WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

12. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

13. září
Seminář Poslání CČSH v současné společnosti

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Ř 4,1-5.13-17 Příklad Abrahamovy víry

13.03.2017

Kázání na 2. postní neděli na ÚÚR - 13. 3. 2017 

Sestry a bratři,

tento rok jsme vyhlásili v Církvi československé husitské jako „rok reformace“. Je zde návaznost na 500. výročí vystoupení německého reformátora Dr. Martina Luthera v roce 1517. Je zvláštní shodou, že právě na tento liturgický rok připadá podle Ekumenického lekcionáře jako epištolní čtení na pokračování list Římanům. Byl to právě list Římanům, který Martin Luther vykládal a znovu tak objevoval osvobozující učení apoštola Pavla o spravedlnosti z víry a ničím nezasloužené Boží milosti. Toto učení nám může připadat jednostranné. Ale jednostrannost a vyzdvižení určitého důrazu a zřetele právě v konkrétní situaci a v konkrétním čase přináší blahodárný pohyb. Jednostrannost může být právě rysem osobnosti a výrazem schopnosti naslouchat Bohu a předávat a přinášet v pravou chvíli pravé slovo.

List Římanům nás provází o nedělích v postním čase. Ve čtení na 2. Postní neděli je obsaženo vše podstatné, co z apoštola Pavla zdůraznila Lutherova reformace. Tím je soustředěnost na Písmo svaté a jeho autorita. „Co říká Písmo?“ klade otázku apoštol Pavel (Ř 4,3; srov. Ga 4,30). Je zde i ústřední výpověď o spravedlnosti z víry, tzv. učení o ospravedlnění z víry. „Mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti,“ slyšíme v listě Římanům (Ř 4,16).

Apoštol Pavel opakovaně vyslovuje svoje ústřední poselství vycházející z Kristova evangelia – spravedlnost je z víry a Boží milosti, nikoli ze skutků Zákona. Tuto svoji ústřední výpověď dokládá Písmem – Starým zákonem. Pavel byl zběhlý a bystrý vykladač Písma. Jako židovský učenec a farizeus znal Písmo důvěrně (Fp 3,5). Jako ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista, svým výkladem vrhá na posvátné texty Starého zákona nové světlo.

Výpověď o spravedlnosti z víry dokládá na postavě Abrahama. Abraham v židovství platil za prototyp, vzor a příklad spravedlivého člověka. Odešel na Boží pokyn do zaslíbené země. Usiloval o záchranu Lota a byl ochoten obětovat i svého vlastního syna Izáka. Ale, jak je to skutečně s Abrahamovou spravedlností? Byla to dokonalost vytvořená vlastní silou a vlastními schopnostmi?  Ne, byla to spravedlnost „připočtená“ (Gn 15,6; srov. Ř 4,3.11.16). Byla to spravedlnost darovaná a získaná z Boží milosti. Pavel se vyrovnává se třemi vžitými názory své doby na Abrahama, které uvádí na pravou míru.

Tím prvním vžitým pohledem na Abrahama je obraz zbožného člověka. Abraham byl přece zbožný. Ale Pavel naopak mluví o tom, že Abraham byl „bezbožný“ (srov. Ř 4,5). Tím naráží na jeho pohanský původ. Pocházel z Uru Kaldejského, kde nebyla pěstována pravá víra v jediného Hospodina, ale naopak pohanské mnohobožství. Abraham je tedy Bohem povolán a vyvolen bez jakýchkoli zásluh.

Druhá vžitá představa je, že Abraham je tělesný praotec Izraele. Podle tohoto pojetí je potomkem Abrahama židovský národ a ti, kteří k němu náležejí. Podle apoštola Pavla nejsou potomci Abrahama vázáni jen na židovský národ. V zaslíbení daném Abrahamovi je tato šíře a otevřenost pro mnohé vyjádřena (Gn 12,3: srov. Ř 4,17). Abraham je praotcem všech věřících. Nezáleží na původu, ale rozhodující je víra (srov. Ga 3,7).

Třetí představa je, že Abrahamova víra se vázala na konkrétní zaslíbenou zemi a pozemskou skutečnost. Abraham spolehl na Hospodina a šel do země, kterou mu ukázal. Abrahamova víra však byla silnou vírou a nebyla vázána jen na pozemskou skutečnost, ale byla upnuta k věčnosti. Upínal se k věčné vlasti (srov. Žd 11,9-11). Věřil Bohu, který „dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není“ (Ř 4,17). Abrahamova víra byla již velikonoční vírou. Již v sobě předznamenává a obsahuje velikonoční tajemství Kristova kříže a vzkříšení. Bůh křísí z hrobu noci svého ukřižovaného Syna a v něm dává věčný život všem, kteří v něho věří (J 3,16).

Ústředním tématem je spravedlnost z víry. Tím jdeme k tomu podstatnému. V postním čase jsme postaveni před otázku, jak je to s naší spravedlností. Jsme spravedlivými? Kde je míra, kterou se naše spravedlnost měří? Když se poměřujeme s ostatními, tak se cítíme být přece jen o trošku lepší než oni. Když se poměřujeme s přikázáním Zákona – Desatera Božích přikázání, tak si říkáme, že zas na tom tak úplně špatně nejsme. Některá přikázání se snažíme zachovávat a viditelně je nepřestupujeme. Když se ale začneme poměřovat s Ježíšem, s mírou jeho lásky, tak zjišťujeme, že zase tak dobře na tom nejsme. Je zde propastný rozdíl mezi Ježíšem a námi. Jsou dva přístupy, které můžeme zvolit, ale duchovní prospěch nám to nepřinese. Buď se považujeme za dokonalé a spravedlivé, své chyby a nedostatky zastíráme, tváříme se, že nejsou a všechno je v pořádku. Ale dlouhodobě to klid nepřinese. Anebo se stále trápíme svojí nedokonalostí a ubírá nám to životní radost. Ani jedno ani druhé. Máme hledět zrakem víry na Krista. Bůh skrze Krista nám dává svou spravedlnost. Můžeme důvěřovat v jeho milost, kterou se před námi otevírá nová budoucnost.  Můžeme spolehnout na Boha a jeho slovo, na jeho zaslíbení. To je skutečná víra, kterou se i my můžeme přiřazovat mezi potomky Abrahamovy. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 03.04.2017 03:53 zobrazeno: 136x