať evangelium v moci  Ducha svatého vzbuzuje a posiluje v nás pravou dobrovolnost. Taková dobrovolnost není naší lidskou libovůli a rozmarem, ale dílem Ducha svatého, který v nás probouzí jako tehdy v králi Davidovi trvalou vděčnost.



Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 20.06.2007 08:29 zobrazeno: 2807x