WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

11. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

13. září
Seminář Poslání CČSH v současné společnosti

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Z počátků křesťanské diakonie

Biblické základy diakonie Jedním z hlavních znaků křesťanské církve všech dob je spolu se zvěstováním Božího slova a vysluhováním svátostí také diakonie - služba potřebným. Řecký pojem diakonia pochází původně ze světské oblasti, kde vyjadřoval „přisluhování u stolu, podávání jídla a nápoje". V dalším významu znamená „nést odpovědnost za zajištění života". Také v Novém zákoně se při výskytu tohoto pojmu jedná o starost spojenou se stolováním a zajištěním života. V Lukášově evangeliu 10, 40 je tímto výrazem popsáno obsluhování hosta Martou (srov. J 12, 2). Podle L 17, 7-10 se dovídáme o zcela podřízeném postavení služebníka. V řeckém světě byla tato služba u stolu považována za méněcennou (srov. L 22, 27). V Novém zákoně dostává však pojem diakonie nové specifické kladné zabarvení. Diakonie se stává v křesťanském pojetí vykonávánímskutků pomoci bližnímu s motivací víry v Ježíše Krista. Je tím označována pomoc a péče o chudé a nuzné ve smyslu následování jednání Ježíše Krista (J 13, 15).

Diakonie souvisí s láskou vyjadřovanou řeckým pojmem agapé a latinským slovem caritas. Odtud se nazývá sociální práce církve -charita. V Ježíši z Nazareta se projevuje Boží dobrotivost a láska vůči člověku zcela viditelně a hmatatelně. Ve svědectví o smýšlení a činech Ježíše, v příkladech jeho konkrétní pomoci, v hodnocení a posuzování člověka, v jeho oběti a odevzdání pro druhé se stává poznatelné měřítko, kvalita a rozměr lásky, která je současně Boží i lidská. Základní potvrzení služebnosti Ježíšova života je patrné v události pokušení na poušti (Mt 4,1-11). Jde zde o naplnění Boží vůle v podobě služby druhým, která vede až k oběti. V listě Filipským ve starokřesťanském christologickém hymnu je o Ježíšovi vyznáváno: „Vzal na sebe způsob služebníka (2, 7)." Tato Ježíšova služba vedeaž k sebeobětování – „sám sebe zmařil" (2, 7). Zde je užit řecký výraz kenose (vyprázdnění), který se stal významným teologickým výrazemvyjadřujícím spásné sebeponížení a sebedarování Božího Syna. Kristova služba a sebeoběť je na jedné straně poslušností Otce a na druhé straně projevem slitování nad lidem (Mt 9, 36).

Vzor diakonie viděla prvokřesťanská obec v Ježíšově životě a díle (L 22, 27; 12, 37; J 13, lnn; Mt 10, 45; Mt 20, 28). V obraze dobrého pastýře je shrnuta diakonie Ježíše Krista (J 10. kap.). V Novém zákoně nacházíme dvě známá Ježíšova podobenství s diakonickými motivy - O milosrdném Samařanu (L 10, 25-37) a O posledním soudu, kde jsou vyjádřeny skutky milosrdenství (Mt 25, 31-44). V obou těchto podobenstvích je obsažen dvojí aspekt. Kristus je současně subjektem i objektem diakonie. Diakonie se projevuje skrze Ježíše Krista, ale i na něm. Pravý čin lásky je proto skrytým způsobem spojen vždy s Kristem. Teprve poslední soud odhalí toto skryté znamení Kristovy diakonické činnosti.

Diakonie raného křesťanství jako projev spontánní solidarity

Síla raného křesťanství pramenila z moci zjevené Ježíšovy lásky. Nové životní postoje a odpovědnost křesťanů za druhé se stávaly viditelným odlišením od pohanského světa. Tím nemá být popřeno, že také v pohanství existovalo sociální smýšlení, spontánní akcepři katastrofách, dobře promyšlené pojištění, kolegiální pokladna a podobně.

Rozdílnost služby konané ve jménu Ježíše Krista spočívá v motivaci a zacílení. Láska Ježíše má jinou kvalitu a nový cíl v přístupu k trpícím bližním. Milovat jako Ježíš znamená milovat i za cenu oběti, sebeodevzdání. Spontánní křesťanská solidarita se projevovala v mnoha podobách: dělení se s potřebnými adobročinnost (Sk 2, 44-45; Sk 4, 34n; Ef 4, 28), pořádání sbírek (2 K 8.-9. kap.; Žd 13,16), starost o chudé (Jk 2,14-17), vztah k otrokům a uprchlíkům (list Filemonovi), starost o vdovy a sirotky (1 Tm 5, 16; Jk 1, 27), péče o nemocné (Jk 5, 14nn) a péče o vězně (Žd 13, 3). K tomu patřilo též přijímání pocestných a pohostinnost (1 Tm 3, 2; 5,16; Žd 13, ln; srov. 1. epištola Klementa Římského, 10.-12. kap.). Římská říše byla oblastí čilého cestovního ruchu. Pohostinné přátelství mělo velký význam u Římanů při obchodních nebo úředních cestách či při cestování vůbec. Zavazovalo k vzájemnému poskytování ubytování a zaopatření. Také mnozí křesťané byli na cestách. Proto též v Novém zákoně nacházíme výzvy k pohostinnosti (1 Pt 4, 9). Časem byly v rámci péče o cizince zřizovány pohostinské příbytky - hospitium. V nich byli ubytováváni nejen pocestní, ale inemocní potřebující zvláštní péči. To se stalo zárodkem pozdějších středověkých špitálů.

Charisma a služby v raném křesťanství

Diakonie jako nezištná služba bližnímu patří mezi charismata - dary Ducha svatého. Ve 12. kapitole listu Římanům apoštol Pavel píše: „Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás... Kdo má dar služby, ať slouží... Kdo rozdává, ať dává upřím­ně... Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí" (Ř 12, 6—8; srov. 1 Pt 4, 11). Diakonie jako všeobecná povinnost služby křesťanů se reali­zuje zvláštním způsobem ve funkci diákonů a diákonek. Další vývoj je proto významným způsobem spojen s úřadem diákona či jáhna. Klasické místo o jáhnech v knize Skutků apoštolů v 6. kapitole informuje o ustanovení sedmi diákonů podle židovského vzoru par nassim. Termín parnas je označením pro toho, kdo byl ustanoven v židovské komunitě se zvláštní odpovědností za rozdělování darů chudým. Výraz se dá přeložit jako „živitel“ nebo „pomocník“. Jed­nalo se o „laického předáka“, vyznačujícího se učeností, zámožností a štědrostí.

Ve Skutcích apoštolů v 6. kapitole je popsána volba jáhnů v jeru­zalémské obci (v. 3 a 5) a jejich „pověření“ (v. 3). Podle Sk 6, 6 obsahovalo ustanovení do služby jáhnů představení - „přivedli je před apoštoly", přímluvu - „pomodlili se" a vzkládání rukou - „vložili na ně ruce". O průběhu svěcení jáhnů ve staré církvi se dovídáme ze spisu Hipollyta Římského kol. roku 220. Duchovní charakter diakonické služby v církvi je zdůrazněn spojením s bis­kupskou službou. Diakonát se odehrával v úzkém kontaktu s biskupem,neboť on byl především hlavním garantem diakonického díla církve. Svědčí o tom i výroky ze starocírkevních spisů: „Biskup a diákon mají být jako jedna duše ve dvou tělech." „Diákon je ústy a duší biskupa" (Syrská didaskalie ze 3. století). Diákoni konali službu sociální se zaměřením na nemocné, na vdovy a na ty, kteří byli odkázáni na pomoc druhých, zajatce, cizince. Měli též na starosthospodářské úkoly - spravovali pokladnu obce. Uplatňovali sesoučasně v činnosti zvěstovatelské (Sk 7. kap.; 8, 5.35), pastorační a katechetické. Připravovali ke křtu a vyučovali katechumeny. Konali svátostné úkony - křest (Sk 8) a také liturgické funkce - například přinášení obětních darů a přísluha při svátosti večeře Páně. Proto znakem jáhenské služby již v raném křesťanství se stalo orarium - štola, dlouhá rouška v podobě šálu k utírání úst přijímajících z kali­cha a potom i okraje kalicha samotného. Tuto štolu obdrželi diákonijako znamení této služby při svěcení. Původně ji nosili splývajícíz levého ramene. Asi od 12. století štolu přivazovali šikmo s levého ramene k pravému boku. Rozmanitost úkolů byla důvodem později k dalšímu rozdělení úkolů: diákon - pečovatel o nemocné, diákon - notář, diákon - ekonom. Od středověku v západní církvi bylo jáhen-ství chápáno jako stupeň na cestě ke kněžství, samo už nebyloexistujícím stupněm svěcení. Po II. vatikánském koncilu existuje v Římskokatolické církvi také jako „stálý diakonát“. Stálá jáhenská služba v Římskokatolické církvi se rozvětvuje na jedné straně do charitativně-sociálních funkcí a na druhé straně do liturgicko-pasto račních. V Církvi československé husitské se na poslání církve podí­ lejí vedle duchovních - kněží také duchovní - jáhni.

Diakonická činnost byla od počátku záležitostí nejen mužů, ale i žen, jak dokládá Nový zákon (L 8, 2n; Ř 16, 1; 1 Tm 3, 8nn) a mimobibličtí pisatelé, jako například Plinius, který se zmiňuje v dopise císaři Trajánovi o dvou jáhenkách - otrokyních (srov. A. Frolíková:Rané křesťanství očima pohanů. 1992, s. 21). Sloužící ženy byly známy jako diakonisy v Sýrii. Stávaly se pomocnicemi biskupa při křtu a navštěvovaly křesťanské ženy v domovech. Jejich uvedení se uskutečňovalo vzkládáním rukou a modlitbou biskupa. V Byzanci tvořily diákonky zvláštní stav. Věková hranice pro přijetí svěcení - cheirotonie byla čtyřicet let, jak bylo usneseno roku 451 na IV.chalcedonském koncilu v 15. pravidle: „Ženu nelze ustanovit diákonkou dříve, než ve stáří čtyřiceti let a po zevrubném přešetření."Na západě diákonky byly odpovědné za ženskou část církve, bez speciálních pečovatelských nebo kultických úkolů. Jestliže svěcení žen do úřadu presbyterky či presbyteridy (srov. Tt 2, 3 - 5) zaniklo po Laodicejském sněmu ve 4. století, pak naopak úřad diákonky trval ještě ve 12. století, až potom zanikl.

Charitativní služba žen v novozákonních obcích vyrůstá z pravidel uvedených v 1 Tm 5, 3-16 se zdůrazněním stavu vdov - vidua. Úkoly vdov starších šedesáti let byly dány jejich dosavadními křesťanskými povinnostmi, kterými jsou: modlitba, duchovní péče, výchova, návštěvy nemocných. Záhy následuje vystřídání vdov nad šedesát let mladými ženami se zdůrazněním asketického ideálu ve spojení se slibem.

Charisma lásky a služby se projevovalo ve velkých osobnostech křesťanství. Těmito osobnostmi jsou například Basil Veliký (zemř. 379), Severin (zemř. 482), Kaisarius z Arles (zemř. 542), Avitus (zemř. 518) a další. Tato charismatická diakonie se rozvíjí s prorockými dary, teologickým vzděláváním a organizačními schopnostmi. Spojuje asketický život s praktickou starostí o bližní, kteří se ocitli v nouzi. V církvi byly zakládány špitály pro cizince, chudé a nemocné. Diakonická práce církve prvních staletí budí údiv svým rozsahem a organizací. Prostředky, které křesťanské komunity dokázaly soustředit a rozdělit na pomoc bližním v nouzi na základě naprosté dobrovolnosti, jsou úctyhodné. Praxe křesťanské služby se stala jednou z nejzřetelnějších charakteristik mladého křesťanství. Služba bližním v nejrůznějších podobách byla charakteristickým znakem křesťanské církve od jejího počátku a má tomu tak být i dnes. Moc Ducha svatého se projevuje v neokázalé službě a trpělivé pomoci bližním. Původním zdrojem a stálým motivem křesťanské diakonie je Boží láska zjevená v Ježíši Nazaretském.



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 24.04.2008 09:30 zobrazeno: 3996x