WebArchiv - archiv českého webu
Hus 2015 Setkání mládeže Na půl Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Druhá neděle po Velikonocích


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Církev československá husitská ve vztahu k politice a státu

Nevyhneme se dnes v Církvi československé husitské diskusi o politické tématice, například o vztahu naší církve k politickým stranám, programům a konkrétním představitelům. Ačkoliv je téma politiky pro řadu z nás zatíženo zápornou zkušeností z totality období socialismu, kdy se projevovala účelová loajálnost některých křesťanů vůči státu a jejím představitelům, přesto je to téma důležité. Není to v žádném případě téma nové. Vztah k politické moci a státu byl v naší církvi řadou teologů důkladně a odpovědně promýšlen z hlediska biblických a křesťanských principů a norem. Je zcela zřejmé, že naše církev měla od svého počátku blízko k demokratickému politickému zřízení. Propojení politické demokracie a humanitního programu prvního prezidenta Československého státu T. G. Masaryka bylo velice blízké našemu sociálně-etickému učení vyjádřeném v myšlenkách modernistického kněze a pozdějšího biskupa-patriarchy dr. Karla Farského či teologa a filozofa prof. A. Spisara. Podle prof. A. Spisara demokracie a Ježíšova etika jsou ve vzájemném vztahu svým důrazem na rovnost lidí před Bohem. A. Spisar vyslovuje přesvědčení: „Je-li vůbec některý politický systém blízký Ježíšově etice a jeho království Božímu, pak je to jistě demokracie“ (Ethika, Praha 1948, cit. s. 301). Členové naší církve byli vedeni a vychováváni k demokratickému smýšlení. V období první republiky i během druhé světové války a protektorátu bylo pro členy Církve československé jasné, že jejich místo má být na straně demokracie proti jakékoliv totalitě. Důkladnou práci o demokracii napsal náš teolog prof. F. M. Hník s názvem Edvard Beneš. Filosof demokracie (Hník, F. M.: Edvard Beneš. Filosof demokracie. Melantrich Praha 1946). V době po skončení druhé světové války docházelo u nás vzhledem k mezinárodní politické a společenské situaci ke snahám spojit demokracii a socialismus. Prezident E. Beneš se z exilu vracel jako zastánce politického režimu, který nazýval socializující demokracií. Beneš svou koncepci socializující demokracie vyslovil v obecné formě jako rozšíření či vyústění politické demokracie do ekonomické a sociální oblasti. Zároveň odmítal sovětský model socialismu, zejména diktatury proletariátu. Ve spojení demokracie a socialismu bylo pro něho zásadní zachování parlamentní pluralitní demokracie, zajištění občanských svobod a práv (Kaplan, K.: Poslední rok prezidenta. Edvard Beneš v roce 1948, Praha 1993 s. 101). V tomto období, kdy za časů druhé světové války naše církev společensky obstála hájením vlasteneckých a demokratických hodnot, prožívala vnější i vnitřní růst. Církev však nebyla tehdy v teologické ani politické orientaci jednotná. Uvnitř církve existovalo napětí a názorové rozdělení mezi tzv. levým a pravým křídlem. Jeden směr, stojící na teologických křesťanských východiscích, chtěl budovat aktivity církve na věroučné a biblické práci. Uvědomoval si návaznost na historické a světové křesťanství. „Víra v Boha a v Ježíše Krista jako Spasitele přes všechny dogmatické rozdíly spojuje naši církev hluboce se vším ostatním křesťanstvem, ať ortodoxním nebo svobodným“ (Trtík, Z.: Cesta k Bohu, Praha 1947, s. 104). Druhý socialistický směr prosazoval spojení církve s úsilím o radikální přestavbu společnosti, svým důsledným oddělením od historického křesťanství vedl v některých důsledcích až k ateismu. Dobová atmosféra po zkušenostech s hrůzami druhé světové války, zklamání z evropské západní demokracie, a tím i sílící levicové tendence v části naší církve se odrazily ve sněmovním dokumentu zvaném Poselství – Úctou k životu a láskou k člověku, ve kterém se naše církev vyjádřila kladně k socialismu již v roce 1946. V dokumentu se praví: „Proto – vedeni jsouce k tomu svou křesťanskou touhou po soužití lidí v bratrství, lásce, svobodě a v pokoji tvořivé práce - vítáme jménem své církve, že naše oba národy svým osvobozením nastoupily cestu k vybudování našeho státu v republiku socializující a socialistickou (Úctou k životu a láskou k člověku. Poselství II. řádného sněmu Církve československé 8. – 10. ledna 1946, cit. s. 4). Bylo by jednostranné a zcela historicky nespravedlivé, kdyby toto vyjádření naší církve bylo považováno za nekritické přihlášení se k socialismu. Velice prozíravé názory na socialismus nacházíme u prof. A. Spisara v jeho již zmiňované Etice vydané v roce 1948: „Nelze zajisté zavrhovat a odsuzovat snahy o uspořádání majetkových poměrů, tudíž snahy socialismu o věci tohoto světa, ale socialismus musí mít na paměti, že bez hodnot duchovních se ono uspořádání věcí hmotných nepodaří, a podařilo-li by se, že nebude trvalé. Bez mravnosti nebude trvalých sociálních reforem a proměn. A k mravním zásadám náleží také spravedlnost, poctivost, pracovitost a láska, sympatie k bližnímu: podle T. G. Masaryka je to humanita. To jsou hodnoty duchovní“ (Spisar, A.: Ethika v duchu církve československé. Praha 1948, cit. s. 303).

Mezi demokratickými prvorepublikovými hodnotami a novým sociálním důrazem po druhé světové válce existovala určitá souběžnost, ale nastoupením totality se ukázal mezi nimi neslučitelný rozpor. Tento rozpor prožíval v situaci politického tlaku prezident E. Beneš: „Byl jsem vždy a jsem demokrat a socialista. Souhlasím s články ústavy, které mají býti nově podkladem hospodářské výstavby státu a socialistického vývoje budoucího života naší národní společnosti. Konstatuji však, že některé články ústavy jsou takového dosahu, že moje svědomí a mé přesvědčení o demokracii i mé pojetí lidských a občanských práv mi brání vysloviti s nimi plný souhlas“ (Kaplan, K.: Poslední rok prezidenta. Edvard Beneš v roce 1948, Praha 1993 cit. s. 134). V Církvi československé husitské rozpor mezi křesťanstvím a socialismem, náboženskou vírou a členstvím ve straně, vyústil v odchod jedné třetiny duchovních ze služby církve a další velké části laiků (Zítek, V.: Věříme ve vyvolení a poslání své církve s.93 ThR. 1985). Důvody odchodu z duchovenské služby a vystoupení z církve nelze zjednodušovat, přesto důležitým motivem bylo přijetí nového sociálního programu nabízejícímu blahobyt a opuštění křesťanství. I přes ztrátu dřívějšího společenského vlivu v nové politické atmosféře naše církev naplňovala i nadále své poslání. I když se naše církev na II. sněmu v roce 1946 přihlásila oficiálně k socialistické přestavbě, a v dalším vývoji nebyla prosta některých příliš loajálních projevů, přesto neopustila své vlastní demokratické principy, když o rok později, tedy v roce 1947 přijala Základy řádu duchovní péče. Zde se nacházejí v odstavci D Směrnice pro duchovní péči o život politický. V tomto sněmovním dokumentu jsou položeny základní demokratické principy politické orientace naší církve. Některá východiska si připomeňme: „V oboru politického života spatřuje Církev československá takový předpoklad v organizaci společnosti na základě demokracie politické, hospodářské a sociální“. „Církev československá si uchovává nezávislost na politických stranách, neboť Kristovo evangelium, kterému v životě slouží, je soudem a měřítkem jí samé a všech skupin a programů, tedy také programů politických.“ „Církev československá se nebude proto vázati na žádnou politickou stranu. Chce však prostředky duchovního vlivu podporovat takovou politiku, jenž směřuje k nové společnosti demokratické a sociálně spravedlivé.“ V tomto dokumentu jsou vyzývány všechny orgány církve a zvláště duchovní, aby se věnovali výchově lidí k pravé demokracii, výchově k politické snášenlivosti a pravému vlastenectví ve smyslu Masarykově (s. 46-47). Tehdy se psal rok 1948, když tento dokument politické orientace naší církev vyšel. Demokratické motivy a východiska, od počátku nám vlastní, zdůrazňovala naše církev v období kolem roku 1968, v čase připravovaných politických změn v 80. letech 20. století a zejména po roce 1989, kdy se začala utvářet v naší vlasti demokratická společnost se všemi přednostmi i nedostatky, které v současnosti prožíváme. Z období po roce 1989 je třeba připomenout dva důležité dokumenty naší církve, vztahující se k politické a společenské problematice. První z nich je Novelizace „Základů řádu duchovní péče Církve československé husitské“ z roku 1994, kde je na základě zkušeností s dvojí totalitou řečeno, že člen CČSH se „nemůže podílet na takové politické činnosti, která je motivována prvky fašismu nebo komunismu“ (cit. s. 11). Zásadní slovo naší církve podle tohoto sněmovního dokumentu je podporou skutečné demokracie, humanismu, tolerantnosti, míru uvnitř státu i mezi státy a národy i vlastenectví, prostého jakékoliv národnostní nesnášenlivosti. Dalším dokumentem společenského dosahu, v němž se vyrovnáváme v desetiletém odstupu s vlastní minulosti, včetně spolupráce s STB, je Pastýřský list biskupského sboru k 80. výročí církve československé husitské z roku 2000. V něm je vysloveno poděkování všem statečným křesťanům i lítost nad selháním části církve v období totality: „Děkujeme všem věrohodným křesťanům naší církve a budeme se snažit navázat na ně svou vlastní hodnověrností lidskou i teologickou. S lítostí chceme také pojmenovat a přiznat nedostatečnost svou i své církve před Bohem i lidmi v minulosti. Nejde nám o povrchní ani laciné gesto. Kdo nepokládá za nutné pokání, nechť je neupírá těm, kteří rozpoznali dluh vůči svým bratřím a sestrám – duchovním i laikům, pronásledovaným totalitním režimem i jemu zbaběle posluhující částí církve. Z vlastní historie se nelze vylhat ani před ní utéci. Neobstáli jsme vždy se ctí. Omlouvali jsme své hříchy a zapomněli jsme, že Bůh hříchy neomlouvá, ale může je odpustit. Odpuštění potřebujeme všichni. Teprve v zakoušeném odpuštění a smíření je naděje budoucího věku“ (ČZ 2000, č. 3, cit. s.1).

Z pramenů a literatury: Čada, V.: 28. říjen. Skutečnost, sny iluze. Praha 1988; Gorbačov, M. S.: Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět. Svoboda Praha 1987; Hník, F. M.: Edvard Beneš. Filosof demokracie. Melantrich Praha 1946; Kaplan, K.: Poslední rok prezidenta. Edvard Beneš v roce 1948, Praha 1993 cit. s. 134; Küng, H.: Být křesťanem. Křesťanská výzva. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2000; Novelizace „Základů řádu duchovní péče Církve československé husitské“. Sněmovní návrh č. 2 přijatý na 3. zasedání VII. řádného sněmu v roce 1994, vyhlášený v úředních zprávách č. 2/1994; Pastýřský list biskupského sboru k 80. výročí církve československé husitské. ČZ č. 3; Spisar, A.: Ethika v duchu církve československé. Praha 1948; T. G. Masaryk a my. Blahoslav Praha 1946; Procházka, J.: Poválečné Československo 1945-1989. UK Praha 1991; Rázek, A.: Proticírkevní boj v bývalé ČR po únoru 1948. Teologické texty 2003, č. 2, s. 71-72; Vaško, V.: Církev v ohrožení totalitami. Teologické text

Publikováno: 4. 2.2007

TOMÁŠ BUTTA



Ivo Vacík publikováno: 21.02.2007 03:50 zobrazeno: 4360x