WebArchiv - archiv českého webu
Hus 2015 Hus 2015 Metodické materiály - Mistr Jan Hus

Pátá neděle postní (Judica)


POŠTA ccsh.cz     ADRESÁŘ ccsh.cz

VIII sněm CČSH


Odkazy

Diakonie a misie

ekumena

husinec

pension betlem

ubytovna

husitstvi

krestanska media
Statistiky

Sk 4,32-35 "Společenství jedné mysli a jednoho srdce"

Kázánív Chotovinách – červen 2009

 

Ž 133; Mk 3,31-35

 

Vážení účastníci této bohoslužby během „Poutě ke kořenům“, sestry a bratři!

 

            Kořeny jsou něčím, co není vidět. Rostou v zemi a nacházejí se pod povrchem. Kořeny jsou obrazem pro historické a duchovní základy naší existence. Je dnes zdůrazňováno, že kořeny evropské civilizace tvoří křesťanství a také židovství, jak je to vyjádřeno i apoštolem Pavlem obrazem kořene ušlechtilé olivy v listě Římanům (11,17-18). Důležité kořeny či tradice naší církve jsou spojeny s  husitskou dobou a českou reformací. A tím také zvláštním způsobem s jižními Čechami, s místy, kde působil během svého vyhnanství mistr Jan Hus a kde bylo založeno radikálními husity Hradiště, pozdější město Tábor nazvané podle biblické hory Proměnění Páně. Připomíná nám to i známá píseň z našeho zpěvníku: „tam, kde Hus a táboři tak zvedli pravdy pochodeň, že vprostřed noci vzplál tvůj den“ (č. 112, 3. sloka).

            Co bylo původním a počátečním motivem husitského hnutí? Tehdy na jaře roku 1419 se konaly poutě na hory – na vrch Beránek u Mladé Vožice, na Oreb u Třebechovic, na Bzí horu a Bradlo, v jižních Čechách na vrch Burkovák, později nazvaný Tábor. Tyto poutě na hory vyjadřují touhu věřících po kázání Božího slova a touhu po přijímání svátostí. Toto je původní motiv husitství – náboženský a biblický. Když nebylo povoleno vysluhování svátosti večeře Páně v kostelích, vydali se kněží na hory a s nimi přicházely veliké zástupy. Bohoslužba se konala pod širým nebem. Svědectví o tom nacházíme v Kronice Vavřince z Březové: „…kněží s lidem s nimi sdruženým chodili na vysokou horu, velikou planinu ozdobenou, a postavili na jejím vrcholu stan s lněných plátnem na způsob kaple. A sloužíce v něm služby boží, velmi zbožně občerstvovali lid tam se shromažďující bez zábran onoho přijímání velebnou svátostí oltářní. A dokonavše je a složivše plátěné stany, vraceli se domů. A té hoře dali jméno Tábor a ti, kdož na ni chodili, byli nazváni tábory“ (Slovem obnovená. Praha 1977, s. 64).

            Tento bohoslužebný stan vytvořený z lněných pláten připomínal starozákonní stánek smlouvy, kdy izraelský lid putoval do zaslíbené země, byl na cestě k Božímu království.

            Táboři se vyznačovali jednoduchostí bohoslužebných oděvů. Bohoslužebný oděv není tím nejpodstatnějším, důležitý je vlastní obsah večeře Páně, který husité nově chápali. V jejich vztahu ke svátosti večeře Páně bylo mnoho ze středověké zbožnosti, ale současně nově chápali tuto svátost jako  závazek křesťanského života ve vzájemném bratrství. V Kronice Vavřince z Březové se dočteme i o společném jídle v bratrské lásce, vzájemnosti a nesobecké štědrosti. „…nazývali se všichni bratřími a sestrami, bohatší s chudými si podělovali stravu, která byla připravena. Tam nebylo dovoleno nic nalévati, čím by se mohli opíti, tam nebyl trpěn žádný tanec, žádná hra v kostky, v koule nebo jiné hříčky, a to nejen dospělým, ale ani dětem. Tam zkrátka nebylo možné nalézti žádné spory, žádné krádeže, žádné melodie zvučících píšťal nebo harf, jak se dosud stávalo při posvíceních, nýbrž po způsobu apoštolském jedno bylo srdce všech a jedna vůle a o ničem jiném nejednali, leda o tom, co se týkalo spásy duší a přivedení kněžstva k dřívějšímu stavu, totiž k stavu prvotní církve…“ (Slovem obnovená, s. 64-65).  Už působení mistra Jana Husa se vyznačovalo úsilím o církevní reformu a obnovu. Pro husity je typické úsilí o vytváření církve podle svědectví apoštolského. Husité se inspirovali svědectvím Bible o životě prvních křesťanů, zvláště knihou Skutky apoštolů. Středověká společnost byla hierarchicky členěná – od nejvyššího postavení až k bezvýznamným lidem, šlechta byla nahoře, nevolníci dole. Hlavou byl císař, rukama rytíři a nohama zemědělci. A stejně tak byla hierarchicky členěná i středověká církev. A najednou se husité nazývali bratry a sestrami. Snažili se napodobit život apoštolů a prvotní církve, kdy panovala v jeruzalémském sboru jednota, kdy ti, kteří uvěřili, byli jednoho srdce a jedné mysli. Shromáždění husitů směřovala k zakoušení jednoty, porozumění, sdílení, vzájemnosti pod autoritou Ježíše Krista a jeho zákona.

            To je ten původní záměr, náboženské nadšení v perspektivě očekávaného příchodu Kristova království na zem. Ale nevedlo toto úsilí paradoxně k pravému opaku? Vždyť došlo k bolestnému rozdělení církve na katolíky a husity, které poznamenalo naše náboženské dějiny na dlouhou dobu. Ale i samotní husité se rozdělovali na pražany, tábory, orebity a další radikální skupiny. Od většinového utrakvismu se pak oddělila a osamostatnila Jednota bratrská. I když reformace směřovala k jednotě společného vyznání a tolerance, přesto bylo pro toto období charakteristické lidské rozdělování. I naše zkušenost je zakoušení rozdělování v církvi, lidských neshod a neustálých sporů. Není v husitství i v tom novodobém ono rozdělení přítomno a vlastně charakteristickým znakem názorové tříbení a spory stran, skupin a jednotlivců? V knize Skutky apoštolů slyšíme o pravém opaku, že ti, kteří uvěřili, byli jednoho srdce a jedné mysli. Jednota a vzájemnost je jedním ze základních znaků Kristovy církve nejen v počátcích, ale ve všech dobách.

            Můžeme říci, že žijeme v jiné době, náboženské zanícení a národní sebeuvědomění doby husitské, ale i prvorepublikové, je minulostí. Spíše se setkáváme zvláště u mladých lidí s náboženskou lhostejností a když už se v lidech projevuje náboženské cítění a hledání, tak jako by k tomu nepotřebovali církev. V husitství byl silný i národní motiv v dobrém slova smyslu, ale my se dnes spíše setkáváme s nesnášenlivým nacionalismem a jeho projevy než s láskou k zemi a vlastním kulturním hodnotám. Kořeny jsou hluboko skryté pod zemí. Ale i když nejsou vidět, tak to neznamená, že nejsou. Jsou, existují. Jak se zpívá v naší písni: „a v tobě jen náš lid byl vkořeněn“ (píseň č. 112, 3. sloka). Tím základem a pramenem duchovního života minulého i přítomného je živý Kristus. V něm máme zapustit své kořeny. „Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni…“ (Ko 2,6-7). 

            Cesta ke kořenům znamená stálou touhu po zvěstovaném Božím slovu. Cesta ke kořenům znamená touhu po svátosti večeře Páně, která nás spojuje s Kristem a mezi sebou navzájem. Cesta ke kořenům znamená lásku k církvi, utváření společenství církve v bratrství a vzájemnosti. Tak, jak nám to dokládá svědectví Skutků apoštolů, že „ti, kteří uvěřili, byli jednoho srdce a jedné mysli“. Jme vyzýváni apoštolem: „usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3). Amen.



Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 03.08.2009 10:32 zobrazeno: 2363x