WebArchiv - archiv českého webu

O budoucnosti naší církve

Zabývat se budoucností je vždy velmi riskantní a ošidné, neboť plné poznání budoucnosti není člověku přístupné a budoucnost chystá nečekaná překvapení, a to právě tehdy, když s něčím příliš počítáme, na něco spoléháme, že to tak bude.

Přesto myslet na budoucnost vlastní církve náleží k podstatným úkolům duchovních pastýřů, a to ať se církev právě nachází v jakékoli dějinné situaci. Nejen, když prožívá světlou současnost a očekává skvělé zítřky, ale i v ztemnělé přítomnosti, kdy s budoucností jsou spojeny spíše obavy než radostná očekávání. I v takové chvíli mají duchovní pastýři přinášet světlo do temností, jako to činil biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský. On povzbuzoval svoji milovanou církev, která se nacházela na konci určité dějinné epochy a neměla valnou perspektivu nového života a působení v místech a zemi, kde vznikla. Přesto Komenský myslí na budoucnost a předává odkaz Jednoty těm, kteří přijdou a budou žít v jiné situaci a jiných podmínkách. Jeho tzv. teologie umírající církve inspirovala katolické myslitele v době represí věřících v čase komunistické totality. V křesťanství totiž každé umírání, a to i umírání církve, má v sobě skrytou naději budoucího vzkříšení a nového života. Toto vzkříšení církve v dějinách však neznamená návrat do původní podoby církve slávy opřené o politickou moc, ale její novou formu života, třeba jako malého stádce (L 12,32) či jako kvasu (L 13,21), který i přes svoji nepatrnost dokáže zřetelně působit na své okolí, plní Kristovo poslání a může přivodit změny k dobrému.

Naše církev prožila dobu velkého počátečního růstu a početných shromáždění jako čas slávy, ale od 50. let 20. století a zejména pak v čase normalizace nastala doba krize a zkoušek. Dějinný optimismus, který byl spojen s počátky naší církve, se začal silně otřásat vlivem doléhajících těžkých událostí 20. století a postupně se rozplýval. Církev se marně snažila udržet ztrácené pozice ve společnosti a začala se více zaměřovat na minulost než na budoucnost. Dynamicky se rozvíjející počáteční období života naší církve bylo spojeno s výhledem do budoucnosti. Tento pohled do budoucnosti byl provázen řadou vizí a pozitivním očekáváním. Tyto vize budoucnosti se promítly do stavby nových kostelů, nových podob a metod působení ve společnosti, a zvláště mezi mladou generací. Myslet na budoucnost církve znamená věnovat pozornost a zájem mladé generaci. Vyučování dětí a věnování se mladým lidem je vkladem do budoucnosti církve.

Z toho bychom si měli vzít příklad, že zakladatelská generace byla otevřena budoucnosti a snažila se žít křesťanství novým a tvořivým způsobem. I když zakladatelské osobnosti respektovaly bohatou tradici křesťanství, aktualizovaly ji, tvůrčím způsobem na ni navazovaly a rozvíjely ji, naivně ji neopouštěly, ale ani ji nekriticky nepřejímaly.

Když myslíme na budoucnost naší církve, tak máme na mysli její konkrétní organizovanou podobu, která existuje přes sto let. Již sto let zde Bůh ze své milosti tuto naši církev chtěl a provázel ji v časech dobrých i méně dobrých. A kdyby tomu tak nebylo, tak by záhy po svém vzniku zanikla. Potvrdilo se tak, že nevznikla jen z lidského nadšení či vzdoru, ale z Boží vůle a milosti jako sbor Páně – církev Ježíše Krista. Jak to vyslovil moudrý židovský rabín Gamaliel: „Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit…“ (Sk 5,38-39). Jako církev nemáme žádné silné mocenské a vlivné zázemí jako některé jiné církve u nás i ve světě. Snaha opřít se o novodobý demokratický československý stát se ukázala být zcela klamnou představou, kdy vláda i tehdejší česká společnost projevovaly k náboženství již lhostejnější postoj. A myšlenka národní státní církve se ukázala naprosto problematická v čase totalitního a ateistického státu. Církev československá husitská přesto vždy byla se svým národem spjata a v některých dějinných okamžicích, jako byla nacistická okupace, se to silně projevilo vlasteneckou angažovaností. 

Jsou slyšet někdy hlasy, že naše církev již v minulosti splnila svůj úkol a může odejít z dějinné scény. Ale úkolem církve je být svědky Ježíše Krista a nést jeho evangelium k mnohým. A tento úkol není splněn v žádné době, a proto je to výzva pro naši církev v přítomnosti i budoucnosti. Jestliže uvažujeme o budoucnosti naší církve, tak takové uvažování nelze oddělit od budoucnosti křesťanství u nás, v Evropě i ve světě. Jsme křesťané, kteří mají nezastupitelné poslání šířit hodnoty Ježíšova evangelia v civilizačních proměnách světa.

Současně jsme specifickou církví, která není zařaditelná do žádného základního typu křesťanských církví. Sami sebe charakterizujeme jako „střední cestu“ mezi katolicismem a protestantismem. Střední cesta znamená jistou výhodu svobodnějšího přístupu k pravdě víry, ale na druhé straně nemusejí být dostatečně zřetelné její specifické rysy a může se projevovat názorovým kolísáním podle konkrétních okolností. Tato střední cesta je přisuzována středověkým husitům – utrakvistům, kteří vytvořili svoji samostatnou zemskou církev v čase Jakoubka ze Stříbra, jež se upevnila za Jana Rokycany a krále Jiřího z Poděbrad. Utrakvismus v našich dějinách však jako specifický církevní útvar zahynul a rozplynul se po Bílé hoře. Musel se buď připojit k protestantismu, od kterého se věroučně i liturgicky odlišoval, nebo se vrátit do katolické církve za cenu, že se zřekne svých reformačních specifik. Utrakvismus usilovat o katolicitu, ale neztotožňoval se s římským katolicismem. Jak se bude uskutečňovat naše „střední cesta“ v budoucnosti? Jsme schopni již v přítomnosti ukázat, v čem spočívá naše specifické husitsky pojaté křesťanství? Nenahrazujeme tuto naši nosnou tradici české reformace něčím jiným? Není „střední cesta“ pochopena někdy spíše jako bezbřehá spiritualita, věroučná nezávaznost, teologická nevýraznost, nekritické přebírání různých prvků a podceňování a přehlížení vlastních hodnot?

Naše církev má své „poklady“, které je třeba objevovat v přítomnosti i budoucnosti a lehkomyslně se jich nezříkat, nýbrž si jich vážit.

Velkou hodnotou církve jsou věřící lidé, ať již duchovní nebo laici. Je potřebné a smysluplné využívat v církvi schopnosti a dary duchovních a pracovníků církve tak, aby se mohli uplatňovat tam, kde jejich schopnosti budou dobře využity. Na druhé straně musí být ochota konat v církvi službu z hlediska její potřebnosti. Lidská touha po seberealizaci a sebeuplatnění a Ježíšova výzva k sebezapření a nesení kříže (Mk 8,43) nejsou příliš slučitelné.

Existují různé představy o budoucnosti naší církve a prognózy o tom, jaká bude její podoba. Tvoří se a budou se tvořit různé strategie, které mají na měnící se situaci reagovat a napomoci funkční církevní organizaci i větší výkonnosti duchovní správy i pestřejšímu a intenzívnějšímu životu věřících společenství. Naše přítomné jednání a usilování v církvi má svým způsobem vliv na její budoucnost. Jestliže chceme, aby církev nesla nás i generace v budoucnosti, pak musíme stavět a budovat loď církve, podobně jako Noe stavěl na Boží pokyn archu (Gn 6), která pak nesla jeho a mnohé další. Jeho počínání se jevilo v přítomnosti mnohým jako pošetilé počínání, ale on přesto svou trpělivou činnosti připravoval budoucnost.

Hovoříme o tom, že to je „naše“ církev. To je jistě sympatické, protože tím dáváme najevo náš vztah k ní, jejímu dílu a poslání, i k těm, kteří ji tvoří. Je to však jen částečná pravda. Církev není jen „naše“, ale je to „Boží“ církev či „Kristova církev“.  I přes svoji porušenost a nedokonalost náležíme Kristu jako jeho lid. Žít s církví a v církvi není možné bez této víry. K této víře patří i jistota, že církev není plně v našich rukách, tak jako ani budoucnost není v našich rukách, ale je v milostivých rukách Božích (Ř 8,38-39).



Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 11.06.2021 09:57 zobrazeno: 219x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus