WebArchiv - archiv českého webu
Žena vysvěcená - konference konaná k příležitosti 70. výročí svěcení žen v CČSH Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

20. neděle po svatém Duchu


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH

24. října
Koncert ve Svinově
28. října
Modlitba za domov

Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Znovuobjevování daru liturgie

Referát pro vikariátní shromáždění v Brně – připravil ThDr. Tomáš Butta

Tento referát, který zazněl na vikariátním shromáždění v Brně, je zamýšlen jako příspěvek k rozhovoru o liturgickém životě a obnovování v Církvi československé husitské. Jedním z úkolů VIII. sněmu je „zhodnotit užívání bohoslužebných knih vydaných v roce 1992, včetně Druhé liturgie“ (Usnesení VIII. řádného sněmu CČSH, V: Úřední zprávy CČSH č. 1/2000). Mezitím, v roce 2004, byla vydána znovu Liturgie - Bohoslužebná kniha CČSH a v současnosti se připravují pravidla k liturgické a svátostné službě v naší církvi. Znovuobjevování daru liturgie jsem uvedl jako jeden ze sedmi důležitých tématických okruhů života a činnosti církve v souvislosti se zvolením 8. patriarchou CČSH.

1. Liturgická reforma a obnova ve 20. století

Bohoslužba tvoří střed duchovního života křesťanství. Liturgie jako názorná aktualizace Boží spásy v Ježíši Kristu má po staletí svůj pevný a nosný obsah. Její forma musí být však v proměnách dob akomodována, aby se nestala nesrozumitelná i samotným věřícím. Výraz liturgická reforma je spojen s obdobím II. Vatikánského koncilu. Je to však dynamický proces v ekumenickém rozsahu. Počátky liturgického hnutí sahají do časů reformace, která ovlivnila výrazně podobu křesťanské bohoslužby a vytvořila její samostatně se rozvíjející protestantské typy. V Římskokatolické církvi byla bohoslužba od dob Tridentského koncilu spojena s pevným neměnným řádem a tím i určitou strnulostí. Zásahy zvenčí byly vyloučeny. Impulsy, které se objevovaly v době osvícenství, byly potlačeny. V 19. století se v benediktinských klášterech ve Francii a Německu projevil zájem o studium starých liturgických pramenů. Zájem se soustřeďoval především na gregoriánský chorál a jeho hudební bohatství. Vlastní liturgické hnutí se objevuje až na počátku 20. století. Mezi důležité představitele patří Romano Guardini (1885-1968) s důrazem na význam symbolů a Josef Anadreas Jungmann (1889-1975) svým důkladným studiem dějin římské mše. Každá reforma v křesťanství je spojena vždycky se snahou o návrat k tomu, co zde již bylo a co je viděno jako vrchol a ideál. Úsilí o obnovu bohoslužby bylo spatřováno zprvu ve středověku, později v křesťanské antice. Nakonec se reforma stala návratem ke starořímské liturgii 6. století, ovšem samozřejmě v kontextu současnosti. Liturgické hnutí, které nabylo celocírkevních rozměrů, vyústilo ve vydání konstituce o liturgii na II. Vatikánském koncilu „Sacrosanctum consilium“ (Konstituce o posvátné liturgii. V: Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Praha 1995, s. 125-169). V tomto dokumentu byly vysloveny zásady aktivní účasti lidu, místo latiny mateřský jazyk, význam četby Bible a kázání a další. Liturgickou reformou se otevřela cesta od tridentské uniformity k větší pluralitě a tvořivosti. Také v evangelických církvích se projevuje v posledních desetiletích zvýšený zájem o bohoslužbu a její liturgickou podobu. Agenda Českobratrské církve evangelické z roku 1983 umožnila vstup ekumenických (tím i luterských) tradic do bohoslužeb českého evangelictví. V pravoslaví naproti tomu hrála liturgie vždy centrální úlohu, proto se tam o zvláštním liturgickém hnutí nehovoří.

2. Liturgická reforma a obnova v Církvi československé husitské

Církev československá husitská se zrodila určitým způsobem z liturgické reformy západní církve. Jedním z požadavků reformních katolických kněží před (?) lety bylo zavedení bohoslužby v mateřském jazyce. Tehdy to kvůli postoji nejvyšších církevních míst nebylo možné. Reforma bohoslužby byla uskutečněna cestou činu (via facti) o Vánocích 1919 a byla jedním z důležitých předpokladů utvoření nového církevního útvaru v roce 1920. Církev československá husitská tak předešla některé reformy II. Vatikánského koncilu o několik desetiletí. Například od počátku v bohoslužebném prostoru naší církve je středem stůl a kněz slouží čelem k lidem. Věřící nebyli už jen diváci, jak tomu bylo při mši barokní doby, ale stali se aktivními posluchači a modlili se ve svém mateřském jazyce. Reminiscence na dobu husitskou vedla také k zavedení večeře Páně podobojí způsobou. Věřící přijímají při bohoslužbách nejen chléb – hostii, ale i víno z kalicha. Nově stavěné sbory se vyznačují jednoduchostí bez okázalé výzdoby.

V naší církvi je úsilí o porozumění bohoslužbě spojeno se zkoumáním bohoslužby novozákonní doby badateli Františkem Kovářem, Jindřichem Mánkem či Zdeňkem Sázavou. Současně byl zájem věnován podobě bohoslužby středověkých husitů například historikem Miloslavem Kaňákem. Živé ekumenické dědictví mapuje teolog Milan Salajka. Liturgie je stálým procesem v měnících se dobách. Tento proces musí být provázen úsilím o porozumění jejímu základnímu trvajícímu obsahu a současně snahami o srozumitelné vyjádření pro současnost. Požadavek srozumitelnosti však neznamená odstranit posvátné tajemství, které tvoří základní charakter křesťanské bohoslužby.

Na 1. zasedání VI. sněmu v roce 1971 byl přijat nový bohoslužebný řád. Téma liturgie se dostává na pořad sněmu také v roce 1991, kdy při 2. zasedání VII. sněmu byl projednáván sněmovní návrh nové „Bohoslužebné knihy“. Kniha byla posuzována na různých úrovních, věroučná komise se k návrhu vyjádřila kladně. Doporučení ke schválení sněmem přednesl bratr Mgr. Milan Matyáš, který poděkoval prof. Milanu Salajkovi za velký podíl na této knize. Liturgický výbor navrhl, aby ji sněm přijal, příslušné texty byly vkomponovány do liturgie a sněm vyhlásil její bezprostřední užívání v náboženských obcích. V následném hlasování bylo 353 hlasů pro vydání Bohoslužebné knihy, 1 byl proti a 5 se zdrželo hlasování. Sněm projednával dále alternativní návrh Farského liturgie. Věroučná komise návrh doporučila, neboť není v rozporu s učením církve. Sněmu doporučila: 1/ přijmout předložený návrh jako variantu vedle dosavadní liturgie; 2/ doporučit náboženským obcím, aby alternativní návrh po schválení užívaly a zaváděly; 3/ užívání této navrhované liturgie svěřit péči a dozoru jednotlivých diecézních rad; 4/ vyhodnocovat poznatky z užívání alternativního znění liturgie. Právní výbor nedoporučil, aby byl návrh přijat jako alternativní znění Farského liturgie, nýbrž jako jiný liturgický tvar na základě Bohoslužebného řádu CČSH. Pro návrh hlasovalo 215 hlasů, proti bylo 42 a zdrželo se 33 delegátů. Tím byl návrh přijat (podle zápisu ze 2. zasedání VII. řádného sněmu CČSH v roce 1991). V roce 1993 byla vydána bohoslužebná kniha s texty první a druhé liturgie (ordinarium) a modlitby podle období církevního roku (proprium de tempora). Na základě sněmovního usnesení se staly určující pro bohoslužebný život náboženských obcí CČSH. Existovaly výhrady k formální stránce této bohoslužebné knihy, například k rozčlenění jednotlivých liturgických částí (nadpisy) a k zařazení některých modliteb (zdvojení), k jednotlivým formulacím modliteb a k samotné formální stránce bohoslužebné knihy (součástí má být bohoslužebný řád; rubriky – praktické pokyny jsou příliš úsporné). Tyto nedostatky měly být odstraněny ve druhém vydání v roce 2004.

Při podrobnější analýze naší Liturgie podle patriarchy Karla Farského dojdeme ke zjištění, že obsahuje základní a podstatné prvky křesťanské bohoslužby v ekumenickém rozměru. V úvodní části začíná bohoslužba apoštolským pozdravem (salutatio). Následuje doznání hříchu a vin (confiteor a absoluce v podobě zaslíbení Božího odpuštění; v evangelické církvi se užívá výraz „slovo milosti“). V části modlitby se jedná o tzv. všeobecnou modlitbu církve (oratio fidelium) a jsou v ní obsaženy klasické prvky liturgické (kyrie, ektenie, litanie). Modlitba „Přispěj nám“ obsahuje doxologii - gloria se závěrečnou klasickou liturgickou formulí „po věky věků“ (per omnia saeculorum). V části zvěstování (lectio) je vřazena modlitba před čtením z Písem, která v reformaci byla označována illuminatio. Při čtení evangelia zaznívá v recitativu duchovního „čtení svatého evangelia podle sepsání“ (sequentia (pořadí) sancti evangelii secundum)… a odpověď lidu „Sláva Bohu v Kristu“ (gloria tibi domine). Na kázání (predicatio, homilie, viva vox evangelii) navazuje vyznání víry (credo). V části obětování je zahrnuto přinášení darů – chleba a vína (oblatio) a modlitba nad dary (oratio super oblata), chvalozpěv (preface) a Svatý (sanctus). V části zpřítomnění poslední večeře Páně je obsažena eucharistická modlitba – tzv. malá (prex eucharistica), ustanovení večeře Páně (narratio institutionis, verba institutionis, verba testamenti) a prosby za Ducha svatého (epiklese). V části sjednocení a přijímání (communio, koinonia) je náznak pozdvižení bohoslužebného chleba (elevace), na které navazuje lámání chleba (fractio panis) a pozdrav pokoje (pax) - „Pokoj Páně povždy s vámi.“ (pax domini sit semper vobiscum). Následuje modlitba Beránku Boží (agnus dei), projev úcty vůči živému Kristu (adorace) „skláníme se před tebou ve svaté úctě“. Následuje doznání nehodnosti (domine non sum dignus), po kterém tlumočí duchovní výzvu k přijímání „Pojďte...“ (venite) a obec zpívá benedictus. Po té je rozdělován svátostný chléb a víno z kalicha (distributio). Závěrečnou část tvoří požehnání (benedictio) a propuštění a poslání.

4. Přístupy k bohoslužbě v Církvi československé husitské

V liturgické práci Církve čs. husitské a její teologické reflexi je možné rozpoznávat tři přístupy. Tato tři stanoviska tvoří současně etapy pohybu v naší liturgice. První etapou je modernismus. Liturgická tvorba modernismu představovaná K. Farským, A. Tuháčkem a F. Kalousem se vyznačovala úsilím o novou aktualizaci hodnot mešní a svátostné zbožnosti v návaznosti na tradici západní i východní církve. Výsledkem tohoto úsilí modernistů se stala bohoslužba a obřady, které spontánně oslovují. V liturgickém životě obce i jednotlivce dominuje zážitek, zkušenost, náboženský cit, subjektivní prožívání. Tomu napomáhá významným způsobem slovní a hudební kultura (viz Tuháčkův misál). Ve druhé fázi se projevuje vliv biblické teologie. Liturgie a svátostné obřady byly interpretovány z hlediska biblické teologie. Exegetické bádání F. Kováře, J. Mánka, dogmatické promýšlení Z. Trtíka a prakticko-teologické zaměření O. Rutrleho ovlivnilo pohledy na liturgii Farského. Následující třetí fáze od poloviny šedesátých let je spojena s ekumenickými snahami. Otevírala se tak možnost poznávání nepřeberného bohatství bohoslužebného života množství církví a konfesních svazků - historicky i soudobě. Představitelem této fáze je prof. M. Salajka. Třetí fáze, a s ní spojený kladný přístup k bohoslužebné tradici v ekumenické šíři, není s příliš velkou důvěrou částí duchovenského sboru akceptována z obavy před ztrátou liturgické identity své vlastní církve. K tomu je třeba říci, že nemůže jít ani tak o vnější přejímání liturgických forem z vnějšku, nýbrž o rozpoznávání formy a obsahu obecně křesťanské tradice v našem vlastním liturgickém a svátostném životě. Paradoxně tak objevujeme a obdivujeme tyto klasické části a prvky u jiných, ale nerozpoznáváme je ve své vlastní liturgii. Tyto tři přístupy jsou určující pro liturgickou práci v Církvi československé husitské: 1) Požadavek stálé interpretace slova a symbolů v křesťanských obřadech vzhledem k současnému člověku (aktuálnost); 2) Písmo jako ústřední pramen liturgického života (bibličnost); 3) Návaznost na křesťanskou bohoslužebnou tradici (ekumenický kontext). Můžeme tyto tři přístupy vyjádřit ještě i v tomto pořadí: 1) bibličnost, 2) ekumenický kontext a 3) aktuálnost.

5. Některá konkrétní liturgická témata

5.1 Preface

Preface zahajuje děkovnou eucharistickou modlitbu. Tvoří úvod k vlastnímu liturgickému úkonu večeře Páně (Rutrle, O.: Vzhůru srdce, Praha 1953, s. 70). Slovo „preface“ nelze překládat jen jako „předmluva“. Jedná se o oslavnou modlitbu před Boží tváří. Její stavbou, strukturou i tónem proniká radost – „eschatologický ples nad obecenstvím se vzkříšeným Pánem“ (Rutrle, Vzhůru srdce, s. 70). Obsahem preface je rozpomínání se na Boží skutek spásy v Kristu, který nemůže vyústit jinam než do chval a oslavování Hospodina. Někdy preface přechází v básnicko-epické zvěstování. Ve východní tradici je připomínáno Boží spasitelné dění v celé šíři každou neděli, zatímco v tradici západní se preface soustřeďuje na jednotlivé aspekty tohoto dění v rámci církevního roku. Tradičních římských prefací bylo na sklonku křesťanského starověku přes dvě stovky, ale v 6. století byly redukovány na čtrnáct. Každá preface má tři části: úvod, děkovné vylíčení spasitelného činu a přechod ke společnému chvalozpěvu věřících (Sanctus). Bohoslužba CČS(H) navázala na římskokatolickou mši také v části preface. Byl užíván název „Mešní chvalozpěv“ (srov. Zpěvník CČS, vyd. z roku 1930, s. 347), ale i název „preface“ (srov. Zpěvník vyd. z roku 1930 – stejný rok?, s. 248). Variabilní chvalozpěvy, které přednášel duchovní mezi dialogem „Vzhůru srdce“ a „Svatý“ , zhudebnil Josef Pícha. Zpívané chvalozpěvy podle církevního roku a příležitostí nacházíme v bohoslužebné knize CČS v tzv. Tuháčkově misálu (s. 35-75). Ačkoliv chvalozpěv duchovního, ať již recitovaný nebo zpívaný, byl uveden v liturgických pokynech i ve vydání Liturgie podle dr. Karla Farského v roce 1960 (s. 44), v praxi došlo k tomu, že na výzvu dialogu „Píseň díků pějte…“ navazovalo hned shromáždění zpěvem „Svatý“. Chvalozpěv duchovního byl vynecháván. Vydání bohoslužebných knih z roku 1992 (Liturgie podle patriarchy Karla Farského a Druhá liturgie CČSH) zavedlo opět užívání Chvalozpěvu recitovaného duchovním. (Jsou inspirovány po obsahové i formální stránce prefacemi z Agendy Českobratrské církve evangelické - 2. díl z roku 1988.) Přesto vneslo určitou nejasnost pokynem, že má být chvalozpěv vynecháván v čase adventu a postu (Liturgické modlitby, Praha 1992, s. 11 a s. 25). Prefaci (chvalozpěv) není z liturgického hlediska správné vynechávat ani v čase adventu ani v čase postu. V návaznosti na západní bohoslužebnou tradici je třeba vyjadřovat jednotlivé aspekty spásného dění i v tomto čase církevního roku (srov. Římský misál, vyd. 1980, s. 284 - 286, ale i evangelickou bohoslužbu v Agendě ČCE, Druhý díl , vyd. 1988, s. 61 a 127). Také v Bohoslužebné knize CČS, připravené A. Tuháčkem (vyd. 1952) jsou uvedeny preface v době adventu i postu. Stejně tak je nesprávné v tomto období církevního roku vynechávat Sanctus (chvalozpěv), na který navazuje Benedictus (Požehnaný, jenž přichází), neboť jde o součást tzv. velké eucharistické modlitby. Vynechávání této části například v adventu je zcela nelogické. Nové vydání liturgie v roce 2004 doplňuje chybějící varianty chvalozpěvu duchovního (preface) pro dobu adventní i postní. V budoucnosti je třeba uvažovat o zhudebnění těchto částí i o tvorbě nových prefací podle církevního roku a dalších příležitostí. Zhudebnění prefací (chvalozpěvů duchovního) vytvořil v roce 2006 prof. Jiří Pospíšil.

5.2 Pozdrav pokoje

Pozdrav pokoje (pax) jako liturgické gesto, které má svůj původ v Bibli a tradici, byl původně zařazen ve mši před přinášením oběti (srov. Mt 5,23-24), později byl včleněn před svaté přijímání. Výzvou k polibku pokoje v době Augustinově bylo: „Pax Domini sit semper vobiscum“. Po této výzvě dal polibek (svaté políbení) každý svému sousedu. Muži a ženy se však shromažďovali k bohoslužbě odděleně. V 10. století se stalo zvykem, že polibek vyšel od oltáře a jako zvláštní požehnání se ve shromáždění předával dále. Toto šíření pozdravu „ze shora“ známe ze současné katolické mše. Po 2. Vatikánském koncilu se děje obnova pozdravu pokoje v rámci kulturních zvyklostí, v našem prostředí je podávána ruka. V naší liturgii přání pokoje „pokoj Páně povždy s vámi“ vyřizuje duchovní věřícím bezprostředně po lámání chleba. Do návrhu Druhé liturgie CČSH byl zařazen pozdrav pokoje spojený se vzájemným podáváním rukou věřícími (předsněmovní návrh z roku 1989), ale v liturgických textech schválených sněmem v roce 1991 již není uveden. Dozvuk nacházíme v modlitbě před přijímáním: “…dej, ať nám není zatěžko podat ruku na usmířenou.“ „Není vyloučeno, že by mohla být touha po usmíření a přání pokoje druhým vyjádřeny i konkrétním gestem a jednáním věřících.“ (Liturgie CČSH, s. 62). Liturgická část Pokoj (pax) se skládá ze tří prvků: 1) z modliteb za mír, pokoj a smíření mezi lidmi, včetně modlitby za nepřátele, 2) ze slovního přání pokoje „Pokoj vám“ a 3) z gesta pozdravu pokoje. Podle některých katolických liturgistů by měl být ritus smíření hned na počátku před bohoslužbou oběti a ne až před přijímáním. V pravoslavné liturgii je pozdrav pokoje už před eucharistickou modlitbou. Zařazení tohoto gesta v Liturgii CČSH má více možností. Jednak mezi lámáním chleba a jeho přijímáním věřícími, když zaznívá z úst kněze slovní pozdrav „Pokoj vám“. Podání ruky je pak nonverbálním vyjádřením tohoto pozdravu. Tato možnost je uvedena v návrhu Druhé liturgie CČSH z roku 1989. Další možnost je před „obětováním“, tedy ještě před přípravou darů chleba a vína a slovy „V míru a pokoji podejme srdce svá Bohu v oběť svatou.“ Modlitby k Bohu a celé liturgické jednání vztahující se k večeři Páně vyžadují postoj smíření a pokoje (srov. Mt 5,23-24). Pak se nabízí ještě třetí možnost, a tou je pokání v úvodní části bohoslužby. Výrazem vzájemného odpuštění a smíření může být i gesto podání ruky na usmířenou. Vzájemné podání ruky, a to nejen jako liturgické gesto, má být vždy součástí bohoslužebného shromáždění naší církve jako spontánní viditelný projev zájmu o druhého.

5.3 Slovo při přijímání svátosti večeře Páně

Vysluhování svátosti večeře Páně věřícím je spojeno se slovem duchovního, s tzv. udílecí formulí. V současném závazném vydání bohoslužebné knihy CČSH - Liturgie podle patriarchy Karla Farského z roku 2004 je uvedeno, že duchovní podává věřícím chléb namočený ve víně se slovy „Bůh s tebou v Kristu, bratře - sestro nebo s jinými vhodnými slovy“ (Liturgie CČSH vyd. 2004, s. 63). Tato možnost variabilnosti formule vznikla z důvodu častějšího, respektive každonedělního vysluhování svátosti večeře Páně v našich sborech. Pokud bylo dříve společné přijímání večeře Páně věřícími dvakrát do roka (Vánoce, Velikonoce), nebyla různost formule při rozdělování aktuální. Jestliže se však vysluhuje večeře Páně častěji, je možné, aby tato formule byla duchovním obměňována.

V rubrikách je uvedena formule „Bůh s tebou v Kristu!“ Tato formule se nachází v revidované liturgii z roku 1939 (Tuháčkův misál, s. 25). Jdeme-li k pramenům, pak zjišťujeme, že Farského formule k podávání večeře Páně věřícím zněla takto: „Pán Ježíš Kristus račiž uchovati duši tvé království své věčné. Amen.“ (Liturgie z roku 1924 – Zpěvník CČS, s. 207). Ta nahradila dřívější formule uvedené v Českém misálu z roku 1919: „Tělo Pána našeho Ježíše Krista, zachovej mou duši k životu věčnému. Amen.“ Krev Pána našeho Ježíše Krista, ochraňuj duši mou k životu věčnému. Amen“ (Český misál 1919, s. 9). V ekumenické liturgické praxi se setkáváme v současnosti s formulí „Tělo Kristovo za tebe vydané. Krev Kristova za tebe prolitá“, případně „Tělo Kristovo. Krev Kristova.“ Tato formule je užívána nejen v římské mši, ale též v pravoslavné liturgii i luterské bohoslužbě. V Českobratrské církvi evangelické, s níž máme interkomunio, je večeře Páně chápána v biblickém smyslu jako „podílení se na společenství Kristova těla a krve“ (srov. Agenda ČCE, s. 63). V Českobratrské církvi evangelické někteří kazatelé zvěstují každému, komu chléb a víno podávají, slovo o těle a krvi Páně, jiní vyslovují vhodná slova Písma svatého (Agenda ČCE, s. 28). Slovo o chlebu jako těle Kristově a víně jako krvi má svůj základ v Bibli. Základem jsou slova ustanovení svátosti večeře Páně (synoptikové), tento obraz je užit v Janově evangeliu (J 6,51-58) a u apoštola Pavla (1 K 11,27-29). Zvěstnou myšlenku obětovaného Kristova těla a krve rozvíjí na základě starozákonní symboliky list Židům (9,14; 10,10; 10,19). Důležité je místo 1 K 10,16-17: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí (koinonia, participatio) na těle Kristově?“ Apoštol Pavel ve svém výkladu tajemství večeře Páně spojil hmotné prvky chléb a víno s krví a tělem Kristovým. Tím dal podnět k tomu, aby se v pozdějších staletích vedla diskuse o poměru podstaty živlů chleba a kalicha k tělu a krvi Krista. U apoštola Pavla jde však o obraz a symbol duchovní skutečnosti. Stejně tak starobylá liturgická tradice ze 3. století dokládá charakter obrazu, znamení, podobenství těla a krve Krista. „Jáhni přinesou biskupovi obětní dary a ten vzdává díky nad chlebem, který je znamením (antitypos) těla Kristova. Také vzdává díky nad kalichem smíšeného vína (s vodou), který je podobenstvím krve, která byla vylita za všechny, kteří v něj uvěřili“ (Hippolyt Římský: Apoštolská tradice. s. 35; srov. sv. Cyril Jeruzalémský: Mystagogické katecheze, s. 65-66). Od 4. století je na mnoha místech již dosvědčena formule „Tělo Kristovo“. Středověcí husité hovořili o svátosti večeře Páně jako o „velebné svátosti těla a krve Pána našeho Ježíše Krista“ (Čtyři pražské články, ZV CČSH s. 9). V České konfesi, která patří k věroučným pramenům Základů víry CČSH (srov. s. 5), je řečeno: „O velebné svátosti závěti poslední večeře od samého Krista Pána před utrpením jeho nařízené, věříme a vyznáváme, že ten chléb v téže večeři je pravé tělo Krista Pána za nás dané a zrazené a víno v kalichu jest pravá krev Pána našeho Ježíše Krista za nás vylitá na odpuštění hříchů…(Česká konfese XV.1). Abychom přijímajíce duchovně a posvátně … pevně věřili, že opravdově jsme a skrze užívání večeře Páně vždy víc a víc učiněni býváme živí údové Krista Pána, kterýž nás k tělu svému svatému připojuje“ (Česká konfese XV.2). Církev československá husitská se účastní rozhovorů v rámci Leuenberské konkordie. Podle dokumentů tohoto společenství reformačních církví nelze význam večeře Páně shrnout jediným pojmem. Z množství významů je v dokumentu uvedeno, že „při večeři Páně se nám s chlebem a vínem dává sám Ježíš ve svém těle a krvi. Setkává se s námi v ujištění o odpuštění hříchů a smíření“ (Na cestě k jednotě. Leuenberské dokumenty. Síť 1996, cit. s. 55) . Pro teologii CČSH je charakteristický personalistický přístup k tajemství večeře Páně. Není přijímána transsubstanciační nauka Římskokatolické církve, neboť se víra nesoustřeďuje na živly ve smyslu předmětného vztahu, ale na Ježíše Krista ve smyslu osobního nepředmětného vztahu. Chléb a víno slouží svátostné zvěsti a liturgickému znázornění oběti Ježíše Krista jejímu přijímání ve víře (ZV ot. 327) . Přesto prof. Z. Trtík později neváhal říci „chléb s kalichem vína se stávají svátostnými prostředky jeho obětovaného těla a vylité krve. Liturgie dr. Farského předpokládá mnohem uctivější a zbožnější vztah ke svátostné službě a k svátostným živlům chleba a vína, než jaký je dosud běžný“ (Uvedení do Základů víry, TR 2004 č. 1, cit. s. 115) . Výpověď „Tělo Kristovo za tebe vydané. Krev Kristova za tebe prolitá“ je ujištěním, že věřící ve večeři Páně přijímají spásnou milost oběti Kristovy. Jde o biblickou symboliku, obrazné vyjádření, současně výrok vychází z ekumenické tradice, aniž by tím bylo opuštěno od vlastního porozumění svátosti večeře Páně jako duchovně obnovujícího se společenství církve - Kristova těla (srov. Liturgie CČSH, s. 51) . Je to jedna z možných slovních formulací při podávání svátosti večeře Páně věřícím, nikoli však jediná.

6. Literatura

Publikace k promýšlení tématu: Uvedení do bohoslužebné teorie a praxe v Církvi československé husitské. Prakticko-teologický výklad Liturgie podle patriarchy Karla Farského. Karolinum Praha 205, 101 s. (tam je též seznam literatury)

7. Diskuse

Okruhy k teologické diskusi a sdílení zkušeností: 1) Liturgie podle dr. Karla Farského; 2) Zhodnocení Druhé liturgie CČSH ; 3) Další liturgické tvary

ThDr. Tomáš Butta, říjen 2005



 



Ivo Vacík publikováno: 21.02.2007 02:28 zobrazeno: 6496x