WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

16. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

24. září
Koncert

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

L 15,1-10 Ježíš Spasitelem hříšníků

Kázání u příležitosti 70. výročí Sboru Spasitele v Netvořicích – 23. září 2007 Jr 4,11-14 1 Tm 1,12-17

Sestry  a bratři,
tento sbor, jehož výročí slavíme, má název Sbor Spasitele. Jeho označení není tedy, jak  tomu v mnoha případech kostelů a sborů bývá, totiž z tradice podle některé významné postavy – svědka víry. Je nazván přímo podle samotného Ježíše Krista – Spasitele světa.  Nemusel jsem dlouho a pracně vyhledávat zvláštní biblické texty pro tuto událost zdejší náboženské obce a kraje, ale mohu se držet čtení určeného na dnešní neděli. Všechny biblické texty ukazují na spasitelné Boží jednání s člověkem.
         Je však třeba si říci, že slova „spasitel“, „spása“ znějí současnému člověku jako výrazy z minulé doby. Původní význam hebrejského slova (j-š) znamenal přivést na prostorné místo, zejména zachránit, vysvobodit. Řecký výraz sótér či latinský salvator znamenají zachránce. Výstižné shrnutí biblického poselství Nového zákona nacházíme v 1. listě Timoteovi: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky (1 Tm 1,5). A jinde zaznívá: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (L 19,10).
Ježíšovo poslání se projevovalo v tom, že shromažďoval kolem sebe lidi s viditelnými nedostatky a špatnou minulostí. Doslova je řečeno, že přicházeli do jeho blízkosti, přibližovali se k němu. A je také uvedeno, proč vyhledávali jeho blízkost. Přicházeli proto, aby ho slyšeli. Přicházeli kvůli jeho slovu, učení, jeho zvěstování, a samozřejmě kvůli jeho přístupu.
         Nebyli to tedy hříšníci, kteří by zůstávali stejnými jako před tím. Nebyli lidmi, kteří setrvávali ve špatnosti, kteří by kradli, podváděli a klamali vesele dál. Naopak byli to ti, kteří přicházeli k Ježíšovi a vstupovali tak do světla Boží lásky, ve které člověk může poznávat, jaký je. Blízkost Ježíše měla na ně proměňující vliv.
         Takovou proměňující moc na sobě zakusil také apoštol Pavel, jehož svědectví jsme četli. Pavel byl významnou postavou na počátku křesťanství. Když se nad sebou zamýšlí, jaký byl před tím, než se stal křesťanem, říká o sobě, že byl „rouhač, pronásledovatel a násilník“. Rouhal se proti Ježíšovi. Pronásledoval církev a neštítil se užít pro své úmysly násilí.  Bůh mu dal poznat, že v Ježíšovi přichází sám osobně do tohoto světa. A tak se ze Saula stal apoštol Pavel. Místo rouhání vyznával Ježíše. Místo pronásledování budoval církev tím, že šířil evangelium, posiloval víru dopisy, zakládal sbory. Místo užití násilí šířil Kristovu lásku. Pochopil, že se nemá užívat násilí. Užití násilí ve službě náboženského přesvědčení je špatné. Nakonec se z muže fanatické nenávisti a sklonu k násilí stal ten, který složil nádherný hymnus o Boží lásce, která je trpělivá, která se nedá vydráždit, která nepočítá křivdy (1 K 13,4nn).
         V 15. kapitole Lukášova evangelia jsou tři Ježíšova podobenství, ve kterých je objasněno, co je to záchrana, spása. Četli jsme dvě z nich. Třetí o marnotratném synu je všeobecně známé. V prvním se jedná o peníze, ve druhém o zvíře a ve třetím o svévolného syna. Ve všech je vyzdvižena aktivita Boží. Žena hledá ztracenou minci. Pastýř jde a hledá zatoulanou ovci. Otec vyhlíží syna a vychází mu vstříc. A přece je zde podstatný rozdíl. Peníz spadne a tam, kam spadne, tam zůstane. Zvíře – ovce také tam, kde uvízne, zůstane. Ale člověk má možnost nezůstat na svém vzdáleném místě, ve své odcizenosti, ve své  ztracenosti. Má možnost obrátit se a vykročit správným směrem. Jako to udělali ti celníci a hříšníci, kteří přicházeli za Ježíšem, aby ho slyšeli a aby s ním stolovali. Je potřebná aktivita člověka. Jeho vnitřní proměna. „Smyj ze svého srdce zlo a budeš spasen,“ slyšíme v knize proroka Jeremjáše (4,14). Ve své nevěře neví člověk, co dělá (1 Tm 1,13). Člověk si to neuvědomuje, co druhým svým jednáním způsobuje. Až teprve, když se přiblíží k Božímu světlu, k Ježíšovi, začne si mnohé uvědomovat. To je obrat marnotratného syna. On musel sám nastoupit cestu. On musel vykročit směrem k otcovskému domu, a pak mu otec vyšel vstříc. Člověk není předmět a není ani zvíře – i když i zvíře se dokáže někdy vrátit domů – jindy se pes nebo kočka zatoulá a už je neuvidíme. Člověk není ani předmět ani zvíře, ale je živoucí bytost s vlastním myšlením, vlastním svědomím v odpovědnosti vůči Bohu i lidem.
         Tento sbor je viditelným pozváním, abychom přicházeli do blízkosti Ježíše. Každá cesta do sboru je přibližováním se k Ježíšovi. Vždyť je to cesta do míst, kde nasloucháme Kristovu slovu a kde jsme zváni k jeho stolu, kde zakoušíme jeho svátostnou blízkost.
         Nechceme být těmi farizeji a zákoníky, kteří se na druhé dívají s nadhledem a despektem. Jsou vzdáleni vnitřně od Ježíše i od druhých lidí. My se k němu chceme naopak stále přibližovat. Uvědomujeme si sice svou nedokonalost a hříšnost, ale toužíme slyšet jeho slovo, které má proměňující moc. Dává nám nový smysl, život má novou hodnotu, hodnotu věčnosti.
         Naším přáním je, aby i tento sbor byl stále místem, kde se člověk přibližuje k Bohu a on k nám. Aby se zde setkávali i v budoucím čase ti, kteří toto poznávají a vyznávají podobně jako žalmista: „Mně však v Boží blízkosti je dobře“ (Ž 73,28).
         Pane Ježíši Kriste, náš Spasiteli, děkujeme ti, že nás zveš do své blízkosti, ve které je nám dobře, neboť ty jsi přišel, abys zachránil hříšníky, tedy také nás, také mě. Veď nás cestou věčnosti a buď s námi svou nesmírnou shovívavostí a přízní. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 01.10.2007 12:05 zobrazeno: 3121x