WebArchiv - archiv českého webu

1 Te 5,16-24 Čím máme naplňovat čas očekávání na příchod Pána

17.12.2017

Kázání na 3. neděli adventní v Husově sboru v Praze–Vršovicích - 17 .12. 2017

Sestry a bratři,

v adventním čase jsou při bohoslužbě zvolena jako epištolní čtení ta místa z novozákonních listů, která obsahují poselství o druhém příchodu Ježíše Krista. Řecké slovo parúsia znamená přítomnost i příchod. Od počátku křesťanství je tento druhý příchod Ježíše očekáván. První generace křesťanů žila touto živou nadějí a intenzívním očekáváním příchodu Krista a jeho přítomností v plnosti. Tato naděje je obsažena i v 1. listě apoštola Pavla adresovaném do řeckého města Tesaloniky či Soluně (1Te 1,1). Ale tento list byl určen i k dalšímu předčítání v různých sborech a shromáždění křesťanů (1Te 5,27). Úryvek z tohoto listu je zařazen do čtení pro tuto 3. adventní neděli. I my jsme v situaci očekávání Ježíše Krista. Jak a čím máme jako křesťané tento čas naplňovat? Na to nám dává odpověď apoštol Pavel ve svém listě v 5. kapitole. Máme tento čas prožívat jako čas radosti – „Stále se radujte“. Má být spojen tento čas s modlitbou – „v modlitbách neustávejte“. Máme se chránit od zlého a držet se toho, co je dobré – „dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě“. Čas adventu má být tedy čas radosti, čas modlitby a čas konání dobra.

Nejprve tedy k té radosti. V našem životě zakoušíme neustále u druhých i na sobě proměny nálad. Z něčeho se chvíli těšíme, ale pak se dostavuje zklamání. Možná zakoušíme více obav, smutku, sklíčenosti a trápení než radosti. Žádná radost také trvale nevydrží. Jak to tedy apoštol Pavel myslí? Znamená to mít zdroj své útěchy a radosti v Bohu, ať prožíváme cokoli. Jako křesťané nemáme být trvale zachmuřenými, ale máme být otevřeni radosti a dokázat se s druhými radovat (Ř 12,15a). Tím se myslí také schopnost dokázat se radovat z Vánoc. Vždyť po všech těch starostech, napětí, shonu, spojenými s předvánoční dobou, přece jen se o Vánocích dostavuje úleva a prožitek radosti v kruhu blízkých, s vánoční hudbou a zpěvem navozujícími radostné okamžiky. Pro nás křesťany nejsou Vánoce jen důvodem ke chvilkové a vnější radosti, ale jsou vyhlížením k Ježíšovi, který nám přináší skutečnou radost. Kéž dokážeme otevírat své srdce této radosti, která je radostí Božího království. Je – řečeno slovy Písma – „potěšením truchlících na Sionu“ (Iz 61, 2-3) šťastným úsměvem těch, kteří dříve zakusili bolest a pláč (Mt 5,4).

To druhé, čím máme naplňovat adventní čas, je podle apoštola Pavla modlitba. I na jiných místech mluví Pavel o vytrvalosti v modlitbě (Ř 12,12; Ko 4,2 srov. L 18,1). Není to výzva jen pro ty, kteří žijí vědomě kontemplativním životem? Je pro nás. Nenacházíme si však někdy čas na modlitbu. Jsme zavaleni starostmi a povinnostmi, které se snažíme ze svých sil ustát. Ale jde to těžko. Právě v modlitbě můžeme odevzdat Bohu své starosti a trápení. Můžeme získat potřebný odstup a nadhled, kdy si uvědomíme, že vše nezáleží jen na nás samotných. Potřebujeme se oprostit od starostí a načerpat klid a sílu, a to je možné právě v modlitbě. Modlitba však není jen volání k Bohu v úzkostech, ale má být i naším vděčným děkováním. A je důvod za mnohé stále Bohu děkovat. Nejen modlitbou, ale i aktivním jednáním má být vyplňováno adventní očekávání. Lidé modlitby a bohatého vnitřního duchovního života bývají zpravidla i velmi aktivní. Je tomu tak proto, že jim modlitba zprostředkovává sílá a také umožňuje vidět to, co je skutečně dobré a psotné. Jestliže jako křesťané máme konat dobro, upnou se k němu, pak jej musíme nejprve zcela zřetelně rozpoznat – zkoumáním, zjištěním „Zkoumejte všechno“ radí apoštol. Prvním krokem k tomu, abychom mohli vykonat něco dobrého a zcela se pro to nasadit, je poznání, že je to opravdu dobré a správné. Někdy je nám to zřejmé hned, jindy trvá velmi dlouho, než nás přivede Bůh k tomu, abychom rozpoznali, co je správné a dobré, to nejen pro nás, ale i pro druhé lidi, pro církev, která je jeho lidem. Musíme stále čelit negativismu, se kterým se potýkáme. „Všechno je špatné“. „Nic nemá cenu“. „Všechno je zbytečné“. „Nikdo není dost dobrý.“ „Všichni jsou špatní.“ Takové názory slyšíme, ale nemáme takovému negativismu podléhat. Naopak máme v církvi i společnosti usilovat o něco dobrého a prosazovat to i přes překážky, které přicházejí. I malé vykonání dobra je mnohem víc než pasivní přemýšlení o sebelepších velikých věcech a činech.

Jak máme naplňovat adventní čas? Na to nám dává odpověď Boží slovo v 1. listě apoštola Pavla Tesalonickým. Máme žít vnitřní radostností víry. Máme mít čas pro duchovní život a pro modlitbu. A máme se nasazovat pro dobro, které přesahuje náš osobní zájem. Kéž toho jsme jeho milostí schopni a dokážeme to. Amen.

 



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 26.03.2018 03:25 zobrazeno: 147x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus