WebArchiv - archiv českého webu

1 Pt 2,11-17; 3,8-9 Být žáky Cyrila a Metoděje

23.06.2018

Kázání při poutní bohoslužbě na Sázavě 23. června 2018

Sestry a bratři, vážení a milí poutníci!

Zdravím vás všechny, kteří jste se dnes vydali do těchto míst, kde se za časů opata Prokopa uprostřed lesů Posázaví slavila slovanská liturgie a kde bylo důležité centrum slovanské kultury.

Na počátku naší národní a slovanské kultury byli dva bratři ze Soluně – Konstantin a Metoděj. Jedinečným pramenem jsou jejich legendární životopisy – Život Konstantinův a Život Metodějův. Přibližují nám dobu 9. století po Kristu, ve které tito dva bratři naplňovali svůj svěřený úkol jako misionáři přicházející s Kristovým evangeliem k pohanským národům, přicházející ke Slovanům. Jejich životopisy v podobě legend jsou inspirovány Biblí a starokřesťanskými a byzantskými literárními díly, ale přece jen jsou do značné míry očitým svědectvím o těchto dvou postavách, naplňujících Kristovo poslání šířit víru, úctu a vzdělanost v těžkých duchovních a politických zápasech své doby.

Vybral jsem úryvek z Života Metodějova, který vyslechneme: „Stalo se v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, se Svatoplukem vypravili poselství z Moravy, k císaři Michaelovi a pravili takto: „Jsme Bohu díky zdrávi. Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli takového muže, který nám pořídí „všecku spravedlnost“. Tehdy císař Michael řekl filozofu Konstantinovi: „Slyšíš, filozofe, co praví? Jiný to nemůže vykonat, leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.“ Tu neodvážili se odříci ani Bohu, ani císaři podle slov svatého apoštola Petra, jenž dí: „Boha se bojte, krále mějte v úctě“, -ale když vyslechli tu velikou věc, jali se modlit i s jinými, kteří byli s nimi téhož ducha. A tehdy vyjevil Bůh filozofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad a vydal se na cestu na Moravu. Metoděje si vzal s sebou, a ten opět s pokorou se mu podřizoval a jemu sloužil a s ním učil. A po uplynutí tří let, když vyučili žáky, vrátili se z Moravy“ (Literární památky epochy velkomoravské; J. Vašica, s. 281-282).

Tento úryvek je dokladem toho, že křesťanství pronikalo na naše území již před příchodem Cyrila a Metoděje. Ale přesto se kníže Rostislav obrací na byzantského císaře, aby vyslal někoho, kdo dokáže představit a přiblížit křesťanskou víru a náboženství tak, že víra v Ježíše Krista nebude jen povrchní a z donucení. Křesťanství bude srozumitelně a jasně vyloženo a Slované jej budou moci přijímat s vnitřním porozuměním a bude tak kultivovat celý život, dosud určovaný pohanskými pověrami a praktikami. Císař Michael se obrátil na muže ze Soluně, z Tesaloniky. To je město v Řecku, kde bylo křesťanství od nejstarších dob. Toto město navštívil během svých misijních cest apoštol Pavel a psal zdejšímu společenství křesťanů své dopisy. Z tohoto města se starobylou křesťanskou tradicí pocházeli Konstantin a Metoděj. Okolí bylo osídleno Slovany a mluvilo se tam jak řecky, tak i slovansky. Konstantin znal zřejmě slovanský jazyk od dětství a jeho matka Marie mohla být původem Slovanka.

To podstatné však je, že Konstantin byl postaven před životní výzvu a úkol. Byl typem člověka, který netoužil po nějakých úřadech a hodnostech. Věnoval se vzdělání a modlitbě. A náhle k němu zaznívá: „Máš vykonat mimořádné dílo, máš zcela zvláštní a jedinečný úkol. Nikdo jiný to nemůže vykonat, než ty! A pak máš tady bratra!“

A v pramenu je uvedeno: „Neodvážil se odříci ani Bohu ani císaři“. Toto dobové svědectví je prodchnuto respektem a úctou byzantského prostředí. V byzantské říši měl císař mimořádné postavení a byl i autoritou pro církev. Jemu se nedalo na jeho pokyn a výzvu říci „ne“. To by si Konstantin netroufal udělat, i když by raději zůstal někde v klášteře, než aby šel do neznámé země – jakési Moravy, a vystavoval se tam riziku a nebezpečí.

Ale on to nechápal jen jako pokyn vládce, ale jako poslání, které mu dává sám Bůh. Všimněme si tohoto pořadí: na prvním místě je respekt a úcta vůči Bohu a pak až vůči vládci. Ve smyslu citovaného místa z 1. listu Petrova: „Boha se bojte, krále ctěte“. Právě to pořadí je důležité! Pokud se vytratí z lidského života Boží autorita a lidé slepě začnou uctívat vládce, pak je to v rozporu s křesťanským vědomím, že nad všemi vládci je Bůh v Kristu, kterému se člověk zodpovídá ve svém svědomí. Cyril a Metoděj se setkávali s nejrůznějšími vládci a autoritami světskými i duchovními. Přesto, že měli k nim přirozený respekt, odpovídali se za své působení a dílo především samému Bohu.

V životopisu čteme: „Bůh zjevil filozofovi slovanské knihy. A on hned sestrojil Písmo“. Jistě sehrálo důležitou roli zvláštní jazykové nadání Konstantina, ale přece jen vznik staroslověnštiny, hlaholice, cyrilice byl dlouhým složitým procesem. Co však je zřejmé, že to není jen dílo jednotlivce, ale je to společné dílo bratří a společné dílo jejich žáků. Jenom ve spolupráci, v pokoře a vzájemné úctě může něco hodnotného v církvi vzniknout, jako tehdy i dnes. Cyrilometodějské dílo se zrodilo v bratrské lásce, v úctě k lidem. A také bylo spojeno s vyučováním a předáváním duchovního a kulturního pokladu druhým.

Podle dobového svědectví vyučoval Cyril a Metoděj schopné žáky, nejen ze Soluně, či Makedonie, ale i ty, kteří pocházeli i z místních obyvatel Moravy. U cyrilometodějských kostelů byly školy, kde se učili žáci, a opisovaly se knihy. Jména některých jejich žáků známe, jako například je Kliment Ochridský. K žákům patřil i Prokop, který se vyučil ve slovanském písmu a založil sázavský klášter. Cyril a Metoděj zanechali po sobě značné množství žáků, i když jejich úděl byl v nepřízni doby těžký.

I my máme být žáky Cyrila a Metoděje. Ne snad v tom, že se budeme věnovat staroslověnštině, to je záležitost velmi odborná. Ale máme se učit poselství Bible, které máme právě i jejich přičiněním a mnohých dalších ve srozumitelné řeči. Máme se tomuto poselství učit tak, že to není něco vnějšího a cizího, ale že to je živé jádro naší národní i evropské kultury, naší skutečně lidské civilizace. Je to poselství, které promlouvá k církvi a lidem dnešní doby: Kéž je blízké i našemu srdci. „Nakonec pak: „Všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní, neoplácejte zlým za zlé, urážkou za urážku, naopak žehnejte, vždyť jste byli povoláni, abyste se stali dědici požehnání“ (1 Pt 3,8-9).

I do těchto slov z Písma svatého se promítá příklad Cyrila a Metoděje pro nás dnes.

Amen.

 



Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 01.08.2018 11:48 zobrazeno: 37x


Diakonie a misie CČSH        Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus