WebArchiv - archiv českého webu

Jan Amos Komenský – svědek Kristův a představitel univerzální reformace

Komenského pohled na Jana Husa

Jan Hus a Jan Amos Komenský – i přes odlišnost životního příběhu a údělu a časovou vzdálenost dvou set let – mají k sobě velmi blízko. Spojuje je silná a odhodlaná touha i pevné úsilí po obnově a nápravě křesťanství a společnosti jejich doby. První z nich položil základy programu reformy křesťanské církve v Čechách a druhý tento program dovršuje v univerzálním celosvětovém kontextu jako pozoruhodný projekt všeobecné nápravy lidstva.

Komenský se k Janu Husovi zřetelně přihlašoval jako člen Jednoty bratrské a chápal její počátek v Husově reformaci. Píše o tom ve svém dopise z roku 1647, jehož adresátem byl Jan Valentin Andreae. Vyslovuje v něm svoji sounáležitost s církví, která nezačala svou reformaci od Martina Luthera nebo Jana Kalvína, nýbrž od Jana Husa. Připomíná, že česká reformace je o sto let starší než pozdější, ke kterým v Evropě dochází.

Komenský považoval ve své koncepci českých církevních dějin právě Jednotu bratrskou za vlastní dědičku Husova odkazu. Skutečnost, že Betlémská kaple, která proslula Husovými kázáními, byla po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 svěřena univerzitou právě Bratřím, považoval Komenský za doklad toho, že jsou „pravými Husovými potomky“, jak píše ve Stručné historii církve slovanské. Přesto ve spise „Obnova církve“ (Hageus redivivus), kde parafrázuje citát z 1. listu apoštola Pavla do Korintu, zdůrazňuje, že křesťané mají především náležet Ježíši Kristu a k němu vést druhé: „Přestaňte říkat: Já jsem Pavlův, já Apollův, já Husův, já Lutherův, já Kalvínův.“

O Janu Husovi píše Komenský podrobněji ve dvou svých historicky zaměřených pracích, v „Historii o těžkých protivenstvích církve české“ a ve „Stručné historii církve slovanské“. V prvním z těchto děl poukazuje, že když Hus ve svých kázáních káral obyčejné lidi, považovali ho duchovní za velkého muže. Jakmile však začal kárat je, změnili názor. Ve druhém uvedeném spise jsou zmiňována některé Husova díla, včetně česky psané „Postily na nedělní evangelia“.

Komenskému byl na Husovi blízký jeho zájem o vzdělávání a výchovu, neboť jak Hus, tak i Komenský byli učitelé. V české Didaktice charakterizuje Husa jako „zvláštního milovníka škol a vzdělavatele“. Komenský v předmluvě Kancionálu z roku 1659 oceňuje Husův příklad a význam pro obnovu církve pěstováním církevního zpěvu a tvorbou písní. Písně připisované Husovi, včetně písně „Jezu Kriste, štědrý kněže“, byly zařazovány do bratrských kancionálů a zařadil ji do svého Kancionálu i Komenský.

Komenský uvádí Jana Husa, když se ve Všenápravě věnuje tématu reformace. „Ohnivěji začal nápravu Hus… hlavně světskou vládu ve věcech duchovních.“ Jan Hus je Komenským připomínán spolu s dalšími náboženskými reformátory, jakými jsou Petr Valdus, Martin Luther, Jan Kalvín a další. Ale to podle něho byly jen reformace částečné, avšak musí se prosazovat celek. Reformace se sice v minulých stoletích uskutečňovaly ve své rozmanitosti, ale byly přece jen místně vymezené. Komenský oceňuje na Husovi, že jeho reformace byla zaměřena především na život. „Hus započal s nápravou života křesťanů.“ „Nikdo nezahájil dílo v jeho úplnosti, jeden každý se zaměřil na něco částečného: Hus na bezbožný život, doktor Martin Luther na článek o ospravedlnění, Kalvín na článek o večeři Páně a obřadech…“ Reformaci chápe Komenský v nejširším smyslu jako pravou nápravu věcí lidských. Podle něho všechny dosavadní reformace byly jen zlomkovité, a proto musí nastat obecná náprava. Komenský pod pojmem „reformace“ nemyslí jen náboženskou či církevní reformaci, ale chápe ji v nejširším smyslu jako nápravu vzdělání, politiky a náboženství ve vzájemné spolupráci osvícených odborníků. Náprava – reformace má být celkovou reformací nejen částečnou – nejen vnější, ale i vnitřní. Ve spise „Cesta ke světlu“ (Via lucis) píše: „Neboť je reformován spíše vnějšek než vnitřek, spíše články víry a obřady než víra projevená živými skutky, a tím i účinná služba pravé kázně.“ Podle Komenského má začínat každý reformu od sebe. „Spořádaná náprava církve bude také tím, bude-li každý člen začínat reformu od sebe samého očišťováním chrámu Ducha svatého, jímž je a má být srdce každého křesťana…“.

Komenský Jana Husa spojuje s hodnotou pravdy a označuje ho za „věrného svědka pravdy“. Komenský v Závěti umírající matky Jednoty bratrské hned na úvod svého Šestera národu odevzdává: „Nejprve lásku k Boží čisté pravdě, kterou nám před jinými národy začal ukazovat Pán službou mistra Jana Husa. On ji zpečetil svou krví se svým pomocníkem i jinými mnohými věrnými Čechy…“ V jednom ze svých dopisů Komenský sám cestu poznání pravdy charakterizuje takto: „Poznání pravdy je věc řádného života, opravdové pokory a vytrvalé modlitby.“

 

Komenský jako teolog

Přestože je J. A. Komenský všeobecně znám spíše jako učitel, byl svým vlastním povoláním teolog. Ve svém dopise amsterdamskému pastorovi reformované církve Bohumíru Huttonovi píše: „Jsem přece teolog a pro své didaktické i pansofické práce jsem se nezřekl svého povolání, jenom jsem se mu na čas vzdálil, abych jej mohl lépe sepsat.“

Komenského rodina byla spjata s Jednotou bratrskou. V jejích školách na Moravě získal Jan základní a střední vzdělání. Součástí bratrských škol byla náboženská výchova a výuka, která byla spojena s katechismem – základní, a zvláště od doby reformace rozšířenou a užívanou příručkou. Prostřednictvím katechismového vyučování, které obsahovalo souhrn hlavních věroučných, etických a liturgických textů, byli vzděláváni a formováni mladí křesťané. Vzdělání a náboženská výchova v Jednotě bratrské byly soustředěny na Bibli a na její znalost i mezi laiky. Komenský byl pro své nadání vytipován a určen pro kněžské povolání v Jednotě bratrské. Této službě se nebránil a přijal ji jako celoživotní poslání. Jako budoucí kněz Jednoty si rozšířil obzor vzdělání zahraničním studiem teologie na kalvinistických školách – akademiích v Herbornu a Heidelbergu. Východiskem studia teologie na protestantských školách byla Bible a její výklad s tím, že se studovaly texty v původních biblických jazycích – řečtině a hebrejštině. Teologii chápal Komenský jako „vysvětlování Písma Písmem“. Užíval opakovaně citát reformovaného bohoslovce a humanisty Andrease Hyperia, že teolog se rodí v Písmu. U Komenského se v jeho spisech setkáváme s důsledným biblicismem, který dokládá jeho zakotvenost v reformačním myšlení, jehož stanovisko priority Písma svatého trvale sdílel. Teologie má být zaměřena na Boží slovo, jak je to vyjádřeno již v názvu tohoto oboru. V Obecné poradě píše: „Jsou bohoslovci, kteří sledují náboženské zákony nikoli dané Bohem, nýbrž vymyšlené lidmi, a proto buď zanedbávají slovo Boží, nebo čtou toliko písmena a platnost a smysl si vypůjčují odjinud.“ Středem křesťanské teologie je podle Komenského „znát prostého Krista“, jak to vyjadřuje ve spise „Jedno nezbytné“ (Unum necessarium).

Komenský velmi těžce nesl konfesní spory. V teologických a náboženských sporech spatřoval i neblahou příčinu konfliktů a válek. Teologie se snaží o přesné formulace nauky a vymezuje se proti jiným názorům. Podobně reformační učení Lutherovo a Kalvínovo bylo formulováno ve vyostřené polemice a kritice tehdejšího učení a praxe římského katolicismu. Komenský si reformátorů vážil, ale přistupoval k jejich učení kriticky. Na akademii v Heidelbergu obhájil pod vedením učitele Bartoloměje Copenia svoji disputaci na téma „O povaze ospravedlňující víry“, ve které se zabýval základním protestantským článkem o ospravedlnění z víry. Její rukopis se sice nedochoval, ale Komenský se tématu ospravedlnění z víry věnuje v Obecné poradě, kdy se snažil o smíření sporů týkajících se tohoto učení. Komenský zdůrazňuje, že ospravedlnění není ani jen z pouhé víry, ani jen ze skutků, ale z obojího. Upozorňuje, že Pavel a Jakub hovořili každý do rozdílné situace. Pavel k těm, kteří se přikláněli k židovství a lpěli na zákoně, a Jakub se obracel proti těm, kteří zneužívali křesťanskou svobodu. V této souvislosti je dobré připomenout ekumenický dialog na toto téma a Společnou deklaraci Římskokatolické církve a Luterského světového svazu o ospravedlnění z roku 1997.

Komenský se také zabýval sporem o předurčení a možností názorového smíření v této otázce. Říká, že víra má tajemství, které není rozumem proniknutelné. Komenskému byl z reformátorů blízký Filip Melanchthon, který byl více otevřen humanismu než Martin Luther. Komenský na Melanchthonovi oceňoval, že se „drží zlaté střední cesty“. Tato Melanchthonova střední cesta spočívala v tvrzení, že pro spásu je sice rozhodující Boží milost, ale lidské snažení není pominutelné.

Současně má teologie společně s filozofií a politikou své důležité místo v Komenského pozoruhodném konceptu všenápravy – univerzální reformace. Podle Komenského náleží teologům nade vše nejvznešenější cíl, ležící mimo všechny viditelné věci, spočívající v samé nesmrtelnosti duše, v její základně – Bohu a v jejím obvodu – věčnosti. Těžce nesl, že teologie je rozpolcená do tolika tisíců problémů, pochyb, svárů a nekonečných sporů a hádek. V Obecné poradě se obrací k teologům, aby se vyvarovali řevnivosti a sporů: „Dejme tomu, že by nějakého věřícího napadlo přijít dnes na schůzi teologů a že by viděl, jak se nemohou shodnout v názorech, že se hned nechají strhnout hněvem a častují se navzájem nadávkami, hned si vjíždějí do vlasů, bijí se pěstmi a k tomu se ještě koušou jako psi. Ke komu z nich se připojí? Rozhodně k nikomu, bude-li mít zdravý rozum; raději se vzdálí, aby se nepodílel na tom řádění.“ S naléhavostí Komenský prosí: „Prvním zdržením pokroku křesťanství byly ony neblahé, světu známé a pohoršlivé spory křesťanů, živené náruživým sklonem k disputacím, který se příliš rozmohl, při nejmírumilovnějším srdci Kristově vás snažně prosím a zapřísahám, přestaňte s tím konečně!“ Teologové mají sloužit míru a jejich úkol je misijní, šířit evangelium k těm, kteří jej neznají. Vybízí teology: „Napodobujte již svého vůdce, který napřed konal a potom učil (Sk 1,1).“

Komenskému šlo o teologii založenou na Bibli a zaměřenou na praktický život. V tomto smyslu byl věrný pojetí teologie v Jednotě bratrské jako pomoci pro život z víry. Výstižně to Komenský vyjadřuje myšlenkou: „Teorie náboženství budiž krátká, praxe dlouhá po celý život.“

 

Tři „Boží knihy“ jako zdroje poznání

„Boží knihy“ je klíčový název pro obsah pansofického vzdělávání, jímž je spatřován celek světa ve třech oblastech jako svět přírody, svět lidský a svět Boží. Koncepce všenápravy vychází z jeho pojetí trojího světla či trojí knihy poznání. Jindy hovoří také o trojí pokladnici moudrosti či o třech svících nebo svítilnách nebo o třech zrcadlech či třech divadlech a třech zákonech. Komenský mluví o trojí cestě k plnosti poznání: „Obrátit smysly a mysl všech lidí k věcem, k sobě a k Bohu skrze trojí knihu Boží, uvedenou u všech v důvěrnou znalost, aby odtud čerpali neustále vědění, moudrost a zbožnost.“ Smysly, rozum a víru stanovil Komenský jako kritéria poznání, jak pronikat k jednotlivým knihám Božím – přírodě, lidské mysli a Písmu. V Obecné poradě píše: „Tři svíce rozžal Bůh svému obrazu, člověku, a postavil je na svícny, aby viděli světlo ti, kteří vcházejí do světa; dosud však nevidí všichni a nevidí všechno. Vždyť až po dnešní den se mnoho neodkrytého skrývá v oněch pokladnicích Božích, v odlehlých koutech přírody, lidské mysli i Písma, jak uznávají ti, kdo pozorují každodenní odhalování nových tajemství a vidí, že jistě ještě mnohé zbývá.“ 

Někdy Komenský vidí tyto tři knihy také jako tři stupně, po kterých se má postupovat. Začít se má od hmotných věcí a kráčet skrze duchovní ke zjeveným.

Tento obdobný postup shledáváme u středověkého františkánského teologa a mystika Bonaventury v jeho kontemplativním spise „Putování mysli do Boha“, který také hovořil o trojím osvícení. Mysl se má nejprve obracet k hmotnému světu a vnějším věcem, pak se zaměřuje k sobě a do sebe, a nakonec vzhlíží nad sebe samu.  Komenský říká: „Zdá se, že tuto metodu naznačil sám Bůh, který nejdříve stvořil tento hmotný svět, pak člověka plného rozumu a konečně přidal (oslovením člověka) svůj hlas. Tímto způsobem se také tyto schopnosti v člověku vyvíjejí: 1. v dětství smysly; 2. v mládí rozum; a konečně se utváří víra v Boha.“ V Pansofii klade světlo mysli Komenský na první místo, poněvadž hovoří k těm, kteří jsou již obeznámeni s věcmi smyslovými.

U Komenského se setkáváme s tzv. přirozeným zjevením a s přirozenou teologií. Boží zjevení se neomezuje výlučně na Bibli, ale jeho prostředkem je celý svět – příroda a lidské nitro. Bůh se dává poznávat člověku skrze přírodu, skrze jeho nitro a skrze Písmo. Takto otevřená teologie je předpokladem jeho pedagogiky, kdy se člověk učí z přírody, ze svého nitra a z Bible. Toto trojí světlo je také pro Komenského východiskem v jeho Obecné poradě o nápravě věcí lidských.

 

Pokaženost lidských věcí a role Prostředníka

V případě pohledu na člověka bývá Komenský charakterizován tak, že neakcentuje hřích takovým způsobem jako klasičtí reformátoři. Přesto se v Obecné poradě setkáme s jeho důkladnějším pojednáním o hříchu, který však označuje jako „pokaženost“ lidských věcí. Toto pokažení lidských věcí se podle Komenského projevuje zvláště na náboženství. Původ pokaženosti je podle něho potřeba hledat hlouběji, v pádu prvních lidí. Komenský se věnuje lidskému hříchu a zaměřuje se na biblickou zprávu ze 3. kapitoly knihy Genesis, kterou podrobně vykládá. Pokaženost je podle Komenského úplná a odkazuje při tom na Žalm 14. „Nejjistějším důkazem pokažení je nepřetržitá špatnost. Ačkoliv se Bůh občas snaží o nápravu, lidé se stále řítí k horšímu. Také kdykoli Bůh svět slavnostně očistí, není to nadlouho. Svět brzy upadá do dřívějších chyb. Smysl pro mravnost přetrvá sotva pár let, brzy se vrátí záplavy hanebností, stačí číst všechny dějepisné knihy…“ „Posledním stupněm bídy je to, že člověk, který takto padl, se nemůže pozvednout sám, ani ho nemůže pozvednout jiné stvoření. Pokažení je totiž úplné.“ Komenský rozlišuje hřích prvotní a hřích aktuální, který je myšlenou, vyřčenou nebo uskutečněnou špatností.

Komenský jako teolog zdůrazňuje zásadní roli Ježíše Krista pro nápravu člověka a světa. „Člověk, který tak padl, se nemůže pozvednout sám, ani být pozdvižen jiným stvořením… člověk tedy potřeboval někoho jiného, kdo by mu pomohl a vrátil mu to, co ztratil.“ „Kristus je vskutku pro naši nápravu vším, jako jím byl při našem stvoření. Jím jsme totiž byli všichni stvořeni, on nás osvěcuje, když přicházíme na tento svět, on nás přitahuje k lásce ke všemu dobrému, co kde na světě je. Od něho přijímáme životní síly, protože on je život nás všech.“ Pro Komenského je Ježíš Kristus „Bůh a člověk v jedné osobě, Slovo učiněné tělem“. V Kristově osobě se spojuje Boží i lidská přirozenost. Tato jeho lidská přirozenost nebyla poznamenána hříchem. Ježíšovo lidství je „bez pokažení“. Komenský označuje Krista jako „nového Adama“ podle apoštola Pavla. Ježíš měl být novým Adamem, protože měl obnovit, tedy jakoby znovu stvořit, pokaženou lidskou přirozenost. Jiný z titulů Ježíše, který Komenský užívá, je „Obnovitel“. „Ježíš Nazaretský, syn Mariin, ukřižovaný za Pontského Piláta, je tím Obnovitelem lidského rodu.“ „To, že nás Kristus znovu navrátil do rajského stavu, může ukázat také jasná paralela mezi Adamem starým a novým, poněvadž právě Kristus je nazván novým Adamem, …skrze něhož se máme stát syny Božími a pravým Božím pokolením.“

Komenský nazývá Krista „Opravovatel“, který přichází, aby opravil a vrátil věci k jejich počátkům. „Tento jediný člověk ukázal, jací měli být všichni. Tento jediný byl dán za příklad, jímž by všichni mohli znovu získat to, o co přišli. A jedině jeho zásluhou se mu všichni, kdo chtějí, mohou podobat prostřednictvím znovuzrození (J 1,15).“ Kristus je pro Komenského vzor, na který se máme dívat a jeho napodobovat. Pro Komenského však není Ježíš Kristus jen učitel, ale současně je ten, který nám přináší spásu. Komenský vyznává: „Mimo Krista není spásy.“ Ježíš Kristus je prostředníkem, obnovitelem, opravovatelem a jako takový zaujímá ústřední místo v monumentálním Komenského konceptu univerzální nápravy světa. Není rozdíl mezi osobní vírou Komenského, vyjadřovanou v modlitbách a v jeho útěšných spisech, jakými jsou „Přemyšlování o dokonalosti křesťanské“, „Hlubina bezpečnosti“ i ve spise ze závěru jeho života „Jedno nezbytné“, a jeho všenápravným konceptem, kde Kristus je v samotném jeho středu. Komenského christocentrismus je zjevný v jeho spiritualitě i v jeho teologii, pansofii a všenápravě. „Ježíš Nazaretský je tím jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi a tím pravým obnovitelem lidského rodu.“

         

Komenského spjatost s Jednotou bratrskou a její odkaz národu

V roce 1650 píše Komenský Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Jednota je pro něho jako matka, která umírá a loučí se se svými dětmi. Na Jednotu bratrskou tento poslední biskup (senior) její české větve však myslí ve spojení s národem. Český národ je Komenským viděn jako hlavní dědic duchovního majetku Jednoty bratrské. Jednota bratrská přišla o svůj majetek i o své sbory a školy. Komenský zde užívá přirovnání, jako když byl Ježíš zbaven svého roucha jako toho jediného, co měl. Komenský povzbuzuje ty, kteří museli pro své vyznání odejít ze své vlasti a již se tam nemohou vrátit: „Ó synové, nekormuťtež se již více nad ztrátou zemské vlasti a stánků obydlí svého i stánků božích zde na zemi.“ A posiluje je vizí z knihy zjevení o Beránkovi u trůnu Božího a vítězství jeho věrných. Ve svém spise Kšaft umírající matky Jednoty bratrské se obrací k jednotám polské (polská jednota přežila českou), římské, německé a helvetské.

Komenský neužíval pro jednotlivá vyznání slovo církev, ale označoval je jako jednoty: jednota polská, jednota římská, jednota německá, jednota helvetská (švýcarská). Z toho je zřejmé, že ve svém Kšaftu má Komenský na mysli pojetí církví národních. Ale již v tomto spise se rýsuje jeho pojetí církve univerzální, které je pak spojeno s jeho všenápravou a vizemi nového náboženství jednoty a harmonie, když píše: „Všechněm pak spolu jednotám křesťanským odkazuji roztoužení se po jednomyslnosti a smíření se a spojení ve víře a lásce v jednotě ducha.“

Základ a podstatu křesťanství spatřuje Komenský právě v odkazu Jednoty bratrské, kterým jsou věci podstatné, služebné a případné. „Ó byste se roztoužili všickni po pravé účastnosti milosrdenství božího, po pravé účastnosti zásluhy Kristovy, po pravdivé účastnosti přesladkých vnitřních darů Ducha svatého, kterých se skrze pravdivou víru, pravdivou lásku a pravdivou naději k Bohu dochází, v čemž podstata křesťanství záleží.“ Podstatnými věcmi je milost Boží, zásluha Kristova a dary Ducha svatého a k nim se vztahuje víra, láska a naděje. Služebnostmi (služebné věci) jsou pak slovo (kázání), klíče (kázeň) a svátosti (křest a večeře Páně). „Případnými věcmi“ jsou pak různá nařízení a ceremonie (obřady). S tímto základem křesťanství se u Komenského setkáváme také v Obecné poradě, kde představuje pravé budoucí náboženství na podkladě bratrského učení o věcech podstatných, služebných a vedlejších. Toto bratrské učení vyjádřené již Lukášem Pražským je Komenskému podstatou křesťanství. V podstatných věcech mají být praví křesťané jednotní. Podle Komenského „má být to podstatné naplňováno nejpilněji, služebné nejjednodušeji a obřadné dobrovolně“.

Pojetí a podoba církve v Jednotě bratrské se promítá do Komenského koncepce všenápravy. Jedná se o pastoračně-pedagogické rozdělení do tří skupin jako počínající, pokračující a dokonalé (k dokonalosti se nesoucí), jak tomu bylo ve sborech Jednoty bratrské.

Základním rysem nového náboženství podle Komenského projektu Obecné porady je však ekumenismus založený na pravé jednotě. Ve své vizi hovoří Komenský o velké budoucí Jednotě, která nastoupí místo té malé, již umírající. Ve Výzvách Eliášových (Clamores Eliae) se Komenský obrací k Jednotě bratrské slovy: „I ty, milá Jednoto bratrská, posloužilas za dnů svých vůli Boží v národu svém a připravila cestu jiným… usni již ve jménu Božím a dej místo veliké jednotě, kterouž Pán shromáždí ze všech národů pod nebem…“ Ve svém dopise Bratřím Lednickým, Púchovským a Skalickým z 10. února 1670, který Komenský psal na lůžku, nastiňuje prorockou vizi, že „místo malé jemu milé Jednoty, vyzvedl moudrý a dobrý Bůh velikou Jednotu, sobě milejší nejen v celé vlasti, ale po všech národech země.“ „Již vidím, jak po sobě dveře Jednoty malé zavříti a před sebou dveře Jednoty veliké odevříti.“ 

V Obecné poradě vyslovuje svoji velkou ekumenickou vizi: „Částečné církve ustanou, nechť tedy ustanou i hesla, nyní jaksi nezbytná mezi církvemi od sebe oddělenými, ale v budoucnosti nepotřebná. Církev bude už jediná, obecná.“ Je zřejmé, že Komenského ekumenismus má souvislost s jeho pansofickým univerzalismem a s jeho eschatologicko-chiliastickou nadějí.

 

Stále aktuální Komenského poselství v jeho Šesteru

Komenského tzv. Šestero obsažené v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské lze vyjádřit ve zcela stručné podobě: 1) Odkazuji ti lásku k Boží pravdě, 2) Bibli svatou, 3) lásku k řádu a kázni, 4) společnou službu Bohu, 5) pěstování rodné řeči a 6) lepší výchovu mládeže. První výzva Šestera souvisí a je tematicky propojena s Husovým „Sedmerem“ o hledání pravdy z jeho spisu Výklad víry, zejména se čtvrtou výzvou „miluj pravdu“. Pojem „Boží pravda“ či „pravda Páně“ se stal charakteristickým a ústředním pojmem pro českou reformaci. Druhá výzva se týká Bible jako zdroje poznání této pravdy, která je zosobněna v postavě Ježíše Krista. Komenský zde měl na mysli biblickou překladatelskou a vykladačskou práci v Jednotě bratrské, jejímž vrcholem je šestidílná Bible kralická. Třetí výzva nám připomíná řád a jeho dobrovolné přijímání, jak to bylo příznačným rysem Jednoty bratrské. Tento charakteristický rys rozvíjí ve spise „Historie církve slovanské“ a chápe jej jako její zvláštní přínos. Služba Bohu „jedním ramenem“ (srov. Sof 3,9 ve znění podle Bible kralické) znamená tolik potřebnou jednotnost, svornost a schopnost spolupráce. V této výzvě je obsažena ekumenická vize jednoty křesťanství, ale i eschatologický výhled k jednotě a harmonii lidstva a světa jako celku. Pátá výzva směřuje k pěstování a kultivaci našeho rodného jazyka. Šestá výzva připomíná pedagogický charakter Komenského díla a jeho zájem o mladou generaci a její kvalitní a odpovídající výchovu. Komenského Šestero nepostrádá aktuálnost ani dnes a jeho znalost náleží mezi základní katechetické texty křesťanů, hlásících se k české reformaci, neboť jsou stručným shrnutím Komenského poselství a reformačního odkazu.

 



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 21.11.2022 10:05 zobrazeno: 11x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus