WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

12. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

13. září
Seminář Poslání CČSH v současné společnosti

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Mt 12,14-21 Boží vyvolení neznamená nadřazenost, ale službu

Ž 145,10-14; Iz 41,8-13 - kázání při bohoslužbě v rámci historických slavností v Tachově

Sestry a bratři, pozdravuji vás při této bohoslužbě v rámci historických slavností v Tachově, při které chceme společně naslouchat Božímu slovu. Oba biblické texty, které k nám zazněly, hovoří o vyvolení. Starozákonní verše se týkají vyvolení jediného národa – Izraele, a novozákonní svědectví o vyvolení - jediného člověka – Ježíše. U proroka Izajáše slyšíme: „A ty, Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil…“ (41,8). I na mnohých dalších místech ve Starém zákoně je zdůrazněn zvláštní význam izraelského lidu. Například v knize Deuteronomium čteme: „Tebe si Hospodin vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím“ (14,2).
Naše představy o vyvolenosti někoho jsou zatíženy nesprávným porozuměním. Klamná představa je, že vyvolenost znamená nadřazenost. Jsme něčím víc než ti druzí. Určití lidé či celý národ je vyvolen k tomu, aby vládl a ovládal druhé. S takovým falešným sebevědomím o vyvolenosti ať již jediného národa, ideologie nebo náboženství se v dějinách lidstva nejednou setkáváme. Jeden národ, jedna rasa je víc, než lidé z druhých národů. Jediný názor, jediná ideologie je ta správná. Jediné náboženství je to pravé a musí být prosazeno všemi prostředky. Vede to k touze ovládnout druhé, k nenávisti mezi lidmi a v posledu k morální a kulturní zkáze. Připomínají nám to i některá smutná historická výročí tohoto roku.
To vše je v protikladu k pochopení vyvolení podle Bible. Jedná se totiž o vyvolení z naprosté milosti. Bůh si vyvolil v případě Izraele nepatrný lid, aniž by si to jakkoli zasloužil. Existovaly ve starověku přece různé velké a významné národy jako Egypťané, Babylóňané, ale Bůh si vyvolil právě Izrael. Jemu se dostalo zvláštního Božího zjevení. Jak říká apoštol Pavel: „Co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“ (1 K 1,27).  A druhý rys pravého vyvolení podle Bible je, že se jedná o pověření určitým úkolem. Bůh vyvolil Izrael, aby byl živým svědkem o něm mezi ostatními národy. Aby do světa vnášel hodnoty, které chce Bůh sám, jak je vyjádřil skrze Mojžíše v Desateru – řádu Boží i lidské lásky.
Také vyvolení Ježíše – muže z Nazareta bylo k určitému úkolu. Na něm se naplňují slova: „Hle, můj služebník, kterého jsem vyvolil“ (Mt 12,18). Ježíš byl vyvolen ke zvláštnímu úkolu jako jediný ze všech lidí, kteří zde na tomto světě kdy žili, žijí a budou žít. Přišel, aby svědčil nebývalým způsobem o Boží lásce. A to ne v nějakém ideálním světě, kde si všichni dokonale rozumějí a žijí jako přátelé, i když patří k jiným národům, náboženstvím a mají různé pohledy a názory. Vstoupil naopak do světa naplněného nepřátelstvím, aby právě v něm svědčil o Boží lásce. Náš svět se vyznačuje  proměnlivostí přátelských a nepřátelských vztahů. Z přátel se v jiné situaci stanou nepřátelé, z osvoboditelů okupanti. V jiném případě z nepřátel za ostnatými dráty jsou sousedé a blízcí lidé. Přátelské vztahy se budují dlouho, nepřáteli se lidé stanou rychle. I Ježíš měl nepřátele – farizeje, kteří ho nenáviděli k smrti. A právě v nepřátelském prostředí se láska velmi těžce osvědčuje.
O Božím vyvoleném služebníkovi je řečeno: „nebude se přít ani rozkřikovat“. Ježíš toto svým jednáním naplnil. Ve svědectví dnešního evangelia je zřejmé, že se Ježíš vyhnul konfliktu a hádkám. Raději odešel, než aby se hádal. Hádky, spory mohou být nekonečné. Stále narůstají, místo toho, aby se zmenšovaly. Proto Ježíš udělal to, co udělal. Odešel odtamtud. Než aby se hádal, raději se věnoval něčemu, co přinese druhým prospěch. Uzdravoval nemocné. Jistě si můžeme klást nad Ježíšovým jednáním otázky, kam až ustoupit. Konfliktu se nelze někdy vyhnout. I Ježíš se poději dostal do přímého střetu se svými protivníky. Důležité je, že se zachoval v každé situaci jako Boží služebník. Jako křesťané máme podíl na Ježíšově vyvolení. Jsme „vyvolenými Božími“, jak čteme v apoštolských listech (Ř 8,33;  Ko 3,12). I my se proto máme ve všem prokazovat jako Boží služebníci (2 K 6,4).
Viditelnými znaky Božího služebníka podle dnešního evangelia je, že „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“. Ježíš nesoudí, neodepisuje, ale posiluje a přináší naději. Třtina je obrazem nestálosti, slabosti a naší lidské křehkosti. Kývá se podle větru a může se zlomit. Ježíš chce, aby byl člověk pevný, rovný, vnitřně uzdravený. Přináší nám naději a světlo. Tam, kde plamínek skomírá, kde hasne, kde světlo není, tam on může rozžehnout nové, které znovu zazáří novým jasem. V tomto evangeliu o služebníku, který slabé posílí, sehnuté napřímí, přináší světlo do tmy, je naděje národů, i našeho národa. Kéž ji můžeme trvale přijímat i pro své životy. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 19.08.2008 09:55 zobrazeno: 2733x