WebArchiv - archiv českého webu

K 150. výročí narození Františka Bílka

06.11.2022

Připomínka stále aktuálního odkazu grafika a sochaře Františka Bílka od historika Martina Jindry

„Jest tomu přes pět let, co nám odešel Otokar Březina. Připomínejme si stále jeho jméno a jeho dílo, protože je svaté…“ Těmito slovy zahájil František Bílek svou rozhlasovou přednášku o Otokaru Březinovi. A my v těchto dnech můžeme dodat. Jest tomu 150 let, kdy v Chýnově přišel na tento svět originální sochař…

Od samého počátku Bílkovy tvůrčí dráhy prostupuje celé jeho dílo centrální představa o vykupitelském poslání umění. „Jedinou slávu, jediné dobro žití naše skýtá, a to v bolestech se rodí a končí na kříži,“ vyznal se František Bílek v dopise fráteru Josefu Paterovi z konventu bosých augustiniánů ve Lnářích. Bílkovo vizionářství budilo kontroverze. Už jeho vystoupení na prvním sjezdu české Katolické moderny v srpnu 1897 bylo přijato s rozpaky. Když na něm přednesl příspěvek O ideálu křesťanského umělce, jímž jest Kristus, „vzbudil dojmy velice různé. Část pochopila to vytržení, ten nadzemský vzlet, tu hloubku citu, část zůstala chladná, ba odpuzená, mluvíc přímo o ‚tragickém poblouznění‘.“ V životě, díle i víře zhusta zůstával František Bílek solitérem. Přesto se nechtěl zcela uzavřít, zůstat mimo náruč církve a nacházel v sobě touhu posilovat tvůrčí modlitbou živé společenství věřících.

Před prvním československým sčítáním lidu 15. února 1921 Bílek učinil zásadní životní rozhodnutí a s celou rodinou přestoupil do Církve československé (dnes Církev československá husitská). Sochař uvěřil v ideál církve naplněné „novým Duchem“, v níž se mu otevře tvůrčí prostor, v němž bude moci realizovat představu o výtvarné práci jako „kázání o nejzákladnějších vztazích člověka“. Analogické vize, které musely Bílkovi konvenovat, vnášel do prostředí církve Karel Farský, když v jedné ze svých postil praví: „Nestačí pouze přihlásit se do Církve československé. […] Jest nutno růst, budovat v sobě duchovní budovu, chrám Boží…

V početně rostoucí náboženské obci v Chýnově (v roce 1921 se k ní přihlásilo 411 věřících), která byla založena v roce 1921, se angažovala celá Bílkova rodina, zejména syn František Jaromír. V roce 1921 stál u zrodu kroužku mladých, který se po roce činnosti transformoval na Jednotu mládeže Církve československé, jež vyvíjela bohatou činnost. Pořádala koncerty, zábavně výchovné akademie, vánoční nadílky pro chudé děti a zejména četná divadelní představení. František Jaromír Bílek byl zvolen jejím předsedou v roce 1924 ado konce dvacátých let zažívala jednota pod jeho vedením období svého největšího rozkvětu. Sochařův syn byl nejen vášnivým hercem, ale často i režisérem her a organizátorem. Divadlo jej přitahovalo od dětství a až pod otcovým vlivem se namísto dramatické tvorby vydal do duchovní služby. Již z jihoamerického exilu se k zásadnímu životnímu rozhodnutí po desetiletích vyjádřil: „Ustoupil jsem, svěsil hlavu a sny, jež měly křídla orla, se měnily v drobný let skrovného ptáka.

S naplňováním programu jednoty mládeže pomáhala i sochařova manželka Berta Bílková s dcerou Bertou. V chýnovské Pamětní knize Církve československé můžeme najít záznamy o koncertu prof. Klicpery, flétnového virtuosa, jehož doprovázela Berta Bílková, nebo o vystoupení Pražského kvarteta za klavírního doprovodu Berty Bílkové ml.

V únoru 1927 podala rada starších obecnímu zastupitelstvu v Chýnově žádost na odprodání pozemku v horní části sadu na náměstí ke stavbě sboru. Jakmile se podařilo uzavřít složitá jednání o prodeji pozemku převedeného na stavební parcelu, požádala rada starších Františka Bílka o vypracování architektonického návrhu stavby i o plány na jeho vnitřní uspořádání a uměleckou úpravu. Sochař v krátké době návrhy ochotně zaslal. Byl na zakázku připraven a přistupoval k ní s plnou vážností.

V poznámkách k soupisu Bílkova díla jsou uvedeny dvě dochované skici chrámového interiéru. Jedna z nich by se mohla pojit právě k návrhu chýnovského sboru, podle něhož rada starších nechala vytisknout pohlednice. Na nich je zachycen námět borového lesa, jehož vysoké kmeny jsou jako sloupy kolem svatyně, a v podkroví lze vidět jejich větvení. Samostatně je ztvárněn liturgický prostor, v němž presbytář není nijak viditelně oddělen od lodi. Je pouze mírně vyvýšen, centrum sboru tvoří dominantní Krucifix. Oltář je předsunut do prostoru, aby „bratří přicházeli přijímat v klidu a svatém pořádku“. Na hranu presbytáře je samostatně umístěna kazatelna.

Umělcova vize chýnovského sboru se sice setkala s pozitivní odezvou věřících, přesto se v roce 1932 rada starších definitivně rozhodla pro objednání nových plánů sboru přiměřené velikosti. V Pamětní knize Církve československé v Chýnově k rozhodnutí najdeme poznámku „Bílkův nádherný návrh na stavbu sboru je bohužel na naše poměry příliš nákladný a proto neproveditelný.“ Tvůrce byl zklamán, zejména když o rok později (1928) ze stejných důvodů neprosadil svůj návrh pro sbor v Táboře, kde v nákresu použil vějířů a jemných jehlic přesličky.

Větší příležitost, jak realizovat svoji představu „o duchovní výživě bratří“, se umělci naskytla při stavbě Husova sboru v Českých Budějovicích. Hlavní pozornost v liturgickém prostoru sochař soustředil na centrálně umístěný pískovcový Krucifix (v 50. letech bylo umístění při úpravě kněžiště změněno) coby symbol oběti. „Ať není na oltáři křížku, ale ať český krucifix jest hlavním bodem celé místnosti sborové při oběti,“ popsal umělec svoji představu radě starších. Kristovo odhmotnělé tělo je přepásáno provazy a v pohybu vzhůru z kříže přidržováno výraznými hřeby. Vodorovně rozepjaté ruce jsou umístěné nad příčné břevno s dlaněmi nezvykle otevřenými směrem ke „společenství bratří“ jakoby k objetí. Vztyčená hlava, oči překryté víčky, trnová koruna. Ježíšova bolest v okamžiku opuštění se prolíná s nořením syna Božího do věčnosti. Na podnoží postavy lotrů, doplňující scenérii Golgoty.

V roce 1934 získalo Ústředí sociální práce Církve československé v budově Bohoslovecké koleje vlastní úřadovnu, v jejíž druhé místnosti byla zřízena pekárna hostií podle Bílkem navržených matric. U formy na velké hostie zvolil tvůrce vedle textu „Hle život – hle dílo mé – je lámu a dávám“ motiv rukou rozlamujících chléb s hvězdnou oblohou v pozadí, odkazující k harmonii věčnosti a k návratu do ztraceného domova. U menších hostií Bílek navrhl symbol kalicha, jako by chtěl přímo vybízet k vkládání hostií pro věřící do kalicha s vínem.

Je zajímavé, že v dochovaných pramenech se umělec nepozastavuje nad podobou chleba, nerozporuje užívání hostií, materiálu z dob středověku, ale zdůrazňuje zejména jeho úlohu „pro výživu bratří“, jak se ji snažil vystihnout při navrhování své pražské vily. Ve svém pojetí částečně vychází z Janova evangelia (J 6,27-50) o Kristu jako chlebu života. Faráři Lohniskému k tomu v reakci na jeho úvodník v Českém zápase napsal: „Já četl: ‚My jsme onen chléb, který se na oltáři láme a ne oltářní hostie.‘ Ale dokládám: ‚Nezlomíme-li sami sebe a nerozdáme-li se bratřím, neplníme na Pána svatou památku.‘ Říkal jsem duchovním: ‚Vidíte, to je počátek, základ příští církve.‘ Ježíš je pro Bílka chlebem, sestupujícím z nebe. Láme se a dává všem, aby měli život a hojně toho života měli. Ten, kdo přijal tento chléb, kdo uvěřil, už nemůže uhnout. Jde s Kristem v jeho slávě i v jeho oběti. Bílek už si umí odpovědět na otázku: Jak tu máme žít? Odpověď zní: Vracet se ke stromu bratří, vyhledat na něm nejhlubší ránu, krýt ji vlastním tělem a zarůstat mezi ně, splynout s nimi.

Bílkova spirituálně orientovaná tvorba se rozvíjela s obdivuhodnou vnitřní logikou od počátku devadesátých let 19. století až do meziválečného období. Na podzim 1899 odesílá z Chýnova Bílek svůj první dopis Otokaru Březinovi a s naléhavostí se básníka táže: „Odpovězte mi: znáte Pravdu? Víte, proč je člověk, co je vůbec člověk a co tu má na zemi chtít?“ A považme. Stejnou otázku si položil v roce 1897 Paul Gauguin v obraze: Odkud přicházíme?, Kdo jsme?, Kam jdeme? Bílek ztotožňující se s postavou Zeyerova Inulta ze Tří legend o Krucifixu, jenž se pro co nejvěrnější ztvárnění Krista dává „křižovat“, se považoval za „apoštola Kristovy Pravdy“. „Neozdobovat, ale tvořit, plodit dobro prací svou, která bude dobrem svým sama v sobě ozdobou,“ vyznal se Bílek v roce 1901 v periodiku Český jih.

Bílkovo dílo je dramatem jeho vnitřního života, umění je mu výkladem cesty poznání místy se proměňující až v „nemoc z nekonečna“. Klademe-li si stejné otázky po smyslu, nemůžeme jeho práci minout. Odpověď na ně Bílek nachází v Kristu, zdroji vykupitelské síly. Když se loučil se svými hosty, pravidelně jim opakoval: „Buď u vás stále prostřeno; Kristus – tatíček přijde.“ S ukřižovaným Ježíšem chtěl stejně naléhavě konfrontovat každého za ním přicházejícího. Proto v roce 1920 vytvořil na vstupních dveřích svého pražského ateliéru zvonek v podobě probodené ruky. Každý, kdo chtěl za ním vstoupit, musel zazvonit na pomyslný hřeb, čímž symbolicky probodl Kristovu ruku. Zvonek v ateliéru již není, pronikat do Bílkových vizí ale můžeme neustále.

Martin Jindra, Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské

(Text uveřejněn 6. 11. 2022 v týdeníku Český zápas č. 45/2022)



Martin Jindra

Oldřich Nováček publikováno: 07.11.2022 11:16 zobrazeno: 94x

Související fotogalerie
Fotky Připomínka 150. výročí narození Františka Bílka

Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus