WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

24. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

1 Kr 8,26-43 - Sbor prostorem pro modlitby

Promluva k 80. výročí kaple M. J. Husa v Rokytnici nad Jizerou  – červen 2007

 

Sestry a bratři,

setkáváme se dnes v tomto útulném Sboru M. Jana Husa v Rokytnici nad Jizerou, který byl před 80 lety dostavován a otevírán. Toto výročí nás vede k zamyšlení nad smyslem bohoslužebného prostoru.

Četli jsme ze Starého zákona z l. knihy královské část kapitoly nadepsané „Posvěcení chrámu“. Židovský jeruzalémský chrám, postavený kolem roku 960 před Kristem za vlády třetího izraelského krále Šalomouna, byl velkolepý a nádherný. Všechno bylo zbudováno z drahého a vzácného materiálu. Vnitřek byl zhotoven z cedrového dřeva a zlata (viz 1 Kr 6. kap.). Když byla dokončena celá stavba i vnitřní vybavení, nadešla chvíle posvěcení chrámu. Na začátku slavnosti přenesli kněží z původního stanu setkávání do jeruzalémského chrámu schránu smlouvy – velkou pozlacenou truhlu, ve které bylo uloženo Desatero.

Po přenesení truhly s Desaterem se ujal slova sám král Šalomoun. Jeho řeč začíná díkůvzdáním a chválením Boha (v. 15). Na stavbě chrámu se podílelo velké množství lidí. Přesto to nebylo jen lidské dílo. Židovský chrám v Jeruzalémě byl vystaven z Boží milosti a s jeho pomocí. Také křesťanské kostely a naše sbory byly zbudovány s Boží pomocí. Platí to i o tomto sboru, který byl původně evangelickým kostelem a který užívá a o který pečuje husitská církev.

Po krátkém slovu k lidem se obrací Šalomoun k Nejvyššímu dlouhou modlitbou. „Šalomoun se v přítomnosti celého shromáždění Izraele postavil před Hospodinův oltář a rozprostřel dlaně k nebi.“ Část této jeho modlitby jsme slyšeli jako první biblické čtení a na její obsah bych chtěl zaměřit vaši pozornost.

Šalomoun v této modlitbě klade otázku: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (v. 27). Boha – Pána a Stvořitele nebe a země nelze v žádném případě vázat na určité místo, na nějaký omezený prostor, i kdyby to byl prostor sebeposvátnějšího chrámu. Je nade vším. Je Duch. Je přítomný všude, kdekoli on chce. Šalomoun si uvědomuje, že jestliže se Bůh sklání k lidem, naslouchá modlitbám pronášeným v chrámu a jestliže je zde přítomen, pak to není nic samozřejmého a jednou pro vždy daného, ale je to projevem jeho veliké milosti a slitovné lásky. Proto pokorně prosí: „Hospodine, skloň se k modlitbě svého služebníka a k jeho prosbě o smilování“ (v. 28). Taková pokora před Boží svrchovaností má být i v našem srdci, kdykoli přicházíme do sboru a kdykoli se modlíme k Bohu. Jako tehdy jeruzalémský chrám, tak i sbor je místem pro společnou i osobní modlitbu. Jistě – Bůh slyší upřímnou, opravdovou modlitbu kdekoliv – doma nebo v přírodě. Zdejší kraj s výhledem na hory vybízí k modlitbě uprostřed přírody. Současně platí, že právě kostely, sbory, kaple a modlitebny jsou především místem modlitby, prostorem pro rozhovor s Nejvyšším. Pro člověka v jakékoliv situaci, ať prožívá radost i úzkost, má být otevřen chrám.

Izraelci přicházeli do chrámu, když ve svém životě zakusili nespravedlnost, příkoří. Toužili po tom, aby Bůh sjednal nápravu. Šalomoun se modlí: „Zasáhni a rozsuď své služebníky, prohlas svévolníka za svévolného a odplať mu podle jeho cesty, a prohlas spravedlivého a odměň jej podle jeho spravedlnosti.“ (v. 32)

Svou záležitost, svůj spor předkládali Izraelci Bohu. Právě v chrámu nabývali jistotu, že Bůh toho, kdo je oddán spravedlnosti, neopustí. Dokladem toho je Žalm 73: „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni … Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprve, když jsem vstoupil do Boží svatyně, pochopil jsem, jaký vezmou konec“ (v. 13.15-16). I my, když vstoupíme do chrámu, můžeme se dívat na své problémy, které nás obtěžkávají v rodinných vztazích, v zaměstnání a jinde z určitého odstupu a nadhledu. Můžeme je odevzdat Bohu, opustit povrchní vidění a prosit o sílu, abychom se v unáhleném jednání nedopustili něčeho zlého, co by již nešlo vrátit a čeho bychom mohli později litovat.

Izraelci se obraceli v chrámu k Bohu, když trpěli jakoukoliv nouzí, když prohráli v boji, když byl nedostatek vody, když je ohrožovaly nejrůznější nemoci. Jejich modlitba v chrámě byla projevem víry. Ten, kdo se modlí, a to nejen za sebe, ale i za druhé, věří, že Bůh v Kristu má moc zachránit a pomoci. Je tedy sbor místem modliteb, v nichž jsou obsaženy naše životní potřeby a nejrůznější prosby. Nejen prosby, ale také chvály a díkůvzdání mají naplňovat prostor našich sborů. Vyslovené prosby a díky zde mezi stěnami nezůstávají. Nesou se k Bohu. Sbor je místem, kterého se dotýká věčnost. Kostel je otevřen směrem k Bohu.

Nedávno mě zaujala představa jednoho architekta, který navrhuje nový ekumenický kostel. Tato stavba má sloužit nejen křesťanským církvím, ale také židovství a jiným náboženstvím. Z tohoto důvodu tam nemá být žádný viditelný symbol – žádný kříž nebo symbol Boží Trojice. Podle představy architekta by taková stavba měla být co nejvíce otevřena všem. Žádná církev by se neměla v tomto prostoru „zabydlet“. Je možné pouze přijít, vykonat náboženský obřad a zase odejít. Výsledkem takto pojatého kostela je zcela prázdný prostor, do kterého jediným oknem proniká světlo. Ale je toto skutečný Boží dům či dům církve? Nemá být naopak kostel místem, kde jsme doma? Určité „zabydlení“ je nutné. Je to přece můj sbor! Je to náš duchovní domov! Ano, kostel je duchovním domovem pro různé generace, kde se lidé střídají a mění. Lidé přicházejí a odcházejí. A právě proto je důležité do tohoto prostoru vtisknout něco, co vyjadřuje naši přítomnou víru. Prostor sboru je třeba zadýchat životem. Je to náš duchovní domov. Domov znamená zázemí, jistotu, místo, kam rádi přicházíme. Kde se cítíme dobře. Domov však neznamená izolaci a uzavřenost. Domov má být otevřen pro hosty a příchozím nabízet pohostinnost. I toto nalezneme v Šalomounových slovech: „Také přijde-li cizinec, který není z Izraele, tvého lidu, přijde-li ze vzdálené země kvůli tvému jménu, přijde-li  a bude se modlit,  vyslyš jej, Bože, … aby poznaly tvé jméno všechny národy země.“ Kostel, sbor má být přístupný i pro jiné lidi. Vidíme, že už židovský chrám byl otevřen pro cizince, pro pohany! Kostel, sbor slouží nejen nám, ale pohostinnost domova mají zakusit i jiní hledající a toužící lidé.

Sestry a bratři,

v den výročí tohoto sboru prosíme Šalomounovými slovy: „Ať jsou tvé oči upřeny na tento dům v noci i ve dne, na toto místo, o kterém jsi řekl, že tam bude dlít tvé jméno“ (v. 29). Je to i naše prosba o Boží pozornost a přízeň, o jeho přítomnost zde, o vyslýchání našich osobních a společných modliteb v tomto sboru. Amen.



Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 28.06.2007 12:47 zobrazeno: 3035x