WebArchiv - archiv českého webu

Duchovní správa nově promýšlena

Tématem říjnového semináře konaného v Praze 6 – Dejvicích se stala „Duchovní správa v proměnách doby.“ Seminář byl určen pro faráře, duchovní, kazatele, pastorační pracovníky a další zájemce.

 Pojem „duchovní správa“ se vztahuje k vlastnímu poslání církve, které má duchovní, náboženskou a pastorační povahu a má vazbu na Ježíše Krista a jeho autoritu a činnost Učitele, Kněze a Pastýře. „Duchovní správa“ se neztotožňuje se „správou církve“ v obecném a nejširším významu, neboť do správy církve náleží záležitosti personální, organizačně právní, hospodářské i kázeňské, jako je kárné řízení. V těchto uvedených oblastech správy církve v nejširším pojetí nerozhodují v naší církvi jen biskupové nebo kněží, ale nezastupitelné místo ve spolurozhodování mají mít laici – zástupci věřících z náboženských obcí. Na druhou stranu v církvi všechno tomuto duchovnímu poslání a nejvyšší autoritě Krista či Kristova ducha má sloužit, jak majetek, tak organizace, personální rozhodování, tak i tvorba a uplatňování řádů, právo a kázeň.

Duchovní správa je obsáhlou soustavou konkrétních úkolů a rozdělené odpovědnosti, vztahující se k poslání církve danému Ježíšem Kristem. Duchovní správa není tedy jen záležitostí organizačně-sociální, ale je předně spirituálně teologického rázu. Otázkou je, co se dá považovat za „nadčasové“, trvalé a nepominutelné, za podstatné a základní, co vychází z poslání daného Kristem, a co naopak podléhá nezbytným proměnám a změnám, ke kterým dochází ve společnosti a lidském životě. Stále je potřebné klást si otázku, co je posláním církve, v čem je církev jedinečná a nezastupitelná a v čem je blízká a podobná jiným organizacím, institucím a aktivitám. Nejde jen o to přizpůsobovat se za každou cenu změnám, které ve společnosti probíhají, ale naplňovat vlastní poslání. Na druhou stranu naplňovat Kristovo poslání není možné bez porozumění změnám, k nimž dochází, a znalosti situace a podmínek života lidí a jejich vnímání a prožívání skutečnosti.

Někteří hovoří o konci tzv. teritoriální pastorace souvisle pokrývající určitá území. Místo toho se těžiště činnosti církve má přesunout do kategoriální externí pastorace. Farář, duchovní, kazatel, pastorační pracovník bude sloužit lidem ve společnosti, nebude se jen zaměřovat na věřící členy v náboženské obci. Ukazuje se však, že sloužit jako kaplan v náročných oblastech ve společnosti vyžaduje zázemí a oporu živého sboru – v konkrétním místě, v konkrétním společenství lidí, žijících vírou. A také je zřejmé, že kategoriální externí pastorace se vztahuje na zcela konkrétní místo – vojenský útvar, nemocnici, věznici, školu apod. Prognózy budoucnosti předvídají, že se v informační technologické společnosti bude stále více přesouvat život z fyzické reality do virtuální reality. Kristova inkarnace – „vtělení“ nás křesťany přivádí k uvědomování si významu fyzické reality a této země jako místa společného života. Teritoriální pastorace se týká doslova země, konkrétního prostoru a místa. Nestává se teritoriální pastorace naopak novou výzvou v situaci, kdy má zcela zásadní význam ekologie, vztah lidí k zemi a životnímu prostředí?

Další otázkou týkající se budoucnosti církve je, zda bude církev bez kněží, kde si věřící budou svůj náboženský život utvářet sami. Od počátku naší církve má kněz v její organizační stavbě důležité místo a specifické liturgické, svátostné a pastorační funkce. Jaká bude role faráře v měnící se společnosti? Budou se faráři věnovat stále více světským aktivitám a zaměstnáním a laici se naopak budou více podílet na duchovenských činnostech? Není právě rolí duchovního, aby se naplno mohl věnovat svému kněžskému povolání a službě a byl pro ni „uvolněn“? Je řada otázek a témat, které nás zaměstnávají a o kterých lze hovořit a sdílet je jak na rovině vikariátů a diecézí, ale i v rámci celku církve.

Ústava naší církve vyjadřuje principy duchovní správy v různých rovinách – náboženských obcích, diecézí a celku církve. Řád duchovenské služby pak přináší konkretizaci úkolů těch, kteří se podílejí na duchovní správě ať již v organizaci církve nebo ve specifických službách mimo ni v jiných institucích. I přes svá specifika, která duchovenské povolání má, jde o „služební poměr“, tedy také o pracovně právní vztah a zaměstnání, kde není jedinou motivací dobrovolnost, ale také vědomí povinnosti a odpovědnosti, které však na sebe duchovní a kazatel dobrovolně přijímá jako odpověď na Boží povolání (Fp 3,14). Spolu s Ústavou a Řádem duchovenské služby připomeňme i dokument VIII. sněmu „Služby v církvi“, který má věroučně-pastorální  ráz. V duchovenské službě nejde jen o výčet práv a povinností, neboť je to svěřená služba z Božího slitování (2 K 2,1). I když se zabýváme a budeme zabývat v církvi duchovní správou z různých hledisek, například historického, sociologického, psychologického, ekonomického, a věnujeme se  zcela praktickým otázkám, k jejímu aktuálnímu promýšlení lze přistupovat odpovídajícím způsobem především z hlediska biblického, věroučného a teologického.



Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 21.11.2022 10:07 zobrazeno: 9x


Pension Betlém        HITS        Ekumenická rada církví        Husitská teologická fakulta        Ekumenická akademie        Hus