WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

3. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Mk 7,1-9 Uctívat Boha nejen rty, ale i srdcem

Kázání na neděli Cantate v Husově sboru v Doubravě a v modlitebně v Karviné – duben 2008 Zj 3,18-20; Jr 8,4-9

Sestry a bratři, dnešní neděle je označována latinským slovem Cantate – „Zpívejte Hospodinu píseň novou“ (Ž 98,1). Předcházející neděle se nazývá Jubilate – „Hlahol Bohu celá země“ (Ž 66,1). Jsme vyzýváni k oslavě a chvále Boha svými rty, zpěvem, hudbou. O to více znepokojivě na nás musí působit výrok z dnešního oddílu Markova evangelia ze 7. kapitoly: „Tento lid ctí mě rty, ale jejich srdce je ode mne daleko.“ Nebo jak je řečeno skrze starozákonního proroka Izajáše: „Přibližují se ke mně ústy, ale srdcem se ode mne vzdalují (29,13). Uctívání Boha chválami, zpěvem, hudbou, to je jistě důležité. Co by to bylo ale platné, kdyby při tom naše srdce bylo Bohu uzavřeno a vzdáleno od něho.

 

Ježíš cituje slovo proroka Izajáše v polemice s farizeji a zákoníky. Ti přišli za ním do Galileje až z Jeruzaléma. Tím je naznačeno, že patřili k intelektuální a náboženské elitě svého lidu své doby. V Jeruzalémě bylo centrum vzdělanosti a zbožnosti. Tito lidé si zakládali na své moudrosti a na svých znalostech. Současně zmínka o Jeruzalému nám připomíná místo Ježíšova utrpení. Místo, kde lidským nepřátelstvím a zlobou byl Boží Syn přiveden až na kříž (L 9,31). Ale Bůh ho v moci smrti neponechal, vzkřísil ho a je živ na věky věků, jak jsme nedávno o Velikonocích připomínali a slavili, a jak si to dnes zpřítomňují pravoslavní křesťané.

 

Soustřeďme se však na dnešní příběh z Markova evangelia z Ježíšova pozemského života. Farizeové a zákoníci vytýkali Ježíšovi, že někteří jeho učedníci nedodržují tradici. Tato tradice se týkala umývání rukou, pohárů, džbánů, nádob i lehátek, na kterých se tehdy při jídle leželo. Nešlo zde o pravidla hygieny, která jsou nutná, ale o náboženský rituál. Jestliže tito zbožní židé přišli z tržiště, kde se setkali s mnoha lidmi, s těmi, které považovali za méně zbožné či bezbožné, museli se před jídlem očistit. Dávali tak rituálními úkony najevo, že nechtějí s těmito lidmi mít nic společného. V setkání s pohany a hříšníky na tržišti světa se poskvrnili, proto bylo nutné se očistit. Někteří z Ježíšových učedníků tento rituál nedodrželi. To bylo důvodem k tomu, aby byl Ježíš obviněn z toho, že nabádá k nedodržování tradice - předávaných židovských zvyklostí.

 

Tak se zde dostává do protikladu Boží přikázání a tradice. Ale důležité je, že Ježíš nemluvil záporně o „tradici otců“, o náboženské tradici jako takové, ale o „tradici lidské“. Vytýká farizeům: „Opustili jste Boží přikázání a držíte se tradice lidské.“ Tradice sama o sobě je dobrá, kladná. Vždyť vezměme si i různé lidové tradice a zvyky, které se po desetiletí předávaly a které tvoří charakter určité země či území. Původní význam slova tradice pochází z náboženského a právního prostředí. Znamenalo předání posvátného pokladu. V přeneseném významu je to předávání pokladu víry, předávání Božího slova, Boží zvěsti. Jedna generace má tento poklad předávat druhé, starší mladším. Tradice znamená určité hodnoty přijmout a předat je dále. Jenomže ne vždycky se to daří, že skutečně čisté Boží slovo, ryzí Boží přikázání se předají a nejen naše lidské názory.

 

Tradice je přirovnána k řece, k řečišti. Tradice je jako řečiště, kterým se k nám dostává Boží slovo. Jestliže přijdeme k prameni říčky, tak je tam voda nádherně průzračná a čistá. Dá se nabrat do dlaní a pít. Ale jak tok sílí, tak přibírá různé nečistoty. Z potoka se sice stává velká řeka, ale už není zdaleka tak průzračná, ale kalná. Lidé do té původně průzračné a dobré vody přidávají různé odpady a splašky. Podobně tomu je i s Božím slovem, ke kterému se přimísí mnoho lidského smýšlení a dobových názorů. Proto je potřebné jít vždy znovu a znovu zpět k pramenům, k čistému prameni Božího slova. To činili reformátoři – mistr Jan Hus a další. Každá tradice i sebeposvátnější musí být znovu čištěna Božím slovem. Skutečná tradice otců se na Božím slově zakládá. Čeští bratři ve svých poznámkách ke Kralické bibli k tomu říkají, že těmi otci jsou Abraham, Mojžíš, proroci, Jan Křtitel a apoštolové, kteří těmi starými stezkami chodili, před námi je prostřeli, abychom i my se toho přidrželi (Nový zákon s poznámkami. Praha 1875, s. 157).

 

V našem Velkém krédu vyznáváme, že Duch Boží „skrze proroky a otce naše mluvil“. Těmi „otci“ můžeme rozumět církevní otce – z obecné tradice církve východní i západní, ale i duchovní otce naší církve, jakými byli dr. Karel Farský, Ferdinand Stibor, František Kovář a další. I oni nás upozorňují v duchu dnešního evangelia na to podstatné. Nejsou tolik důležité vnější věci, ale vnitřní přístup k Bohu. Dnešní doba nám přináší mnoho nejrůznějších informací a mnoho vjemů ze všech medií. V takové situaci záplavy slov a obrazů nutně dochází ke zpovrchnění. Současně je mnoho v našem světě založeno na vnějším efektu. I náboženství může být založeno na vnějším efektu, na tom, co je vidět. A právě proto nám dnešní evangelium připomíná, že to důležité se odehrává ne na povrchu, ale v srdci člověka. Důležitá je naše vnitřní úcta k Bohu. Ježíš cituje proroka Izajáše, aby varoval před formálností a povrchností náboženství z pouhého zvyku či vnějšího efektu. Odhaluje prázdnotu řeči, prázdnotu zbožnosti a domýšlivého poznání. Zákoníci si zakládali na své moudrosti. K nim se hodí prorocký výrok: „Odvrhli Hospodinovo slovo, k čemu jim bude moudrost?“ (Jr 8,9b)

 

Ježíš nás vede zpět k Božím přikázáním – k lásce k Bohu a k bližním (Mk 12,29-31). Láska k Bohu má být z celého srdce. Rituály a zvyklosti mohou být různé, ale Ježíš žádá především srdce otevřené Bohu i lidem. Jestliže máme srdce otevřené Bohu, pak naše zbožnost není marná. Vztahuje se na ni zaslíbení pro tento život i ve věčnosti (1 Tm 4,8). Jestliže máme srdce otevřené Bohu, pak učení Písma je pro nás skutečným slovem pravdy a poznání. Jestliže máme srdce otevřené Bohu, pak i chvála našich rtů není prázdným zvukem, ale nepřeslechnutelným hlasem, který vystupuje až tam, kde k Boží poctě zní nikdy nekončící chvalozpěv. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 24.04.2008 09:29 zobrazeno: 2744x