WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

20. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

24. října
Koncert ve Svinově
28. října
Modlitba za domov

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Být svědkem evangelia Ježíše Krista

Praha 25.10.2006 Slovo na volebním sněmu CČSH

Být svědkem evangelia Ježíše Krista
patriarcha 10/25/2006 - Slovo na volebním sněmu CČSH

Vážené společenství sněmu, vážený bratře biskupe – správce církve, sestry a bratři,
od začátku, kdy jsem přijal úlohu kandidáta na službu patriarchy v Církvi československé husitské, musel jsem se připravovat na dvě možnosti. První možností je, že nebudu zvolen. V tomto případě je třeba přijmout rozhodnutí sněmu bez pocitu hořkosti. Člověk může přece něco dobrého konat pro společenství církve a Kristovu věc ve světě, aniž by musel být zrovna patriarcha. Už to, že jsem v průběhu vyhledávacího průzkumu ve vikariátních shromážděních získal 175 hlasů, považuji za důvěru a nezasloužené ocenění.
Druhou možností je zvolení; a v tu chvíli je potřebné, aby kandidát byl připraven pro zvláštní osobní nasazení, nové neznámé situace a změnu životního stylu. I když na tom podstatném – být svědkem evangelia Ježíše Krista – se nic nemění při zvolení do jakékoliv služby a funkce v církvi. Vyjádřil jsem se již několikrát v tom smyslu, že chápu službu patriarchy jako vykonávání duchovní správy. Patriarcha je knězem Církve československé husitské. Když v loňském kritickém roce bylo nutné důkladněji se zabývat funkcí patriarchy v naší církvi z hlediska nauky a řádů, dospěli jsme k poznání, že patriarcha je jen jedním z biskupů, je jen jedním ze sboru duchovních. Jeho služba je zaměřena na celek církve, jak toto pojetí vychází z platných řádů naší církve z Ústavy z roku 2002 a z Řádu duchovenské služby z roku 2004. Jde tedy o kněžskou službu, i když s větším okruhem působnosti. Patriarcha nemá přinášet své názory a mínění, ale v pokoře se snaží z Písma svatého hledat Boží sdělení pro konkrétní situace společenství církve i jednotlivce.
V poslední době jsem slyšel řadu názorů, rad i výzev směřujících k mé osobě. Jedna z takových vět je: „Kdybyste byl zvolen, přejeme Vám, abyste se nezměnil.“ Může se totiž stát, že funkce člověka mění. Před volbami do funkcí bývají lidé přátelští, vlídní, získávají sympatie, ale po volbě, kdy už mají své jisté, začnou se projevovat a jednat jinak. Změní se ve svém přístupu k druhým lidem. Místo osobního pastoračního zájmu o druhé, může být ten, kdo získal určité postavení, zaujat jen svou vlastní osobou, funkcí a koncepcí; místo naslouchání druhým vydává nesmlouvavé příkazy a striktní rozhodnutí; místo přímého a otevřeného jednání používá diplomatické kličky ve smyslu „účel světí prostředky“. Nebo jak praví rada pro tzv. „úspěšného“ politika: „Jednat mravně, pokud je to možné, jednat amorálně, pokud je to nutné“ (Hans Küng: Světový étos pro politiku a hospodářství. Vyšehrad Praha 2000, s. 97). Také se může stát nebezpečím, že v církevní funkci se člověk povznese do světa iluzí a vzdálí se od každodenní reality v náboženských obcích. Pro představitele církve platí požadavek střízlivosti, neokázalosti a přiměřenosti podle slov apoštola: „Nesmýšlejte o sobě vysoko, ale věnujte se všedním službám“ (Ř 12,16 srov. Ř 12,3)
V předvolebních rozhovorech zaznívalo mínění, že patriarcha má být osobností stmelující, spojující, sjednocující a nikoli rozdělující. Jednou z klíčových otázek je vztah patriarchy k ostatním biskupům a duchovním. Spory ve vedení a mezi duchovními vždy negativně ovlivňují život v náboženských obcích. Je užitečné pro celek církve, abychom se považovali navzájem za spolupracovníky a ne za konkurenty. Je důležité, abychom se dokázali radovat z obdarování druhých a nepoukazovali hned na jejich nedostatky, abychom pozvedali ruce k Bohu v čistotě, bez hněvu a hádek (1 Tm 2,8), abychom přes všechnu odlišnost našich pohledů a názorů se dokázali setkávat u jednoho stolu Páně.
Postavení patriarchy a jeho vztah k celku církve je otázkou podoby demokracie v Církvi československé husitské. Pojem demokracie se od počátku vyskytoval v dokumentech naší církve, například v provolání Národu československému z 10. 1. 1920, ale i například v kázáních dr. Karla Farského. Zrod naší církve je dějinně provázen vznikem a obdobím první republiky s humanitním a demokratickým smýšlením T. G. Masaryka. Demokracie má blíže ke spirituálním hodnotám, zatímco autoritářský systém k hmotným zájmům (srov. F. M. Hník: Edvard Beneš – filozof demokracie. Melantrich Praha 1946, s. 55n). Demokracie je velmi křehká a není samozřejmostí, jak nás poučilo 20. století. Demokracie má také své hranice. Kristovo slovo jako závazné zjevení Boží vůle je nad demokracií, neboť o něm se nehlasuje, ale má svou, na nás nezávislou platnost, jak již upozorňoval v roce 1930 dr. František Kovář (Deset let církve československé, s. 51). Demokracie sama o sobě ještě není zárukou, že většina vždy musí mít pravdu, ale na druhé straně není řešením, když menšina vnutí svůj názor většině. Demokratický typ vedení je protipólem autoritativního vedení. Demokratický typ preferuje společné rozhodování, zajímá se o názory členů a dovede respektovat jejich přání (srov. Říčan, R.: Psychologie náboženství, Portál Praha 2002, s. 139n). Patriarcha, chápe-li svou funkci jako službu celku, může napomáhat v dobrém slova smyslu demokratickým principům a atmosféře zdravé otevřenosti v církvi.
Chtěl bych v úsporné podobě vyjádřit priority, které se v mém pohledu v dané situaci ukazují být důležité: 1) Znovuobjevování hloubky liturgie jako radosti ze slova života, společné modlitby a daru Kristovy večeře, 2) Teologická práce jako dialogické hledání pravdy evangelia. To má přímou souvislost s přípravou věroučných a sociálně-etických dokumentů v rámci probíhajícího VIII. sněmu. 3) Katecheze a křesťanské vzdělávání, 4) Zakoušení církve jako společenství založené na upřímných osobních vztazích 5) Umožnění dětem a mládeži nacházet své místo v církvi 6) Rozvíjení aktivit kulturních, výchovných a diakonických, 7) Přiblížení a aktualizace náboženského dědictví české reformace. Znovu opakuji, že koncepce není jen záležitostí jednotlivce, ale týmu a společného souhlasu církve. Vize, koncepce, programy obnovy jsou jistě důležité, ale ještě důležitější je obstát jako člověk, jako křesťan v každé náročné chvíli života, ať již máme nějakou funkci nebo nemáme. K tomu získáváme předpoklady tehdy, jestliže se podrobujeme Boží moudrosti: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej“ (Př 3,5) .
Publikováno:25.10.2006 Tomáš Butta

 



Ivo Vacík publikováno: 21.02.2007 02:13 zobrazeno: 3756x