WebArchiv - archiv českého webu

Př 3,1-7 Poznávej ho na všech svých cestách

12.06.2018

Kázání na výročí patriarchů v Husově sboru v Praze-Dejvicích dne 12. června 2018

Sestry a bratři,

v měsíci červnu se setkáváme zde v Husově sboru v Praze – Dejvicích, abychom v modlitbě poděkovali za víru a dílo dr. Karla Farského, dr. Františka Kováře a dalších osobností našich patriarchů a prosili, aby Bůh naši církev obnovoval a vedl v tomto i budoucím čase a dával nám schopnost a vůli v jejich díle pokračovat, abychom radostně sloužili Bohu a účinně pomáhali lidem, jako to činili oni.

Na řetězu či kříži, který nosí patriarchové naší církve je vyryta výzva: „Jděte a učte.“ Je to výňatek z „apoštolského poslání“ podle Matoušova evangelia: „Jděte ke všem národům, získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto světa“ (Mt 28,19-20). Výzva se zaměřuje na Ježíšem určený úkol „jít“ a „učit“. „Jděte“ znamená, že církev je na cestě, je stále v pohybu. Následuje svého Pána ve světě, jako předcházel vzkříšený Ježíš své učedníky do Galileje (Mt 28,7). A „Učte“ nám připomíná, že církev je učící se společenství a zdrojem tohoto učení je sám Ježíš a jeho učitelská autorita. K tomuto dni 12. června, kdy si připomínáme patriarchu Karla Farského, je stanoveno v našem lekcionáři řady B čtení z knihy Přísloví. V tomto oddíle je obsaženo jak „učení“, tak i „cesta“. „Na mé učení nezapomínej“ (Př 3,1). „Poznávej ho na všech svých cestách“ (Př 3,6). Jako dva důležité úkoly patriarchy jsou chápány ve smyslu „jít a učit“ – „cestování“ a „vyučování“. Ale i farář má jít a vycházet k druhým. Nemůže být někde schován, ale musí vycházet, alespoň občas má jít mezi lidi, neboť oni sami dnes většinou nepřijdou. A cestování se také týká sester farářek a bratří farářů. Zvláště, když spravují více náboženských obcí a některé jsou daleko od sebe, tak stráví hodně času na cestách. Ale hodně času tráví cestováním právě biskup a patriarcha.

Dr. Karel Farský byl stále na cestách, konal bohoslužby, přednášel a zakládal náboženské obce. Druhý patriarcha dr. Gustav Adolf Procházka také byl často na cestách. Jeho cesty byly spojeny s poklepáváním základních kamenů a s otevíráním nových kostelů, nově zbudovaných sborů, které z nesmírné obětavosti věřících rostly z ničeho takřka před očima. I když třetí patriarcha dr. František Kovář byl přísný vědec, který trávil mnoho času mezi knihami, přesto i on cestoval a navštěvoval náboženské obce při nejrůznějších příležitostech. Čtvrtý patriarcha dr. Miroslav Novák cestoval velmi často do zahraničí, ale byl v hojné míře zván i do náboženských obcí. Pátý patriarcha Vratislav Štěpánek cestoval v době po roce 1989 a jeho cesty byly příslibem nové naděje pro naši církev, ekumenu i společnost. Bratr Josef Špak – šestý patriarcha podnikal mnohé cesty, aby slavil s bratřími a sestrami liturgii a chválil Boha zpěvem a předával jim bezprostředním vřelým způsobem evangelium Ježíšovo a učení z Písma svatého.

Cestou se však nemyslí jen cestování autem, vlakem, autobusem, letadlem, lodí, na kole nebo pěšky, ale jedná se o životní cestu v obrazném významu. Je to naše vnitřní zaměření a směrování a všechny ty i události a situace, které během let postupně prožíváme v životě i ve službě v církvi. Tím posledním cílem naší životní cesty je Bůh sám, kterého můžeme a máme na své životní cestě poznávat. „Poznávej ho na všech svých cestách.“

Ale někdy naše cesty vedou různými oklikami, přes různé překážky, které nám vstupují do cesty. A někdy i my sami se z Boží přímé a úzké cesty vzdalujeme a hledáme pohodlnější cestu, a ztrácíme tím dobrý směr. Některé naše cesty jsou křivolaké, plné balvanů lidské neoblomnosti a tvrdosti a zarostlé trním starostí i plevelem lhostejnosti. Cesty potřebují spravit, aby se po nich dalo jít, silnice potřebují opravit, aby se po nich mohlo bezpečněji cestovat. V kralické Bibli je řečeno, že Bůh „spravuje“ naše stezky. A v ekumenickém překladu je to vyjádřeno tak, že Bůh sám „napřímí“ naše stezky. V tom je velká naděje. Někdy máme v určitých chvílích pocit, že jdeme sami, že Bůh je vzdálen nebo že cesta končí. Ale on je s námi na našich cestách a jeho trpělivá láska dokáže napřímit i naše stezky. Ono „jděte“ jde tedy ve znamení této naděje, že Bůh sám nás v životě a službě vede, doprovází nás svou shovívanou láskou a obnoví a napřímí i to, čím jsme se od něho někdy vzdálili a nedokázali naplnit vždy svůj úkol pro lidskou slabost a naši nedokonalost zrovna nejlépe.

Nepřísluší nám posuzovat druhé, ale máme se soustředit na to, jaká byla a je naše cesta. Zda je to skutečně cesta za Kristem a s Kristem. Tuto cestu hledali a po ní usilovali jít i ti, na které dnes myslíme. Oni šli k lidem a učili je ve smyslu výzvy „Jděte a učte.“

Farský, Procházka, Kovář a další osobnosti z první generace Církve československé husitské jsou označováni jako „zakladatelé“ či „spoluzakladatelé“. Skutečně myšlenkově i fyzicky položili svým úsilím základ nové křesťanské církve, aby Ježíšovo učení se šířilo v nové době a oslovovalo lidi, kteří ztrácejí víru, kteří pochybují, jsou zklamáni historickým křesťanstvím a jsou nedůvěřivými vůči církvi. A oni dokázali mnohé nadchnout pro Ježíše a vyvolat v lidech udivující obětavost a lásku k církvi, kterou konkrétně projevovali stavbou nových kostelů, na kterých se mnozí podíleli a vyjadřovali tak, že chtějí být blíž Kristu, blíž Bohu a společně vytvářet bratrské společenství vzájemného zájmu, podpory a účinné lásky, jejím zdrojem je Ježíš obětující se pro svět a za život a spásu každého člověka. Na tomto základě máme budovat církev dnes i my. Nazýváme Farského, Kováře a další našimi „duchovními otci“, kteří nám něco předali a odkázali, a my máme být obrazně řečeno jejich syny a dcerami. Jsou to také naši učitelé víry a my jsme jejich žáci. Promlouvají k nám i přes desetiletí, která nás vzdalují od jejich pozemského života a doby, v níž působili, kdy učili. Ale není to jejich učení, které je nám jejich prostřednictvím předáváno. Není to jejich vlastní moudrost a chytrost. Před ní jsme dokonce varováni: „Na svoji rozumnost nespoléhej“ (Př 3,5; srov. 3,7). Jedná se o učení Boží moudrosti, které si máme stále osvojovat. Není to moudrost tohoto světa, ale Boží moudrost (1 K 2,6-7) a Kristovo učení (J 7,16-17). To nejdůležitější je důvěra v Boha: K tomuto poznání nás přivádí i odkaz našich patriarchů – „duchovních otců“ a „učitelů víry“.

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.“ Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.08.2018 11:42 zobrazeno: 36x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus