WebArchiv - archiv českého webu

Příroda a les v pohledu víry

Článek do Kalendáře Blahoslav 2022

Les a příroda poskytují člověku obnovující sílu, a to jak fyzickou, duševní, tak i spirituální inspiraci. Silnou zkušeností byla pro mě ekumenická pouť do Izraele v roce 2009, kdy jsem se účastnil sázení stromů v poušti Negev. Mohl jsem přímo spatřit zázrak, kdy v pusté krajině postupně vzniká les.

Kladný vztah k přírodě součástí náboženské výchovy

Naše církev vlastní pozemky v Podkrkonoší v odlehlém místě ve Škodějově. Uskutečnili jsme tam v roce 2020 ve spolupráci s Libereckým krajem ekologický projekt zadržování vody v krajině a ekovýchovnou stezku pro děti a dospělé. Byla tam vybudována lesní kaple dr. Karla Farského, neboť toto místo je rodištěm kněze a prvního patriarchy naší církve.

Církev československá husitská není vlastníkem lesů na základě restitučních požadavků. Jedná se spíše jen o ojedinělý případ v olomoucké diecézi – Droždín v náboženské obci Velká Bystřice. Lesy tak nemají význam pro ekonomické zajištění naší církve. Avšak přírodní prostředí – zahrady, parky, stromy – patří k našim sborům a spojení stavby s přírodou bylo často součástí této novodobé prvorepublikové architektury. Tam, kde les nebo větší přírodní pozemky náležejí do vlastnictví církve, bývají většinou poskytnuty k pronájmu, aby přírodní prostor sloužil druhým, jako je tomu například ve Vrchlabí, kde je na pozemku navráceném v restituci letní kino.

Posilování kladného vztahu mladé generace k přírodě a životnímu prostředí je součástí vyučování náboženství. V učebnici náboženství, kterou jsme vydali v roce 2019 s názvem „Kořínky víry“, je hned prvním tématem „Člověk v přírodě“. V církvi pořádáme letní tábory pro děti, které se konají v přírodním prostředí. V liturgickém životě církve jsou součástí modlitby za stvoření a dary přírody; na podzim se koná bohoslužba s poděkováním za úrodu, pořádají se poutě a bohoslužby v přírodě pod širým nebem.

Příroda a její pestrost darem Stvořitele

Příroda je z hlediska křesťanské víry chápána jako Boží stvoření a jako dar svěřený člověku. Příběh na začátku Bible v knize Genesis přináší důležité poselství. Jedním z aspektů tohoto poselství je udivující pestrost, která je Božím záměrem. Hovoří se zde o rozmanitosti druhů bylin, stromoví a živočichů (Gn 1,11-12.21.24-25). Pestrost a rozmanitost je znakem přírody jako Božího stvoření. Dalším důležitým aspektem tohoto poselství o stvoření je, že člověk se stává jeho aktivní součástí a má v něm místo jako správce a služebník, a nemá být vykořisťovatelem a ničitelem života. Příroda není neživý předmětný mechanismus a stroj, ale naopak živý organismus. Úkolu člověka „podmanit a vládnout“ zemi a tvorům (Gn 1,28) je třeba rozumět ve spojitosti s jinými místy v Bibli tak, že člověk má zemi „obdělávat a střežit“ (Gn 2,15) a vidět též v propojenosti s „ekologickým žalmem“ 104., podle kterého má člověk uprostřed přírody konat svoji práci a službu (Ž 104,14).

Komenského pohled na přírodu jako Boží dílo

Inspirující pro nás může být teolog a pedagog Jan Amos Komenský, u kterého nacházíme podivuhodně hluboký vztah k přírodě. Jeho tzv. přirozená metoda znamená odpozorovat z přírody její postupy a zákonitosti a podle toho uspořádat pedagogické přístupy a také tak v životě jednat. Právě ve Velké didaktice věnuje mnoho pozornosti přírodě a jejímu pozorování, včetně stromů. Konkrétně od stromu se má člověk učit správné životosprávě. Má-li strom trvat dlouho, potřebuje trojí: 1. ustavičnou vláhu, 2. časté provívání a 3. střídavý odpočinek (Velká didaktika, s. 122). Lidé se mají podle Komenského učit moudrosti, pokud možno ne z knih, nýbrž z nebe, ze země, z dubů a buků, tj. znát a zkoumat věci sami, ne pouze prostřednictvím cizího pozorování a svědectví o věcech (Velká didaktika, s. 155). Důležité je bezprostřední zakoušení přírody, nejen zprostředkované druhými a technikou. Komenský na přírodu nahlíží jako věřící člověk. Jeho zrak neulpívá na přírodě samé, ale vidí dál. Hovoří o tzv. dvojím oku. Jedním okem máme hledět na přírodu, ale druhým na jejího Tvůrce. V Pansofii Komenský píše: „Učme se stále více milovat přírodu, nejmoudřejší matku věcí, ale obdivovat a zbožně ctít slavného Otce přírody! … Vždyť, co vidíme, je dílem Božím“ (Obecná porada o nápravě věcí lidských, I. sv., cit. s. 510).

Farský o řádu v přírodě

Další osobností, která se zabývala tématem přírody ve vztahu k víře a teologii, byl dr. Karel Farský. Snažil se dát do souladu biblickou zprávu o stvoření světa s názory vědy své doby.  V roce 1920 vyšel jeho spis s názvem „Stvoření“. Podle jeho pojetí si věda a víra nemusejí odporovat, ale naopak se doplňují. Evoluční teorie nebyla chápána jako překážka víry (K. Farský, Stvoření, s. 92). Podle učení naší církve, která od počátku byla otevřena vědeckému poznání, je stvoření světa Bohem neviditelným pozadím vývoje a vývoj je viditelným popředím stvoření (Základy víry CČSH, ot. 113). Vztah Farského k přírodě je zřejmý z jeho kázání, kdy se tohoto tématu dotýká. Člověk má podle něho žít v souladu s Božím řádem, který se projevuje v přírodě. Řád v přírodě chápal Farský ne jako boj, ale jako oběť. „Život že je boj? A jedno, že podmaňuje druhé? Zdá se tak. Ale není tomu tak v řádu věčného zákona božího. Dlužno se dívati na veškero dění vesmírné z hlediska opačného, odkud je vidět, že jedno se obětuje druhému, jeden tvor, že je tu pro druhého, jeden, že musí sloužiti druhému a život, že je vlastně ne boj, nýbrž samá oběť (Postily, s. 167; CČS. Stručné informace, s. 11).

Znovu se stává aktuální tzv. „přirozené zjevení“, „přirozená teologie“, zdrojem poznání se stává „kniha přírody“ vedle knihy Bible a nově  se promýšlí vztah víry a vědy. Tématem přírodní vědy a teologie se zabývá také Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy, která vydala studie a publikace s tímto tématem (například Kapitoly z dialogu mezi vědou a vírou, 2013).

Společná odpovědnost za přírodu a životní prostředí

Ekologické téma je úzce provázáno s otázkami etiky a souvisí i s otázkou sociální spravedlnosti, ale i budoucnosti lidstva. V křesťanství protestantský teolog, filozof, hudebník a lékař Albert Schweitzer zdůraznil úctu k životu. Ježíšovo přikázání lásky k bližnímu pochopil ve vztahu ke všem živým tvorům (Nauka úcty k životu, s. 30). Etika úcty k životu požaduje soucit se vším stvořením. Celému procesu v přírodě se přisuzuje subjektivita.

Odpovědnost člověka za přírodu je zřetelně vyjádřena a viditelně uskutečňována především v jeho skromnějším životním stylu. Odpovědnost za přírodu a životní prostředí se týká institucí, ale i každého člověka, zda svým bezohledným životním stylem i necitlivým přístupem a jednáním přírodu poškozuje a ničí, anebo naopak přispívá k jejímu dobru ve smyslu naplňování svého poslání spravovat a chránit ji (Gn 2,15). Vždyť Země je místem našeho společného života, a především jedinečným obdarováním, svěřeným nám Stvořitelem (Ž 115,16).



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 18.10.2021 10:14 zobrazeno: 107x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus