WebArchiv - archiv českého webu

L 1,26-38 Ten bude velikým a nazván Synem Nejvyššího

Kázání na 4. adventní neděli v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze 2 – Novém Městě – prosinec 2020

Sestry a bratři,

při slavení čtvrté adventní neděle se v církvi soustředíme na oddíl z 1. kapitoly evangelia podle Lukáše nazývaný „Předpověď narození Ježíše“.

Původně se tento biblický oddíl četl na svátek „Zvěstování Panně Marii“ či „Zvěstování Páně“ v měsíci březnu – 25. března. Když počítáme od března devět měsíců, tak dojdeme k měsíci prosinci – k Vánocům. Ale protože tento březnový svátek spadá do doby velikonoční, není již tak zvýrazňován. Čtení tohoto oddílu je zařazeno na 4. neděli adventní, těsně před Vánocemi. Je tomu tak i v našem Lekcionáři, ze kterého předčítáme o nedělích a svátcích biblické texty při bohoslužbách.

Když jsme u výpočtů, tak si můžeme povšimnout, že ve zprávě podle Lukáše je dvakrát zdůrazněn údaj „šest měsíců“. Hned na začátku slyšíme „Když byla Alžběta v šestém měsíci…“ (L 1,26). A znovu to ještě připomíná Boží posel Marii: „Hle, tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je již v šestém měsíci…“ (L 1,36). Matkou Jana Křtitele byla Alžběta. Na rozdíl od mladičké dívky Marie, byla již ženou pokročilého věku. Jan Křtitel, její syn, se narodil o šest měsíců dříve než Ježíš. Velmi záhy v křesťanství se slavil svátek narození Jana Křtitele připadající na 24. června – letní slunovrat. Když připočítáme šest měsíců, o kterých se v Lukášově evangeliu hovoří, tak dojdeme k zimnímu slunovratu – k Vánocům. Důležitý je i zvěstný smysl toto, že během letního slunovratu, se světlo dne začíná zkracovat, a o zimním slunovratu o Vánocích – naopak se světlo bude prodlužovat. Obrazně řečeno: Jan Křtitel se „umenšuje“, aby nové světlo mohlo přijít na svět. On se musí menšit, aby Ježíš mohl růst (J 3,20). On není tím světlem, ale vydává svědectví o Světle, které přichází v Kristu na tento svět (J 1,8).

Příběh o předpovězení narození Krista máme vidět ve spojitosti s předpovědí narození Jana Křtitele, který mu v 1. kapitole předchází (L 1,5-25). I přes význam a velikost Jana Křtitele označovaného jako proroka a předchůdce Krista (L 1,76), je význam a velikost Ježíše s ním neporovnatelná, neboť Ježíš je Božím Synem od věčnosti (L 1,32.35). Jan vystoupil v určitém čase, objevil se na scéně dějin v krátkém časovém úseku, ale Ježíš je vládcem Božího království, které trvá na věky (L 1,33).

Příběh zvěstování narození Krista se odehrává nejen v určitém čase, ale i na konkrétním místě. Tím je městečko Nazaret v Galileji. Právě s tímto místem – „Galileou pohanů“ (L 4,15) Bůh spojuje svoji přítomnost v tomto světě s místem bezvýznamným a nenápadným (J 1,46). Lidé tehdy žili v Nazaretě všedními a běžnými starostmi, nic na první pohled tam nebylo mimořádného a zvláštního. A právě tam náhle směřuje Boží zájem a Boží poselství, neboť právě ve spojení s tímto místem se bude odehrávat něco důležitého, významného a velikého.

Kdybychom tehdy potkali Marii v Nazaretě, jak jde ke studni pro vodu, možná bychom ji přehlédli, vypadala by určitě nenápadně a zcela jinak, než jak je zobrazována jako královna. Velikost Marie nespočívá v ní samotné, ale v úkolu, který dostala od Boha, a který přijala. Velikost člověka je v tom, co ho přesahuje a v tom, jaký úkol nese. Marie nesla úkol zcela bytostný, životní, byla spjata s Ježíšem, jako je spojena matka s dítětem. Ale přesto toto dítě jí přesahuje. Není její „vlastní“, kterému bude určovat dráhu a snažit se jeho život přizpůsobovat své představě. Vždyť Ježíš, když vyrostl, šel svou cestou, v určité době se mu dokonce i jeho vlastní rodina vzdálila (Mk 2,31-34), a stejně tak se mu odcizili i obyvatelé Nazaretu (Mk 6,5). Musel naplnit vůli toho, který není žádný z pozemských rodičů – relativních lidských autorit, ale je to vůle toho Nejvyššího.

Marie – matka Páně je velkou postavou Bible a zaslouží naši úctu. Vždyť Marie dostala od Boha v dějinách spásy zvláštní úkol – měla přivést na svět dítě Ježíše a být mu nablízku jako jeho matka. Tím konala službu Bohu a naplňovala jím daný mimořádný úkol. Úkol, který dává Bůh, není rozhodně snadný. Ale Bůh dává úkol i nám. Vybíráme si někdy úkoly, které by nás bavily, které by byly lehčí. Jak rozpoznáme, že je to úkol od Boha, který nám on chce svěřit? A jak se postavit k tomu, že i my máme být služebníky a služebnicemi Boha? Je to úkol vznešený i náročný. Přesto k tomuto úkolu konat službu Bohu nemůže být nikdo přinucen, ale máme k němu ve svobodě říci své ano. Marie to rozpoznala a řekla k němu své kladné ano. Označila se jako „služebnice Pána“ (L 1,38). Velikost člověka spočítá v tom, když se svobodně rozhodne pro určitý úkol, který ho sice přesahuje, ale v důvěře spoléhá při tom na Boha, jako to dokázala Marie. Amen.



Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 22.12.2020 01:20 zobrazeno: 36x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus