WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

17. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Uplatnění žen v prvotním křesťanství a v církvi dnes

03.05.2017

Článek do ČZ 20/2017

Aktivní uplatnění žen v prvotním křesťanství je zřejmé ze svědectví Nového zákona i z dalších pramenů. Je určitým zdůvodněním současné praxe, kdy například v Církvi československé husitské jsou v duchovenském sboru zastoupeny ženy přibližně polovinou. Po několik desetiletí ženy s kněžským nebo jáhenským svěcením vykonávají v naší církvi duchovenskou službu, mnohé se věnují na základě pověření kazatelským, katechetickým a pastoračním činnostem.

Výchozí situací v křesťanské církvi je rovnocennost a vzájemnost vycházející ze slov Ježíše Krista: „Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří“ (Mt 23,8). Všichni, kteří vírou přijali Ježíše Krista jako svého Učitele – autoritu života, jsou jeho učedníky a učednicemi, ať již muži nebo ženy. Jedno z nejstarších označení církve či křesťanů je „učedníci“. Jakkoli je to v Novém zákoně užíváno ojediněle, setkáváme se zde s výrazem „učednice“ (řec. mathetria). Je takto označena například křesťanka Tabita (Sk 9,36). Skutečnost, že mezi učedníky Ježíše nepatřili jen muži, ale i ženy, nám dokládá postava Marie z Magdaly, která oslovuje Ježíše „můj učiteli“, hebrejsky či aramejsky „Rabbuni“ (J 20,16).

Dalším starobylým označením křesťanské církve je „bratři“ (srov. Mt 28,10; J 20,17). Jeho následovníci byli samotným Ježíšem označeni za jeho bratry a jeho sestry (Mk 3,34-35). Závěr Pavlova listu Římanům dokládá užívání výrazu a oslovení „sestra“ v prvotním křesťanství. Pavel mluví o křesťance Foibé jako o „naší sestře“. Doporučuje ji jako „vlastní sestru“ a přeje si, aby byla přijímána jako Kristova služebnice tam, kam je posílána (Ř 16,1). 

Pavel také neřeší, že by se žena neměla ve shromáždění aktivně projevovat – hlasitou modlitbou nebo prorocky promlouvat, to znamená zvěstovat Boží slovo, ale zabývá se otázkou zahalování hlavy ženy podle tehdejší zvyklosti (1 K 11,5-6). Již ve Starém zákoně se setkáváme s tím, že k prorockému úkolu nebyli povoláni jen muži, ale i ženy, jako Miriam podílející se na bohoslužbě a oslavě Hospodina (Ex 15,20-21) nebo vůdčí postava Debora (Sd 4,5-6.14). V Novém zákoně evangelista a jáhen Filip měl dcery, které se věnovaly prorockému úkolu (Sk 21,9). Zaslíbení daru Ducha svatého, projevujícího se i darem proroctví a zvěstování Boží vůle, se vztahuje na muže i ženy (Jl 3,1-2; Sk 2,17-18).

Ženy sice nejsou jmenovitě uváděny v seznamech apoštolů, ale doprovázely na cestách apoštoly, jako Petrova věřící manželka (1 K 9,5). Pavel jmenuje ženy ve spojitosti s „prací na díle Páně“. Uvádí i konkrétní jména těchto žen, jako jsou Tryfiána, Tryfósa a Persida (Ř 16,12), zřejmě s oceněním jejich diakonické práce, ale i misijní a evangelizační činnosti. Významnou evangelizační pracovnicí byla Priska, manželka Akvily (Ř 16,3-4). Oba se vyznačovali horlivostí v šíření evangelia (Sk 18,1-3). V jejich domě v Korintu se také shromažďovala církev k bohoslužbě (Ř 16,5; 1 K 16,19).

Co je zcela zřejmé ze svědectví Nového zákona i dalších pramenů, že ženy v počátku křesťanství vykonávaly jáhenskou službu (Ř 16,1; 1 Tm 3,11). V křesťanství jde podle Ježíše především o službu (diakonii) a nikoli o vůdčí pozici, neboť Ježíš sám je tím, kdo druhým slouží (L 22,26-27).  Do jáhenské služby byli ustanovováni vzkládáním rukou muži po dosažení věku dvaceti pěti let, avšak ženy byly ustanovovány až po čtyřiceti letech (viz 14. pravidlo konstantinopolského koncilu). Jáhenky (diakonisy) v rané církvi byly počítány mezi duchovní.

Vývoj však směřoval k tomu, že v křesťanství, jak východním, tak i západním, se kněžská i jáhenská služba stala záležitostí výlučně mužů. Bylo tomu tak i u církví vzešlých z reformace. Přesto ve 20. století v období po druhé světové válce byly bariéry a hranice v různých povoláních mezi muži a ženami posouvány a odstraňovány. Bylo tomu tak i v případě povolání faráře, kdy ženy se staly v řadě církví, včetně Církve československé husitské, farářkami a nositelkami duchovenské služby v její plnosti. Může to být i tím, že církve vzešlé z reformace či reformních proudů a hnutí, vycházejí spíše z duchovně-prorockého pojetí církevní služby než tradiční církve, vycházející z hierarchicko-kněžského založení.

Praxe kněžského svěcení udělovaného ženám se v čase po druhé světové válce prosadila a ujala v Církvi československé husitské bez zvláštních diskusí a nutnosti ji zdůvodňovat. Ženy se před tím v naší církvi věnovaly aktivně zejména sociální práci, ale i katechetické činnosti jako učitelky náboženství. V Základech víry CČSH přijatých roku 1971 není o svěcení žen v souvislosti s kněžským svěcením pojednáváno. V Řádu duchovenské služby z roku 1981 je však řečeno, že „(CCŠH) ze svých řad vybírá osvědčené bratry a sestry a po prověření jejich připravenosti a způsobilosti je vysílá ke kněžským službám…“ (Usnesení VI. řádného sněmu CČSH, s. 74). Ve sněmovním dokumentu „Služby v církvi“, přijatém na VIII. sněmu v roce 2014, je přímo výslovně uvedeno: „Od roku 1947 se v Církvi československé husitské uděluje kněžské svěcení také ženám“ (VIII. sněm CČSH, s. 29).

Duchovenská práce jako celoživotní nasazení, přijaté za své ve svátosti kněžského svěcení, je v současných podmínkách velmi náročná a vyžaduje jak dobrou odbornou kvalifikaci, tak i určité zvláštní charisma. Je potěšující, když i dnes o duchovenskou a laickou službu projevují svůj zájem jak muži, tak i ženy. Právě ženy svými specifickými charismaty i s vrozeným citem se dobře uplatňují v oblasti duchovní péče o děti a mladou generaci, velmi důležité pro budoucnost církve. Věnují se i sociální a diakonické práci, ekumenickým vztahům a spolupráci, působí v kulturní oblasti a pracují odborně teologicky. Podílejí se na duchovenské službě v celém jejím rozsahu, ale i na správě, organizaci a vedení církve ve volených orgánech. Ženy oddané vírou Ježíši Kristu, odborně připravené a otevřené působení Ducha svatého, mají shodné předpoklady pro duchovenskou službu, jako je tomu v případě mužů.

Tomáš Butta

patriarcha



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.06.2017 03:34 zobrazeno: 117x